Z perspektivy postkomunistické střední Evropy dávaly o sobě Dějiny, které natruc Fukuyamovi vstaly z mrtvých, vědět z bezpečné vzdálenosti od naší stále ještě idyly, takže jsme instinktivně zůstali fukuyamovci ještě dlouho poté, co už bylo jasno. Manifestovaly se tu na Balkáně, tu na exotické ose mezi Manhattanem a Kábulem. A právě příklad války Západu s globálním džihádem po 11. září 2001 ukazuje, jak snadné bylo v našich končinách podlehnout klamu, že fukuyamovský liberální optimismus možná přece jen neutrpěl z rukou Dějin blamáž, ale uhrál nakonec jakousi remízu. Iluze, že o nás nejde, nebezpečně uspala náš imunitní systém v předvečer změn, které se na nás prudce navalily po roce 2013.

Českým malérem je, že počínaje ukrajinskou Revolucí důstojnosti jsme do Dějin znovu spadli a že se najednou strašné množství lidí tváří, jako by se ta zmíněná bezpečná vzdálenost mezi námi a Historií nijak nestihla zmenšit. Přitom zdá se nevnímaí radikální změnu posledních let, reprezentovanou otřesy na Blízkém východě, agresivním revizionismem Ruska, ekonomicko-zpravodajskou ofenzivou Číny, a to vše umocněné fatálním posunem společenského klimatu v České republice.

Pozorovat reakce velké části naší společnosti, jakmile se Ukrajina ocitla v maléru způsobeného Ruskem, bylo jako mít na očích 3D brýle, s jejichž pomocí se v kinech konzumuje tzv. rozšířená realita. Šlo skrz ně najednou vidět až na dno Daladierovy duše a místy i mašírujících militantů ve službách kdejaké totality. Kdo tohle od roku 2014 pozoroval, musel se ve zlé předtuše bát dalšího osmičkového výročí mnichovské zrady jako školák zubaře. Mnichov se stal natolik jasným kódem českého slovníku, že letošní výročí bylo předem nadáno zásadní vypovídací hodnotou. A historických paralel nabídly předešlé roky víc než dost. Jak potírati propagandu, že je Československo pařeništěm skrytého komunismu, když je … tak úspěšná, že když doba uzrála, aby Hitler uhodil, domnívalo se mnoho lidí ve Velké Británii, že Československo skutečně je komunistickým výběžkem? ‒ napsal skotský spisovatel Compton Mackenzie v biografii Edvarda Beneše, když došlo na Mnichov. „Jak potírati propagandu, že Majdan byl ‒ řečeno s prezidentem Zemanem ‒ rejdištěm banderovských sil?“ ‒ mohli se ptát nedávno ti z nás, kdo si zoufají nad tím, kolik lidí tu vděčně konzumuje ruské lži. Jeden český generál radil si zvykat, že Ukrajina jako taková zůstane, ale bohužel už bez Krymu, jiní zas zemi napadené Ruskem zlomyslně prorokovali rozpad, jako by to nebylo Československo ‒ útvar na rozdíl od Ukrajiny skutečně umělý ‒ nad nímž kdysi lámali hůl mnichované.

Když v souvislosti s 80. výročím Mnichova moderátorka veřejnoprávní televize konfrontovala ústavního činitele s analogií mezi loupeží Krymu a mnichovskou zradou, dotazovaný naznačil, že Ukrajina není zajištěna žádným obranným paktem. Přitom sám před dvěma roky vyzval německou kancléřku Merkelovou ke zrušení protiruských sankcí, nebo dříve s předsedou vlády a dalšími dvěma kolegy servilně ujistil komunistickou, dnes už spíše nacistickou Čínu o tom, že Tibet je její. Když se k nám utekla téměř stovka čínských křesťanů o azyl, dostali prakticky všichni košem. Asi proto, že s námi taky nestačili podepsat obranný pakt. Koresponduje to nakonec s převládajícím vztahem k uprchlíkům, který je doslova odporný a který je mnohem více než osmdesát let staré počínání hlasatelů appeasementu diktován nízkými pohnutkami.

Naše současné kapitulantství se projevuje na všech úrovních – od ignorování vážných kauz, jak jej pěstuje řada vlivných médií, po světovou politiku. Jde napříč společností a nespočívá jen v cynické mluvě, ale ještě víc se vyznačuje mlčením tam, kde je třeba jasně odlišit věci dobré od svinstva. Parlament odmítá vyšetřovat ruské pozadí zvolení současného českého prezidenta. Volí ticho. Když Poláci přijdou s obrannou iniciativou, opírající se o přítomnosti amerických spojenců v zemi, místo spoluúčasti je u nás ticho. Číňané tu léta provozují agresivní špionáž podpořenou korupcí na nejvyšší úrovni. Ticho.

Historici a publicisté by přitom měli spěchat na barikády proti utužujícímu se autoritářství jako první, když už se novým pořádkům koří hlavní mediální scéna. Místo toho nenápaditě tvrdí muziku oficiózní tryzny za první republiku. Znovu se konsensuálně spílá dávnému selhání Západu, vítězí se v dávných bitvách (měli jsme se bránit) a zdůrazňuje se zvrhlost henleinovců. Pro jakékoli výročí ale platí totéž, co pro celou historickou vědu: musí autenticky komunikovat s přítomností, posuzovat dnešek z hlediska historie víc než minulost z pohodlných pozic dneška. Těžko říct, zda je ten naprostý nedostatek sebereflexe, který provází mnichovské jubileum, důsledkem beznadějné nedostačivosti českého intelektu, nebo zda je za „tlustou čárou za přítomností“ konformní potřeba vyhovět kmenovým rituálům a nic nepokazit.

Proč jsme tedy nezvolili ticho i v tomto případě? České mnichovanství posledních let je fenoménem výrazným a zcela novým tím, že jsme svéprávným subjektem mezinárodní politiky a nikdo se nám zrovna nesápe po krku. Má výlučně domácí zdroje, je způsobeno korozí hodnot a dosavadních jistot, a v tomto smyslu je na tom naše společnost o dost hůř než ta někdejší francouzská či britská. Josef Čapek po Mnichovu napsal: Co by mohlo být v této nešťastné zemi brutálnějšího než útlak německý? Český přece! Dnes je třeba nahlas zdůrazňovat, že totéž platí o mnichovanství. A že přesně tohle uplynulé výročí zamlčelo.