Když se jednou odstraněním „neužitečných“ chorých a bláznů začal na lidech hodnotit jen vnější účel viditelného užitku, zredukovala se nejen podstata života, zredukoval se člověk sám.

Max Picard, Hitler in uns selbst, Zürich 1946

S výročím osvobození koncentračního tábora v Osvětimi 27. ledna 1945 si západní svět připomíná Mezinárodní den památky holocaustu. Tradičně si jej připomíná na věcech zjevných a všeobecně známých, jako jsou vyhlazovací nacistické koncentrační tábory. Při tom ovšem pozornosti uniká to, co je nejvíce aktuální: myšlenka na tento zločin se zrodila v lůně dehumanizované vědy a sociálně inženýrských koncepcí 19. a 20. století a problém s holocaustem má moderní Evropa jako taková – dnes stejně jako po první světové válce. Dobře to můžeme vidět na tzv. euthanasii.

Když před časem holandský (a po něm belgický) parlament euthanasii uzákonil, média svět informovala o tom, že Holandsko tak učinilo jako první stát na světě (pozor — nezaměňovat euthanasii, tedy tzv. asistovanou sebevraždu s pomocí jedu, smrtící injekce etc., s diskusí, jak dlouho udržovat při životě umírajícího člověka napojeného na přístroje, což je otázka naprosto legitimní), přičemž v podtextu mnohých zpráv bylo možno číst větší či menší míru souhlasu s obsahem sdělení jako s něčím, co opět o kousek rozšiřuje naše svobody a obohacuje evropské pojetí lidských práv. V takto postavených informacích, z kterých byla často cítit až jakési dětsky nereflektované uspokojení z překračování tabu, které si vystavěl svět dospělých, by ovšem byla chyba vidět pouhý produkt povrchnosti rychlého světa médií — jde i o něco podstatného, temného, co je v pozadí, co se jako přízrak vznáší nad moderní civilisací.

První, kdo zavedl euthanasii do praxe, nebylo pochopitelně liberální Nizozemí roku 2002, ale nacistické Německo roku 1939. Stalo se tak na základě vůdcova výnosu z října 1939, který byl antedatován k začátku války — k 1. září 1939. Program euthanasie následně sehrál v nacistickém holocaustu klíčovou roli a samotný tento fakt by měl evropskou veřejnost znepokojit. Nestalo-li se tak, je logicky na řadě otázka: mají snad nacistický systém a současná liberální společnost něco společného? Mohou mít podobný pohled na člověka a na lidskou společnost?

Gnadetod

Dnešní společnost euthanasii legitimizuje údajným soucítěním s trpícím a souhlasem toho, jenž má být s požehnáním státu sprovozen ze světa. Jenže nic se neděje isolovaně, zvlášť, když do prvních a posledních věcí člověka vstupuje stát pomocí zákona, státní moci. To přesně dělali nacisté, kteří rovněž vydávali euthanasii za pomoc bližnímu. Už zmíněný Hitlerův výnos nemluvil o vraždění, ale o „udělení smrti z milosti“ jako o určité výsadě či službě. Komise, která rozhodovala o euthanasii duševně či tělesně postižených pacientů, napsala do posudku buď červené plus, což znamenalo léčbu, tedy smrt, nebo modré minus, což byl život.

Myšlenka euthanasie byla v nacistickém Německu chápána jako lékařské či sociální opatření. Tato představa se velmi rychle osamostatnila a euthanasie si začala žít svým vlastním životem. V tzv. odborných dětských odděleních nacisté zprvu „udělovali smrt z milosti“ jen postiženým dětem. Záhy byla ovšem Gnadetod „poctěna“ další kategorie osob — fyzicky zdraví asociálové a tzv. nepřizpůsobiví.

Šéf bezpečnostní služby SS Reinhard Heydrich se pokusil tento vývoj usměrnit Zákonem o napomáhání k smrti osobám života neschopným a společensky nebezpečným, přičemž za společensky nebezpečné byly označeny „osoby štítící se práce, povaleči, alkoholici, lidé drogově závislí či sexuálně nevázaní, prostitutky, potratářky a osoby trestané“. Hitler však chtěl s konečným řešením sociálně slabé vrstvy počkat až na mírovou dobu, aby v době války nebylo obyvatelstvo zbytečně znepokojováno. Přes nepřízeň führera a navzdory skutečnosti, že přičinlivému zákonodárci Heydrichovi neplánovaně ukrátili existenci čs. parašutisté, euthanasie překypovala vitalitou.

Nacistická léčba choromyslných, stejně jako asociálů se měla zprvu provádět pomocí smrtících injekcí, protože stříkačka v ruce lékaře lépe vyhovovala představě euthanasie jako medicínské praxe. Jenže pacienti otrávení různými kombinacemi jedů (léků) umírali pomalu a někteří museli dostat druhou injekci. Naproti tomu první nacistická plynová komora, zkonstruovaná v Brandenburgu nad Havolou, fungovala skvěle. Oběti byly odvedeny do sprch, kde se usadily na lavičkách. Ventilátor pak začal odsávat vzduch a z „vodovodních kohoutků“ byl do místnosti vpouštěn plyn. Tiché umírání trvalo necelých 10 minut. „Prostě se svalili na lavičku nebo na podlahu,“ vypověděl jeden ze svědků před poválečným soudem, „nedošlo k žádným scénám nebo zmatku.“ Komora se pak vyvětrala a stráže SS převezly mrtvoly ke spalovacím pecím. Osvětim byla na světě.

O vraždění v plynových komorách nacisté mluvili jako o „poskytování smrti z milosti“ „humánní metodou“. Původně mělo být privilegium „humánní smrti“ určeno jen pro Germány. Až radikalizace nacistické vidiny geneticky obrozené a rasově čisté nové společnosti s vypuknutím druhé světové války rozšířila privilegium milosrdné smrti i pro zdravé „neárijce“ – na prvním místě Židy. A nebylo v tom nic osobního, jak tvrdil příkladný nacistický úředník Adolf Eichmann, který si jinak – podle jeho slov – Židů vážil.

Hitler v nás

Dobrá, to byl zločinný nacistický režim — co s tím ale máme dělat my? V souvislosti s někdejším uzákoněním euthanasie v Nizozemí zmínil komentátor ČT těžce duševně postižené pacienty v Bohnicích jako osoby, kterých se to týká. Vůbec si neuvědomil, že se zcela lehce přenesl od nizozemské euthanasie k nacistické praxi vraždění duševně chorých, tj. k „čistokrevné“ vraždě (nezbytný souhlas pacienta k asistované sebevraždě u těžce duševně postižené osoby, tedy osoby tzv. nesvéprávné, není možný). Byl tento zcela bezproblémový skok z naší postkomunistické selanky rovnou do třetí říše pouhé nedopatření, nebo vyjadřuje něco, co má obecnou platnost? Kolik diváků si tento redaktorský lapsus uvědomilo? Jeden, dva, deset? Pochybuji, že jen promile.

Hned po převzetí moci vydali nacisté Zákon o zabránění početí potomků s dědičnými chorobami. Není to snad něco, co by uvítala většina i odborné veřejnosti v dnešní době? Jak velké procento lidí by souhlasilo s anketní otázkou, zda-li by nebylo lepší, či snad „humánnější“ zařadit do zákona o euthanasii i kriply (a třeba i Heydrichovy povaleče nebo asociální Cikány), stejně jako děti narozené s těžkou tělesnou vadou? Praxe sterilizace různých společensky nepřizpůsobivých kategorií osob byla prováděna v řadě demokratických zemí Evropy ještě dlouho po druhé světové válce.

Nacistický program euthanasie pochopitelně nespadl z nebe. Souvisí s technizací sociálních, zdravotních, lidských či všelidských otázek v době vědecko-technické revoluce a emancipace přírodních věd a medicíny od tradičních nábožensko-filosofických vazeb, či lépe řečeno v době nahrazení theologie vědou a vědeckým výzkumem, které na složité filosofické otázky, na člověka, nahlíží jako na problémy více méně technické.

Není divu, že nacismus (podobně jako komunismus) — se svým blouzněním o uskutečnitelnosti, se svou posedlostí vědecky plánovat – zdravotní péči, hospodářství, sociální politiku atd., svou objektivisací a racionalisací složitých etických problémů (ulehčit nevyléčitelně nemocným milosrdnou smrtí nebo zbavit lidstvo dědičných nemocí – proti tomu přece rozumný člověk nemůže nic mít!) — měl ohromnou přitažlivost pro armády přírodních i společenských vědců (členy NSDAP bylo 45% německých lékařů!, což je podle profesí – spolu s biology – rekordní hodnota), které do řad totalitních hnutí nepřiváděl jen badatelský enthusiasmus a dosud nevídané badatelské možnosti — totalitární moderna dala vědcům obrovskou moc, moc plánovat! Nejrozhodnějšími zastánci euthanasie v demokratickém poválečném Německu byli ti lékaři, kteří kdysi vlastnili legitimaci NSDAP, podobně jako u nás to jsou dodnes bývalí komunisté (jejich typickým představitelem je mediálně populární sexuolog Radim Uzel, druhdy předseda stranické organisace KSČ v Bohnicích).

Tzv. racionalisace společenských, medicínských, sociálních problémů se nejen často zvrhne v její pravý opak, ale zároveň představuje nárok, který má totalitní charakter — smrtelně nebezpečný, je-li takto pojatá věda zaštítěna státní mocí. Jednou ze sudiček, které stály u kolébky holocaustu, bylo dehumanizované lékařství. Jsme opravdu jiní, než v mnoha ohledech nejmodernější a nejosvícenější německá společnost 30. let minulého století?