Vážení čtenáři,

pandemie (pracovní) v Babylonu řádí s neztenčenou silou, takže vycházíme zas s ještě větším zpožděním. Sice, ale.

Do prázdninového čísla jsme pro Vás připravili rozhovor s Martinem Šimečkou, který se narodil v Bratislavě českým rodičům a stal se z něj Slovák – na truc Mečiarovi s Klausem a jejich zákonům, načež zjistil, že Slovákem ve skutečnosti je, protože tamním sviním rozumí, tedy jejich motivaci, zatímco těm českým ne. To jsme na tom podobně. Když bylo Šimečkovi čtrnáct, tak si ho kvůli jeho otci předvolali na městský výbor strany, na odbor školství, kde mu dali papír, že když jim tam napíše větu – nesouhlasím s názory svého otce, bude moct jít studovat. Rok 1972. Normalizace byla jedním z nejperfidnějších režimů, co kdy spatřil světlo světa – ne kvůli represi, ta byla minimální, ale kvůli tomu, co byla.

Pepa Mlejnek už nepíše o ničem jiném, než o raketách, letadlech a vzducholodích. Tentokrát to odnesl Antonov, viz str. 3 – jestli on nemá nějaký kšeft v technickém museu. Nad ním se šéfredaktor pustil do evropských hodnot, tedy antihodnot, zatímco Igora Zahradníčka o stránku dál zaujala kniha sociálního psychologa Jonathana Haidta Morálka lidské mysli: různé skupiny lidí mohou mít různé morální matrice, přičemž každá z těchto matric poskytuje úplný, ucelený a emočně působivý pohled na svět, pohled snadno ospravedlnitelný hmatatelnými důkazy a téměř stoprocentně odolný vůči argumentům zvenčí… Není to náhodou Babylon? Každopádně snažit se argumentovat na FB nemá smyl. Viz strana čtyři i všechny ostatní.

„… genetické deformace budoucích generací, zkáza měst, průmyslu, dopravy, komunikací a zemědělství, destrukce vzdělávacího systému, hlad, epidemie, živelná, nevykořenitelná nenávist obětí civilizace, které zůstaly naživu, k vědě a ‚intelektuálům‘, rozšíření primitivních pověr, zvířecího nacionalismu, všeobecné zničení materiální a informační základny civilizace – toto vše uvrhne lidstvo na staletí zpět k barbarství, přivede je na hranici sebezničení,“ napsal Andrej Sacharov v jednom z textů, když chtěl lidstvo varovat před možností jaderného konfliktu, ke které sám předtím přispěl svou troškou do mlýna. Sacharov se mýlil, k tomu nepovede jaderný konflikt, ale obyčejná lidská blbost, umocněná a rozsévaná internetem. Viz Mátoha podruhé, tentokrát přes rakety, na str. 7.

Kulturní příloha je věnována pražskému klanu sportovních průkopníků, skatů a sokolů, jehož vyvedený potomek Bobeš Rössler oslavil na Zlatém kopci, kde jinde, spolu s Reginou, s kým jiným, 65. narozeniny, co jiného. O tom, jak to s Bobšem dopadlo poté, co od Greenhornů přesedlal k Plastikům, se dočtete na straně jedna přílohy a dál.

Míša Rozov pro vás o stranu dál připravila výbor z básní izraelské autorky Lali Tsipi Michaeli, která se kdysi usalašila v Mešuge domě na ulici HaJarkon v Tel Avivu a začala o tom psát básně – mešuge dům, mešuge rodina, mešuge město, mešuge národ… Ten postup je tisíce let pořád stejný. Za Lali si můžete přečíst povídku, nebo reportáž, Tomáše Noska, jak to chodí v pavilonu pro stařečky s demencí – tedy s jejich dementními příbuznými z druhé strany barikády.

Prázdninové číslo uzavírá kázání Sváti Karáska, ve kterém se snažil polidštit příliš fundamentálně či kategoricky znějící sedmé přikázání nesesmilníš, aniž by přitom slevil z jeho podstaty, což by někdo mohl mít za jezuitskou prohnanost, kterou pro vás připravil David Bartoň.

Amen, tedy Adieu, respektive Adios.

Sejdeme se opět po prázdninách, tedy spíš až někdy začátkem října.