Z perspektivy osiřelého chlapce vypráví v Brně narozený a ve Vídni žijící autor Michael Stavarič (1972) o životě v chátrající bývalé hornické osadě, o dospívání, o dobrodružstvích v hlubokém lese a v opuštěných štolách, o živobytí s osamělým strýcem. Časem se v jeho románu Brenntage (Dny pálení) vyvine deprimující, avšak záhadná atmosféra. Štoly se propadají a pohlcují celé domy, lesem bloudí vojáci, o nichž nikdo neví, co vlastně hledají, duchové se objevují v korunách stromů, sousedé mizí. Osada je odříznuta od světa hlubokým příkopem, most byl dávno zbořen. Dospělí si zavedli zvláštní rituály, jako právě Dny pálení, kdy se likviduje nepotřebné harampádí. Ale především děti mají své někdy smrtelně nebezpečné obřady jako je Vodní kruh. Vyberou mezi sebou losem Snícího a potopí jej pod vodu, dokud omdlí. Vybraná kněžka má pak na starost, jej polibkem umělého dýchání oživit. Zdánlivě zesnulá matka píše pravidelně dopisy, v nichž navádí chlapce opustit co nejdříve osadu, kreslí mu únikové plány, které však nejsou k použití, protože se krajina dávno změnila. V jakém kraji se jednání odehrává, zůstává nevyřčeno, ale jednotlivé narážky připomínají cosi mezi poválečnými Krušnými horami a Černobylem: Stavarič popisuje zašlý, však nadále krutý hornický ráj, zpustlou civilizaci, jakousi zónu, již musí vojsko opatrovat buď před zvědavými oči měšťáků, ač by tam stejně nikdy nezabloudili, nebo jíž vojsko obsadilo jakožto budoucí dějiště prvních bitev třetí světové války.

Bohužel se zdá, že Stavarič tento svět neměl od začátku zcela promyšlený. Proč obyvatelé pálí každoročně své věci, když téměř ve všem strádají? Jak se k chlapci dostanou matčiny dopisy, když neexistuje žádná komunikace s ostatním světem? Kde se berou neoblíbení bohatí sousedé, když jsou všichni chudí? A především: Proč musíme číst téměř třístránkový recept na žemlovku, a proč je to slovo transkribované Dzschemlovka? Dobrá, německy se říká žemlovce Scheiterhaufen, tedy hranice na podpal, a to se samozřejmě hodí k Dnům pálení, ale proto hned ten dlouhatánský recept? Surrealismem a dětským vnímáním nelze ospravedlnit vše, především když dítě často uvažuje s nadhledem spíš jako vševědoucí vypravěč a když surrealismus nespočívá ve volné obrazotvornosti, ale pouze v lehkém špikování realistického vyprávění. Možná by těmto maličkostem byla pomohla důkladnější redakce. Další otázkou je, do jaké míry bylo v úmyslu rakouského autora užívání velkoněmeckých obratů, a do jaké míry to prosadilo jeho německé nakladatelství.

Každopádně je četba minimálně od konce první třetiny napínavá a zajímavá, objevují se stále další záhady a otázky, a svět románu se v nepřetržitém tepu vzdaluje a přibližuje naší realitě, aniž by ty dva světy někdy zcela splynuly. Když je však někdo jen dítětem a bydlí v malé osadě, jak má pak rozumět světu, jenž dávno stojí v plamenech?

Michael Stavarič: Brenntage, C. H. Beck 2011, 232str.