Málo se ví, že při osvobozování Československa padlo nebo bylo raněno přes 60 tisíc Rumunů a že vojáci rumunské armády přinesli druhý největší počet obětí, po vojácích armády sovětské. Celkový počet rumunských vojáků působících v roce 1945 na československém území dosáhl takřka 250 tisíc osob, což je opět staví na druhé místo po Rudé armádě. Celkem na československém území Rumuni osvobodili přes 1700 obcí včetně 31 měst. Skoro zapomenutá „rumunská stopa“ v našich moderních dějinách si proto jistě zaslouží připomenutí.

Král Michal a svržení Antonesca

Dne 23. srpna 1944 došlo v Rumunsku ke státnímu převratu. Maršál Ion Antonescu, dosavadní vůdce Rumunska, byl za velkého přispění tehdejšího rumunského krále Michala I. zatčen a moci se chopily síly, které Rumunsko vyvedly ze spojenectví s Německem a přivedly ho do tábora protihitlerovské koalice. Právě proto se pak rumunští vojáci na jaře 1945 podíleli i na osvobozování Československa, neboť jednotky rumunské královské armády postupovaly společně s jednotkami sovětskými.

Král Michal usedl poprvé na trůn ve velmi útlém věku. V Rumunsku vládl od devatenáctého století německý rod Hohenzollernů-Sigmaringenů, ovšem, jak to tak u vysoké šlechty bývalo, vlastně rod mezinárodní – Michalova babička Marie byla vnučkou anglické královny Viktorie. A jeho matka Helena byla řeckou a dánskou princeznou.

Michal přišel na svět 25. října 1921. Při výchově malého následníka trůnu se však dbalo i na to, aby se lépe seznámil s lidem země, které měl vládnout. Do školy Michal nemusel chodit daleko, třída se nacházela přímo v královském paláci, ovšem její složení představovalo sociologický vzorek: Michalovi spolužáci byli vybráni tak, aby zastupovali různé sociální vrstvy i regiony Rumunska.

Michalův otec, korunní princ Karel, si však rodiny příliš nehleděl. Přezdívalo se mu „playboy Balkánu“ a jeho osudová žena se jmenovala Elena Magda Lupescu. Neměla však urozený původ a Karel byl ženatý s princeznou Helenou. Koncem roku 1925 byl proto přinucen zříci se nástupnických práv a se svou osudovou milenkou odjel do Paříže. V červnu 1927, po smrti tehdejšího rumunského krále Ferdinanda, se tak poprvé, v pěti letech, stal králem Michal, byť za něj vládla regentská rada.

Avšak jeho otec se v roce 1930 do Rumunska vrátil, vynutil si ustavení králem a vládl jako Karel či – rumunsky – Carol II. V roce 1938 se dokonce prohlásil diktátorem. O dva roky později, po porážce Francie, se však Rumunsko ocitlo bez spojenců. Ztratilo tehdy ve prospěch Sovětského svazu Besarábii a Severní Bukovinu, ve prospěch Maďarska severní Sedmihradsko a ve prospěch Bulharska Jižní Dobrudžu. Toho využili generál Ion Antonescu a rumunští fašisté k získání moci. Antonescu se nejprve stal premiérem, posléze si na králi vymohl diktátorské pravomoci. Král Karel II. v září 1940 abdikoval.

Michal tak nastoupil na trůn podruhé, avšak reálná moc spočívala v rukou Iona Antonesca. Ten také přivedl Rumunsko do řad Osy, tedy hitlerovské koalice. Rumunsko pod jeho vedením chtělo dobýt zpět ztracená území. I proto v roce 1941 vyslalo svou armádu po boku německé na východní frontu.

„Antoneskovo Rumunsko zaujalo co do velikosti ozbrojených sil fašistické Osy v Evropě po Německu a Itálii třetí místo a do války proti Sovětskému svazu vyslalo nejpočetnější kontingent ze všech satelitů ‚třetí říše‘,“ napsal v roce 2004 v časopisu Reflex Jaroslav Šajtar, který v roce 1999 v jiném článku v Reflexu působení Rumunů na východní frontě shrnul těmito slovy: „Navzdory agitaci Komunistické strany Rumunska bojovali rumunští vojáci velmi houževnatě. Podíleli se na pádu Oděsy. Spolu s Němci dobyli roku 1942 největší pevnost světa – Sevastopol. Na začátku sovětské protiofenzívy u Stalingradu tři ze čtyř rumunských generálů padli v boji na bodáky, což není právě typická smrt pro tuto hodnost, a zahynuli rovněž všichni rumunští velitelé rot.“

Jaroslav Šajtar ve zmíněném článku cituje rovněž generála polního maršála Ericha von Mansteina, významného Hitlerova stratéga a současně i kritika, který ve své knize Ztracená vítězství hodnotil rumunské spojence následovně: „Rumunský voják – většinou pocházející z rolnického stavu – byl nenáročný, výkonný a také statečný. Nízký stav všeobecného školního vzdělání připouštěl převýchovu jednotlivců na samostatně jednající bojovníky, případně na nižší velitele, jenom ve velmi omezené míře. […] Výzbroj byla zčásti nemoderní, popřípadě nedostatečná. To platilo obzvláště v protitankové obraně. Sotva se dalo počítat, že vojsko odolá sovětským tankovým útokům.“

Šajtar uvádí, že válka na straně Třetí říše stála rumunské ozbrojené síly přes 600 000 vojáků (konkrétně přes 70 000 mrtvých, skoro 250 000 raněných a přes 300 000 nezvěstných, z nichž mnoho zahynulo). Navzdory těžkým ztrátám však početní stav rumunské armády vzrostl ze skoro 700 tisíc vojáků k 22. červnu 1941 na jeden a čtvrt milionu k 15. červnu 1944.

Ovšem pokud za vysokými ztrátami na východní frontě stála i zastaralá či nedostatečná výzbroj, to samé pak způsobovalo vysoké ztráty rumunské armády v bojích s Němci poté, co Rumunsko přešlo na stranu protihitlerovské koalice.

Rumunsko bylo za Antonesca jedním z nejodhodlanějších Hitlerových spojenců, pro Německo měla klíčový význam zejména rumunská ropa. A podílelo se také na vyvražďování Židů. V odvetě za atentát na rumunské velitelství v Oděse dal Antonescu popravit 20 000 Židů a komunistů. V táborech smrti, které Rumuni zřídili na jimi spravovaných územích, zahynulo nejméně 300 tisíc rumunských a ukrajinských Židů. A podle jiných zdrojů bylo za války na rumunském území zabito dokonce přes 400 tisíc Židů a Romů.

„Nevadí mi, když do dějin vstoupíme jako barbaři. Nastala příhodná doba, abychom se zbavili Židů. Pokud si to situace vyžádá, střílejte do nich samopalem!“ prohlásil Ion Antonescu v červnu 1941, po velkém pogromu ve městě Jasy, k jednotkám jeho vykonavatelů.

Porážky Německa započaté porážkou u Stalingradu však řadu rumunských činitelů přiváděly k poznání, že spojenectví s Hitlerem stahuje Rumunsko do záhuby. Což pochopitelně posilovalo opozici vůči Antonescovi, přičemž jednu z hlavních složek různorodé opoziční aliance tvořili i komunisté. Diktátor Antonescu byl při puči z 23. srpna 1944 zajat přímo v kanceláři krále Michala I.

„Bylo mi jasné, že mi jde o život. Věděl jsem, že Antonescu má své lidi, kteří mu donášeli, nejen všude v armádě, ale i v mé blízkosti, v královském paláci. Celá akce mohla selhat. Ani nebylo zřejmé, co se může stát po jeho zatčení. Nezapomeňte, že německá vojska stále byla na území mé země. Ale zvažoval jsem rizika a vyšlo mi, že neudělat nic by bylo ještě horší,“ vzpomínal exmonarcha Michal na dávné dramatické chvíle v rozhovoru, který v roce 2005 poskytl Mladé frontě Dnes. Antonescu se posléze dočkal trestu smrti a poté, co mu král Michal odmítl udělit milost, byl 1. června 1946 popraven.

Nová vláda vypověděla válku Německu a navázala spojenectví s protihitlerovskou koalicí, zejména tedy se Sovětským svazem, jehož armáda se v době krátce před převratem proti Antonescovi těsně přiblížila k rumunským hranicím. Stalin krále Michala dokonce vyznamenal Řádem vítězství, ale Michalovi to nakonec nebylo nic platné.

Jaro 1945 – nenasytní koně

Rumunské jednotky postupovaly na jaře 1945 společně s druhým ukrajinským frontem sovětské Rudé armády a s 1. československým armádním sborem a v této sestavě sváděly tuhé boje v rámci bratislavsko-brněnské vojenské operace. Po slovenských městech byly postupně osvobozeny 14. dubna 1945 Hodonín a 26. dubna také Brno.

Boje se posléze přenesly na střední Moravu a jednotky 1. rumunské armády pak ve dnech 4. až 6. května osvobozovaly, za cenu krvavých ztrát, Kroměříž. Mimochodem, v roce 2005, když se slavilo 60. výročí jejího osvobození, bývalý král Michal Kroměříž osobně navštívil. A v roce 2011, u příležitosti svých devadesátých narozenin, se stal čestným občanem města.

Jednotky 1. a 4. rumunské armády se následně podílely na pronásledování Němců a od 12. května se soustředily na Vysočině (na Bystřicku, Novoměstsku, Žďársku, Brodsku – dnešním Havlíčkobrodsku, Třebíčsku a Humpolecku).

„9. května jsme pozorovali nálet sovětských letadel na Nové Město, kde byli prchající Němci na silnicích bombardováni. Protože sovětská a rumunská armáda pronikly po hlavních silnicích, byli Němci zaskočeni a prchali ku západu všemi směry. Hlídkovalo se stále, ve dne i v noci. 10. května jsme získali zbraně, prohledávali jsme lesy a vodili zajatce. V Bystřici jsme uviděli první sled sovětské a rumunské armády. Do Janoviček přišli první vojáci v pátek 11. května. 12. května se v lese Kozejlu utábořila rumunská armáda. Důstojníci bydlili po vesnici, v neděli se v lese konaly slavné bohoslužby. V pondělí 14. se odstěhovali do Písečného a Janovic. Nikdy už neuvidíme tolik koní, co v těchto dnech, kdy jimi byl celý kraj přímo zaplaven,“ zaznamenal příchod rumunské armády v roce 1945 kronikář obce Janovičky, jehož ve svém článku o působení rumunské armády na Moravě, který vyšel v květnu 2010 v regionálním týdeníku Vysočina, cituje Martin Šikula.

Příchod velké armády, byť osvoboditelské, vždy přináší obrovské komplikace. Sedlákům z obcí, kudy – nejen rumunská – vojska procházela, vadilo už jen to, že koně rumunských vojáků spotřebovávali obrovské množství krmiva. Martin Šikula cituje v této souvislosti zápis z kroniky jiné vysočinské obce, Velkých Janovic: „V sobotu dne 12. 5. 1945 přijelo do naší i okolních obcí rumunské vojsko 18. pěší divize. V celé obci byli ubytováni, ani jedné chalupy nebylo prázdné. Ve zdejší škole ubytován sanitní oddíl. Školní světnice proměněna v operační sál. Po celé vesnici, kde jen bylo místečko, vše obsazeno auty tohoto oddílu. Všude byly stráže. Bohudíky se nic neztratilo. Nejvíce však byly poškozeny louky a pastviny (jeteliny) a jarní obilí spásáno koňmi rumunské armády, jichž bylo v katastru zdejší obce 3 300, mimo koní armády ruské, která ze sousedních obcí Lhoty a Bohuňova, kde byla usazena, dojížděla pro píci a spásala pozemky v naší obci. Dne 9. června 1945 nás vojsko opustilo. Obyvatelstvo si oddechlo.“

Obecní i městské kroniky však přinášejí svědectví též o nedisciplinovanosti či hrubosti rumunských vojáků, a o krádežích, jichž se dopouštěli. „Rumunská armáda působí jak veřejnému tak i soukromému hospodářství nezměrné škody. Ze všech stran docházejí nám stížnosti na ně, že sečou pole ke krmení dobytka a koní. Všechny zákroky v tomto směru byly bez výsledku. V pivovaře vypustili 15 hektolitrů piva do kanálu svévolně,“ hlásil štábní kapitán Václav Kouklík z Revolučního národního výboru v Polné. Ve své studii „Rok 1945 a rumunská armáda v Polné“, otištěné v roce 2009 ve sborníku Polensko, ho cituje Filip Plašil. I v Polné se dle Plašila stalo závažným problémem plošné spásání luk a polností.

„Přes jeden tisíc koní pase se na polích u reservoiru městského vodovodu. Tyto koně posbírali Rumuni v okolí a jimi spásají naše obilí,“ říká dobový záznam. Dle Filipa Plašila se přes všechny domluvy a méně i více rázné pokusy o nápravu nepodařilo tento problém odstranit až do odjezdu Rumunů z Polné. Škody tímto způsobem napáchané navíc vznikaly zčásti zbytečně, neboť zvýšenou spotřebu krmiva vyvolávali sami vojáci neúměrnými rekvizicemi koní. Kromě krmiva pro koně vyžadovalo vojsko přirozeně i proviant k zaopatření vojáků. A ve shánění proviantu se rumunští vojáci pochopitelně nespoléhali jen na to, co jim oficiálně dodají vlastní armádní složky.

„Rumuni se v některých ulicích zařizují zcela po tábornicku. Vaří si tam i drůbež, hlavně kačeny, jež však pohřešují naše hospodyně a rodiny,“ zní jiný zápis z polenské kroniky. Obyvatelé Polné si dle Plašila opakovaně stěžovali na střelbu vojáků po lesní i polní zvěři a na lovení ryb granáty za stálého ohrožování života či na to, že si v lesích berou dřevo, jak se jim zamane, a zákroky hajných zcela ignorují. Vzhledem k obrovskému množství výtržností, páchaných rumunskými vojáky, dokonce Revoluční národní výbor v Polné vyhláškou z 5. června 1945 povolil civilnímu obyvatelstvu v případě vloupání či přepadení použít zbraně.

To, že při pobytu vojska dochází ke škodám, někdy značným, a i k násilnostem, je bohužel nepsaným pravidlem. Nicméně Filip Plašil ve své studii zdůrazňuje, že škody napáchané z nedbalosti často zanechávají horší následky než úmyslné ničení a rabování. A v této souvislosti se pak rozepisuje například o výbuchu munice ve stodole, kterou rumunská armáda používala jako muniční sklad, při němž zahynulo nejméně sedmnáct vojáků.

Přestože rumunská armáda bojovala od podzimu 1944 proti Němcům, dle dochovaných zpráv bylo smýšlení řady vojáků hodně proněmecké, což u Čechů pochopitelně vyvolávalo rozpaky a nevoli. „Smýšlení Rumunů je germanofilské. Nám vzali pět německých zajatců, převlékli je do rumunských uniforem a zajeli do Kamenné, kde loupili byty českých lidí. Byty a statky německých občanů nechali na pokoji. Dnes v noci pokoušeli se dvakrát proniknout do tábora zajatců. Bylo po nich stříleno, načež utekli,“ zní dobové hlášení štábního kapitána Václava Kouklíka z Revolučního národního výboru v Polné. Rumunské jednotky setrvaly na Polensku téměř přesně jeden měsíc – dne 13. června započaly dlouhý pochod domů.

„Rumuni z Polenska již pomalu mizí. Odjíždějí. Nezvykli nám, ani my jim. V mnohém nás neuspokojili, ale to budiž zapomenuto, a těm z nich, kteří odpočívají na našich hřbitovech, budiž věčná vzpomínka,“ shrnula zkušenost s rumunskou armádou kronikářka Polné Karolina Tesařová v zápisu z 13. června 1945.

Královská stávka

Rumunské vojáky však doma nečekalo šťastné období. V jejich vlasti se totiž drali k moci komunisté. Což intenzivně pocítil i král Michal, jehož odsouvali čím dál tím více do pozadí. Michal se tomu vzpíral, a v roce 1945 dokonce vyhlásil „královskou stávku“: přestal podepisovat zákony, které vláda komunistického premiéra Petra Grozy potřebovala k prosazení svých cílů. Byl to však marný boj a komunisté nakonec, v roce 1947, krále donutili k abdikaci a odchodu do exilu.

V exilu se královská rodina musela postarat o vlastní živobytí. „Nevedlo se nám tak špatně. Pěstovali jsme a prodávali kytky a zeleninu. A také jsme chovali slepice. Měli jsme osm set slepic a prodávali jsme vajíčka,“ vzpomínal na přeci jen poněkud krušné začátky v britském exilu král Michal v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes z roku 2005. Ve Švýcarsku, kam se později královská rodina přestěhovala a kde prožila většinu exilu, se Michal živil například i obchodováním s elektronikou do letadel. Dění v Rumunsku však bedlivě sledoval a snažil se oslovit obyvatelstvo i pomocí novoročních projevů vysílaných Rádiem Svobodná Evropa.

Po pádu Nicolae Ceausesca však rumunské vlády a prezident Ion Iliescu odmítali bývalého krále Michala vpustit do země, z obavy, že by usiloval o obnovu monarchie. V roce 1990 ho dokonce na letišti v Bukurešti zatkla zvláštní jednotka. Až v roce 1997 obdržel rumunský pas. Michal se v Rumunsku těšil nemalé popularitě, avšak realisticky uznal, že obnovu monarchie nelze prosadit.

Nakonec se mohl v zemi usadit a dočkal se toho, že pro něj platí stejné podmínky jako pro jakoukoliv rumunskou hlavu státu, tedy konkrétně pro prezidenta, poté, co opustí funkci: má tudíž k dispozici oficiální rezidenci, tajemníka, ochranku, rentu a vůz s řidičem. Dosáhl rovněž vrácení části majetku, který královské rodině patřil. Po pádu komunismu též využil svých kontaktů, aby zájmy Rumunska prosazoval na mezinárodním poli.

„Občas si kladu otázku: Kde je Stalin? Nebo Višinskij, což byl na konci druhé světové války sovětský pověřenec pro Rumunsko, s nímž jsem jednal. Kde je Ceausescu a všichni tihle lidé? Jsou pryč, a já jsem stále tady,“ řekl v roce 2005 v citovaném rozhovoru pro Mladou frontu Dnes. A stejná slova by mohl pronést i v letošním roce, neboť král Michal je stále mezi živými. Pětadvacátého října 2015 by měl oslavit čtyřiadevadesáté narozeniny.

Babylon č. 2/XXIV, 13. červen 2015