Na malých rozdílech často hodně záleží
Petr Placák odpovídá v LN z 16. 3. na mou polemiku o případu bratří Mašínů. Z jeho argumentů dýchá fundamentalismus, paušální vidění situace, nedostatek smyslu pro malé, ale významné rozdíly – často bohužel i rozdíly mezi tím, co jsem napsal, a tím, co je podle pana Placáka mé stanovisko. Podle pana Placáka byla situace v 50. letech obdobná jako za války (což odbojovou činnost bratří Mašínů legitimuje). I tehdy totiž zuřila válka, v tomto případě studená, která „na počátku 50. let přerostla ve válku setsakra `horkou´, které v Koreji padly za oběť miliony lidí“. Studená válka je ovšem něco docela jiného než válka horká, a kdyby se u nás bylo bojovalo jako v Koreji, jevilo by se to, co dělali Mašínové, v docela jiném světle. Ostatně pan Placák o situaci v 50. letech píše: „…byly popraveny, zabity nebo umučeny tisíce lidí, zatímco statisíce jich živořily v kriminálech, v komunistických koncentrácích či v PTP“. To nejsou přívlastky občanské války, v občanské válce probíhají regulérní boje. V 50. letech i za protektorátu byla podle pana Placáka „činnost ústavních orgánů“ včetně „účinného použití zákonných prostředků“ znemožněna, což legitimovalo občanský odpor. Občanský odpor je ovšem široký pojem a přepadání peněžních zásilek a policejních stanic pro něj představuje jen jednu, a to poměrně vyhraněnou možnost. Jako u každého jednání se klade otázka, nakolik je přiměřené situaci. Pan Placák se mýlí, když tvrdí, že chci k případu bratří Mašínů přistupovat neutrálně, z čistě politického hlediska. Přistupuji k jejich jednání zaujatě, jako někdo, kdo s ním naprosto nesouhlasí, protože je pokládá v mnohém za nelidské. Dá se ospravedlnit čistě právně, ne však morálně. Pan Placák klade řečnickou otázku, zda se snad podle mého názoru chovala na počátku 50. let stejně náležitě americká administrativa a zda založení NATO bylo taky nezodpovědnou a neadekvátní reakcí Západu na mírumilovné Sověty. Nevím, kde vzal, že považuji „Sověty“ za mírumilovné. Ale především: když se západní demokracie sdružily v NATO, nedělaly totéž, co Mašínové, když přepadli pokladníka nebo policejní stanici. NATO vzniklo jako obranná aliance proti agresivitě Ruska, a ne jako nástroj na jeho zničení nebo dokonce na organizování diverzních akcí. Nevím také, proč si pan Placák myslí, že podle mého názoru byl komunistický režim v pořádku. Napsal jsem, že v pořádku nebyli Mašínové, a to je velký rozdíl. Pokud jde o pohrdání českou společností, pan Placák přináší jeho další nechtěný příklad, když tvrdí: „`Pohrdání´ občanem skutečně existuje – ze strany svobodně zvolených reprezentantů v demokratických společnostech“. Povyšuje tu na normu chování politických reprezentantů postkomunistické ČSFR a ČR – a to jak první, disidentské, tak druhé, „pravicové“ garnitury. Vztah občana a jeho voleného zástupce ve vyspělé demokratické společnosti není založen na pohrdání, ale naopak na důvěře: občan volí své zástupce v důvěře, že dokážou hájit jeho oprávněné zájmy a že i když budou v daném okamžiku jednat jinak, než by si zrovna přál on, vědí, co dělají a dělají to v jeho zájmu. Zástupce důvěřuje občanovi, že je přístupný rozumným důvodům a pochopí, proč v tom či onom případě jednal poslanec jinak, než by si občan byl přál. Volený zástupce má ovšem povinnost občana o správnosti svého jednání přesvědčit. To předpokládá poměrně široký konsenzus. Pokud není a nejsou tu ani prostředky, aby se prosadil, je třeba to vzít v úvahu a podle toho jednat. I k občanské válce je třeba konsenzu (příklad: přepadený pokladník ani nemohl být přesvědčen o něčem jiném, než že ho přepadli obyčejní lupiči, a podle toho se taky choval). Pan Placák píše: „V režimu, který je sám teroristický, má občan nejen právo, ale i (občanskou) povinnost hájit svou svobodu, majetek, rodinu, své politické či náboženské přesvědčení i se zbraní v ruce.“ Myslím, že v režimu, který používá teror jako prostředek, má občan právo hájit svou svobodu. Zda to činí se zbraní v ruce či jinak, je věc svobodné a zodpovědné rozvahy. On ani jeho pozdější obhájci však nemají právo pohrdat těmi, kteří tohoto práva nevyužili.
Lidové noviny – 25.3.1999