Dnes 13. května 2017 uplynulo právě 300 let od okamžiku, kdy se narodila rakouská arcivévodkyně – pozdější uherská a česká královna – Marie Terezie. Ač byla od roku 1740 podle mezinárodně uznané pragmatické sankce právoplatnou dědičkou uvedených trůnů (kromě jiných), poznamenal první léta její vlády vleklý ozbrojený zápas o „rakouské dědictví“;  pro nás je však důležité, že šlo v prvé řadě o integritu zemí Koruny české. Tu se podařilo v letech 1740-1748 a 1756-1763 zachovat jen za obrovskou cenu v podobě odtržení většiny Slezska a celého Kladska.

Na druhé straně tristní zkušenosti z války o rakouské dědictví i války sedmileté probudily v českojazyčném prostředí Čech, Moravy a Rakouského (Českého) Slezska první záchvěvy moderního národního vědomí, i když s úrovní svatováclavského jazyka to bylo všelijaké. Svědčí o tom ostatně i dobová píseň:

Alou! S kuráží

půjdem do patálie,

dívati se na nás bude

královna Terezie…

Je jisté, že se Marie Terezie rychle naučila vybírat schopné státníky a vojevůdce, mezi nimiž nechyběli ani Čechomoravan Václav hrabě Antonín Kounic (Kaunitz), Moravan Josef Václav kníže Lichtenštejn (Liechtenstein), Slezan Bedřich (Friedrich) hrabě Haugvic (Haugwitz) a jiní. Mimochodem – není prakticky známo, že inkolát (stavovské občanství) v českých zemích drželi po jistou dobu i slavní vojevůdci Daun a Laudon. Od narození posledně jmenovaného uplynulo letošního 13. února rovněž 300 let.

Jedna z dobových pamětních mincí pak kromě jejího portrétu a titulu uvádí přídomek Mater castrorum , což se dá přeložit jako Matka (vojenských) táborů. V obecném povědomí však více přežívá jako „tchyně a babička Evropy“ nebo iniciátorka „povinné“ školní docházky. V prvním případě by však bylo třeba se zamyslet nad smutným, ba tragickým osudem řady jejich potomků a ve druhém nad bohorovnou tupostí dnešních komentátorů – povinnou se totiž docházka stala až o tři desetiletí později, protože bylo napřed zapotřebí vychovat pro obecné školy dostatek alespoň gramotných, když už ne kvalifikovaných učitelů.

Tak si alespoň zapišme do paměti, že Marie Terezie byla v historii českých zemí jedinou ženou, jež se – na rozdíl od bájné Libuše – těšila od počátku až do konce své vlády (1740-1780)  postavení plnoprávného suveréna a nevládla z titulu královny-vdovy, regentky či podobně. Byla zkrátka naší milostivou paní a králem naším.