Nejsem jistě sám, kdo nabyl dojmu, že letošní udílení Řádu T. G. Masaryka a vyznamenání Za zásluhy bylo ve své většině plýtváním penězi daňových poplatníků – o urážce dobrého vkusu v celé řadě případů ani nemluvě. A jsem si jist, že president Masaryk – stejně jako císař František Josef – by o některé z „poctěných“ nezavadili ani pohledem, natož aby jim podali ruku.

To se ovšem nevztahuje na držitele Medaile za hrdinství a samozřejmě i Řádu bílého lva – už proto, že většina je obdržela in memoriam. Hned tři z nich byli příslušníky československé generality a vzhledem k tomu, že 11. listopadu si praktický celý svět připomene 100. výročí Dne příměří (přesněji: Dne klidu zbraní = Armistice Day), nebude snad na škodu si připomenout jejich osudy.

Nebude jistě lehké se smířit s tím, že oslavy 28. října příliš si neberou ani v Brně, kde došlo k oficiálnímu vyhlášení československé samostatnosti o den později, kdežto Slováci, kteří s Čechy sdíleli společný stát, preferují 30. říjen – výročí Martinské deklarace (mimochodem název nemá nic do činění se svátkem sv. Martina, jenž připadá shodou okolností na 11. listopad). Konec konců rakousko-uherská armáda přistoupila na „klid zbraní“ až o týden později (3. listopadu) a další týden trvalo, než se příměří stalo všeobecným a definitivním. Takže tu máme historický paradox: dne 28. října se nenalézal na teritoriu habsburské monarchie žádný voják znepřátelených armád a na území právě zrozené republiky ani jeden z příslušníků zahraničního vojska právě do té doby neexistujícího státu.

Klid a bezpečí tedy museli zajistit – a zcela spontánně tak učinili – bývali příslušníci císařsko-královské branné moci v čele s polním podmaršálem Janem Divišem, jenž kvůli národnostním sporům s nadřízenými požádal roku 1916 o předčasné penzionování, a snad i proto se v prosinci 1918 stal zemským vojenským velitelem v Čechách. Na Moravě stejný post zastával polní podmaršál Alois Podhajský, považovaný za nejlepšího polního velitele českého původu v rakousko-uherské armádě, jenž přivedl z italské fronty ostřílené české vojáky, vzdorující na říčce Monticano útočícím Britům ještě dva dny po vyhlášení československé republiky.

Podhajského přímým podřízeným na italské frontě a za první republiky největším „protéžé“ byl pozdější československý armádní generál Josef Bílý. Důstojníci zaniklé monarchie (hanlivě označovaní za „Rakušáky“) se často setkávali s nedůvěrou – zejména u „rychlokvašených“ legionářů. Do jaké míry to bylo neoprávněné, dokazuje právě příklad J. Bílého, který se stal za nacistické okupace spoluzakladatelem a vojenským velitelem organizace Obrana národa. Koncem roku 1940 jej zatklo gestapo a o necelý rok později nad ním stanný soud vynesl rozsudek smrti.

Podobnému osudu pravděpodobně unikl divizní generál Stanislav Čeček (+ 1930), který prožil první světovou válku v táboře jednoho z protivníků habsburské monarchie. Do Ruska odešel za prací ještě v čase míru. Již v srpnu 1914 vstoupil do České družiny, o tři roky později se vyznamenal u Zborova, ale jeho hvězdná chvíle nastala v létě 1918. V boji s početní přesilou bolševiků dobyl Penzu a důležitý Alexandrovský most přes Volhu a u Lipjag měl lví podíl na vítězství, pro něž se těžko hledá obdoba – a nejen v našich válečných dějinách. Zhruba 1600 legionářů s 25 kulomety a pěti děly rozprášilo více než dvojnásobnou přesilu, disponující (kromě jiného) 180 kulomety a 13 děly.

Právě úspěchy v boji s bolševiky a ovládnutí Transibiřské magistrály s definitivní platnosti rozhodly o uznání dosud neexistujícího československého státu ze strany mocností Dohody. Je pikantní, že když Československý Denník (legionářský list) přinesl 5. listopadu(!) 1918 oficiální zprávu o vyhlášení republiky, komentovala ji jedna z plukovních kronik slovy: nebylo ani takové nadšení, jako když jsme se dozvěděli, že padl Omsk. To však bylo již počátkem června…

Zajímavou osobností byl i poslední z čerstvě (a zároveň příliš pozdě) vyznamenaných – divizní generál Karel Husárek. Jeho životní osudy se s dnešním odstupem jeví jako typické: císařsko-královský jednoroční dobrovolník padl v červnu 1916 do ruského zajetí a o rok později vstoupil do československých legií. Spolu s generálem Gajdou (podle slov velitele japonského desantu ve Vladivostoku nejlepším vojákem, jakého Čechoslováci mají) se jako velitel úderných jednotek česko-ruské Sibiřské armády zasloužil o porážku 3. sovětské armády, která jakoby ve větším rozměru kopírovala bitvu o Lipjagy.

Do Československa se Husárek vrátil až počátkem roku 1920 a v jeho armádě se uplatnil pro výjimečný talent v oboru strategie a opevňovacích prací – konec konců měl v posledně jmenovaném oboru kvalitní školení z časů služby v rakousko-uherské armádě. V letech okupace českých zemí působil ve zbrojním průmyslu (v Plzni a Dubnici nad Váhom), kde se snažil jednak spolupracovat se Sovětským svazem (do roku 1941), jednak „neuspěchat“ výzkumné práce ve prospěch Třetí říše.

I když se aktivně zapojil do květnového povstání roku 1945, nijak mu to nepomohlo při šikaně, či přímo perzekuci „nepohodlných“ důstojníků komunistickým režimem. V říjnu 1950 byl degradován na vojína a snížila se mu výrazně penze. Živil se jako překladatel technické literatury a po dlouhé těžké nemoci zemřel v létě 1972. A to mohl mluvit o velikém štěstí – na rozdíl od svých kolegů Podhajského, Gajdy a mnoha dalších. Jeden z Čečkových spolubojovníků, československý generál ruského původu Sergej Vojcechovskij, byl již třetí den po takzvaném osvobození Prahy v roce 1945 protizákonně odvlečen do sovětského koncentračního tábora, kde zahynul.

Režimu, v němž po žebříčku důstojnických hodností stoupala (někdy se závratnou rychlostí) neschopná, pologramotná, „vyčuraná“ a mstivá individua, bylo lhostejné, zda jeho obětí jsou „Rakušáci“, legionáři, nebo dokonce Hrdinové Sovětského svazu. Konečně i Josef Buršík, Antonín Sochor, či Richard Tesařík by mohli vyprávět. Tak ať všichni, kdo splnili – bez rozdílu střihu a barvy uniformy, mateřského jazyka, náboženského vyznání a podobně – svou vojenskou povinnost se ctí, odpočívají v pokoji. I tak můžeme chápat prostou existenci pomníků na Levohradeckém nebo Školním náměstí …