Novela Richarda Ermla Můj muž, má žena vyvolává ambivalentní sympatie. Autor naštěstí před lety zanechal divadelně-kritického příštipkaření a opřel se do prósy, kde jednoznačně vyniká. Pro mě patří do Top Ten současných tuzemských prozaiků.

Proč ta rozpornost čtenářské sympatie? Syžet mrzce banální, jakoby klesnout už nešlo víc: himálajská dovolená manželů ve výslužbě. Stále se chtějí rozejít, až konečně jdou na trek a jejich duše kol sebe kolotají v jinjangovém třeštění. Ona: středostavovská puťka s VŠ; on: vysloužilý prochlastaný herec. Globální občané se jdou podívat na dalajlámu, zda ještě existuje, bo už vyvanul. Jenomže autor své človíčky postaví do tibetských velehor a oni se náhle stávají skutečnými, osvědčují své city, odhodlání, pochopení a šinou se dál. V tom spočívá přesvědčivost Ermlova vyprávění.

Tragikomický je způsob moderního cestování: tisíce transkontinentálních kilometrů letadly, tisíce metrů převýšení nahoru a dolů v džípech, v sedačkách jako v kanclu a pěšky téměř ani krok. Taková degradace nastala v naší době: cestování a poutnictví vymizelo, nahrazeno aeromotorismem do nejzazších koutů planety Země. Je to špatně. Mají být špatně přístupná místa, nedostupná, rozbité vozovky a skalní stezky, aby cena námahy odpovídala skutečné ceně cesty. Do Grónska se má plout v kožených škutách, do Himálají harcovat  na hřbetech mezkyň, do Tichomoří vanout na balsových vorech a napříč Saharou klopýtat na dromedárech, kterými jsou ZOO přeplněné – jinak to není cestování, leč převoz.

Kniha pěkná, čtivá, inspirativní!

Richard Erml: Můj muž, má žena. Druhé město, 2017. 152 stran.