Letos jsme s přáteli pobývali týden v Domě Bratří Čapků v Budislavi u Litomyšle. Dům, který PEN klubu na konci třicátých let bratři věnovali, byl toho času krátce před dokončením důkladné rekonstrukce. Kromě toulek přírodou, přilehlými obcemi a městy, jsme měli v plánu také dokončit během pobytu redakční úpravy monografie Lucie Raškovové, která má vyjít letos na podzim. Bude se jmenovat To víčko nemusíte odšroubovávat, je v něm dírka, stejně jako její výstava, která se konala od 27. května do 20. června v galerii spolku Hollar.

Protože jsem dům znal jen z několika černobílých fotografií, představoval jsem si ho jako tiché místo, obklopené krásnou přírodou (což se naplnilo beze zbytku) v němž bude pobývat několik mlčenlivých literátů, v duchu plně koncentrovaných na práci, do níž se po ranní kávě a zdravotní procházce neprodleně zaberou. V mých představách došlo dokonce k nějakému podivnému posunu času, v němž se z jednotlivých pokojů ozývalo chvatné klapání psacích strojů, jejichž mnohohlas tvořil sice nepřeslechnutelný, ale sympaticky dělný hluk.

Když opustím terén poetického fantazírování a vrátím se do reality, musím konstatovat, že Dům bratří Čapků nemá s atmosférou rekreačního zařízení PEN klubu, tak jak jsem si ji v duchu maloval, pranic společného. Provozuje ho společnost Arbor Profi s r.o. (usuzuji tak z dokladu, který jsem po zaplacení obdržel) a pobývají tu vesměs rodiny s dětmi, přesněji řečeno prarodiče s vnoučaty, dělníci pracující v okolí na sanaci zvětralých skal a také pár jedinců, které naláká relativně nízké nocležné a neoddiskutovatelně nádherná příroda.

Na konci rozlehlé travnaté plochy před třípodlažní budovou stojí na podestě, zbudované nad dravou říčkou, dřevostavba Ekologického vzdělávacího centra. Během našeho pobytu (a předpokládám, že nejen během něj) sloužila jako sušárna ložního prádla. Dobře vybavená společná kuchyně, jakož i útulná jídelna s televizí má jistě půvab pro společně hospodařící spřátelené rodiny, na které jsme tu v době našeho příjezdu narazili. My jsme si však dosyta „vychutnali“ pocit nezvaných hostů, kteří komusi vpadli do domu, překáží u sporáku a drze zabrají dva fochy v jedné ze dvou místních lednic. Dům spisovatelů – prejže rejže!

Ale dosti hořekování, jak už jsem řekl, krajina je tu až dojímavě krásná, vesničky úpravné, cesty k procházkám rozmanité. Neměl jsem tušení, jak nádherná je krajina v trojúhelníku, jehož vrcholy tvoří Litomyšl, Polička a Svitavy. (Začínám se dojímat krajinou, což je nezvratný důkaz, že stáří už se mě zmocnilo s definitivní platností…)  Rovněž blízká Litomyšl nabízí velké množství atrakcí, Portmoneem počínaje, přes renesanční zámek a barokní zámecké divadlo a knihkupectvím Paseka, provozované manželi Švehelkovými, konče.

A právě přes jejich knihkupectví se oslím můstkem dostávám ke knihám, přesněji řečeno ke knize, kterou jsem nalezl v „knihovně“ Domu bratří Čapků. V době našeho pobytu čítala devět svazků (z toho jeden, Svědomí slova od Vladimíra Křivánka duplicitně), jedno číslo časopisu Cosmopolitan a jeden časopis pro zahrádkáře. Inu, dům spisovatelů! Však dobře víme, jak je to s kovářovou kobylou a ševcovou ženou…

Řeč bude o obrazové publikaci Svitavsko, knize čtvercového formátu, jejímiž autory jsou Jaroslav Gloser a fotograf Zdeněk Holomný. Vydalo ji v roce 1980 nakladatelství Kruh v Hradci Králové. Rozdělena je do šesti tematických okruhů: Příroda a lidé, Historický vývoj, Lidová tvořivost, Urbanistika a architektura, Osobnosti kulturního života a Budování socialismu. Nikoho z pamětníků asi nepřekvapí, že je silně poplatná své době: od Charty 77 a zuřivé reakce tehdejšího režimu uplynuly v době jejího vydání pouhé tři roky.

Pro mě však skrývala jedno po výtce osobní překvapení. Na titulním listu je totiž modrým kuličkovým perem (tzv. „čínou“) pečlivým rukopisem napsáno:

U příležitosti vašeho životního jubilea věnuje ve Dvořisku, 30. 10. 82

A pod tím razítko
Základní organizace Komunistické strany Československa,
Choceň, uliční organizace č. 9,
okres Ústí nad Orlicí

Knihou byl tedy mně neznámý oslavenec obdarován v den mých třicátých prvních narozenin. Chvíli jsem se zanášel myšlenkou, že knihu coby podivnou kuriozitu s „osobním přídechem“ odcizím, nakonec jsem ale rozhodnutí změnil. Nepřivedl mě k tomu náhlý záchvat poctivosti, ale Luciina poznámka, že by to mohlo komusi, kdo po mně bude likvidovat knihovnu, dost výrazně změnit představy o mém životě… Zkrátka chci říci, že k poctivosti vedou různé cesty.

Dál už kniha mnoho překvapení neskrývá. Snad jen báseň Josefa Kainara, která tvoří předznamenání celé publikace a je zde uvedena bez názvu. Přepisuji ji zde celou, ač by jistě stačil pouhý výňatek. Činím tak mimo jiné pro poněkud chmurné srovnání, neboť (nejen díky Vladimíru Mišíkovi) nemohu zapomenout na sílu básní, které tenhle pozdější předseda přípravného výboru Svazu spisovatelů po sovětské invazi v roce 1968, psával ve čtyřicátých letech. Tak tedy:

Tam v kopečcích je život dosud přísný
tam kraj je vážný jako jeho lid.
Je zvrásněný jak čelo, které myslí.
V té myšlence je mír, v té myšlence je klid.

Zato však jara! Budislavská jara!
Těm není možno nikam ukrýt se.
To třeští vzduch a zem, a třeští lípa stará,
a vše se hrne k slunci, jako k muzice!

Z takových jar se dlouho potom žije,
z takových jar se žije do sta let,
i když už hlavu bílé jíní kryje.
To jaro nedá srdci osamět.

To nedovolí krvi, aby pozaspala
a propásla pár vteřin zápasu.
Těm srdcím z podhůří je každá bitva malá
a buší za život a hoří za krásu!

Když pominu rozčarování nad tím, jakých banalit byl ochoten se druhdy vynikající básník dopouštět, musím konstatovat, že jsme měli mimořádné štěstí, když jsme se sem vypravili v létě a ne na jaře, kdy to tady (alespoň podle druhé sloky) všechno třeští a není kam se schovat. I když já osobně bych mohl z jarní návštěvy profitovat, neboť mou hlavu už „bílé jíní kryje“… Jděte mi z dílny, pane Kainare!

V úvodu první kapitoly Příroda a lidé se od národního umělce Václava Kaplického dozvíme, že „sebekrásnější krajina je mrtvý obraz, teprve lidé a jejich práce dávají mu konečný charakter“. Těm, kteří se nechali poučit historií a jsou schopni nepřehlédnout souvislosti, musí být ovšem zřejmé, že je tomu většinou právě naopak – totiž že ani lidé a jejich „charaktery“ nejsou (naštěstí) schopni obraz krásné krajiny zabít s definitivní platností.

Kapitola druhá, nazvaná Historický vývoj do roku 1945, je uvedena citátem Aloise Jiráska: „V řetěze života jsou články nynější doby spjaty s články minulosti. A není všechno mrtvou minulostí, co bylo. Obnovit paměť minulých dnů a tou posílit a třeba i k svatému ohni roznítit, je myslím nutno i při všem snažení moderním, při veškeré snaze po osvětě a pokroku, jež jsou naší přední zbraní a pavézou“.

To bychom měli za sebou jeden poměrně decentní odkaz na husitskou tradici, po léta patřící k „povinným tancům“ komunistického režimu.

Třetí kapitola, Lidová tvořivost, pojednává o …jak to jenom říci – snad o lidové tvořivosti. Vývoj a „ideologické“ směřování lidové písně má čtenář zahlédnout na několika vybraných ukázkách. Zde je první z nich:

Kdybych já věděla
kde můj milý oře
běžela bych za ním
přes červený moře.
Kdybych já věděla
kde můj milý vláčí,
běžela bych za ním
přes trní bodláčí.

Přítomná ukázka je výpovědí ženy dosud politicky neprobuzené, ovládané city a je prodchnuta tlumenou tělesností. Druhá má zřejmě sloužit jako nezvratný důkaz společenské emancipace ženy, jakož i rodícího se třídního uvědomění. Zpívala se prý na dělnických schůzích a shromážděních, převážně na Jevíčsku:

Vyšla si z Prahy ven
Sedla si na kámen
Připjala si pentli červenou jak plamen
Červenou jak plamen
Z rudého hedvábí
Aby všichni věděli, že je děvče sociální!“

Nezávaznou, ideologicky nepodvázanou polohu lidové tvořivosti zastupuje v této kapitole dialog pasáčků, vykřikovaný prý ze stráně na stráň (přesnější lokace není tentokrát uvedena):

Ale haló, haló,
jak se ti pase na jeteli
ty Štýblů kazateli,
haló, haló!

Ale haló, haló,
jak se ti pase na mezi,
ty Kunců pařezi,
haló, haló!

Nevzbuzují ve vás předchozí řádky jistou pochybnost o dříve tak často skloňované přirozené moudrosti prostého lidu? Právě takové popěvky prý ale zajímaly poličského rodáka Bohuslava Martinů.

Čtvrtá kapitola – Urbanistika a architektura – je uvedena citátem dalšího slavného rodáka. Tentokrát je jím „rudý děda“ Zdeněk Nejedlý: „Skutečné umění vždy bylo něčím, a něčím velkým. Ať vznikalo pro chrám, ať pro palác, ať pro měšťanský dům, ať dnes pro prostý příbytek, vždy plnilo určité poslání, neboť bez takového poslání jest každá věc, i umění, prostě nesmyslem.“

Umění ve službách ideologie, v roli poskoka panující politické doktríny, takové si ho přeje mít „kulturní“ arbitr místního stalinismu, aniž by se alespoň pro forma pokoušel zakrýt ponižující funkci, kterou komunisté pro umění vybrali.

I pátou část této knihy, Osobnosti kulturního života, uvádí citát Zděnka Nejedlého: „Mně totiž umění nikdy nebylo estetickou hračkou, nýbrž naopak, velmi vážnou složkou života, a zájem o umění byl mi proto vždy v prvé řadě zájmem o kulturní život národa a lidstva…“ To uvádím speciálně pro ty, kteří se nestačili dostatečně zorientovat po prvním z jeho „nejedlých“ citátů.

V téhle kapitole se ocitli na jedné hromadě Šebastián Hněvkovský, poličský buditel J. V. Michl – Drašar, Alois Jirásek, Magdaléna Dobromila Rettigová, Teréza Nováková, Zdeněk Nejedlý, Peter Jilemnický, básník Miroslav Bureš, Bohuslav Březovský, dělnický básník Alois Květoslav Oderský, Bedřich Smetana, Bohuslav Martinů, sochař Antonín Dvořák, malíři Julius Mařák, Max Švabinský nebo „mistr barevného dřevorytu“ Karel Vik a mnozí další, kteří dle slov autora textu „zachycovali krásu a bohatství rodné země“.

Šestá kapitola, nazvaná Budování socialismu, začíná úvahou výše zmíněného básníka Miroslava Bureše. „Léta změnila kraj i s jeho lidem. Dnes už žije člověk jinak. Lépe. Probojoval se k dnešní skutečnosti, která má již jinou povahu a jiné rysy. V dnešním člověku žije však duše tohoto kraje, duše země, s níž srostl.“

Dále kapitola pokračuje obvyklými dobovými plky o budovatelských úspěších všeho pracujícího lidu pod rozvážným vedením Komunistické strany Československa, masám, které se semkly k tvořivé práci po boku přítele nejvěrnějšího – bratrského Sovětského svazu. A tak dál a dokola, však si to mnozí z vás ještě pamatují.

Apendix knihy tvoří oddíl Život pokračuje. V jeho záhlaví jsou tendenčně zneužity krásné verše Jana Nerudy:

Jen dál! Čas nový nové chce mít činy.
Den nový vzešel k nové práci nám.
Jeť sláva otcův krásný šperk pro syny –
však kdo chceš ctěn být, dobuď si cti sám!

Kniha končí opět slovy neblahého místního přízraku, Zdeňka Nejedlého:

„Ale smutné by bylo, kdyby to byl závěr. A proto minulosti buď čest a sláva, ale život je v budoucnosti. A proto k ní se nyní obracejž všechna naše mysl, píle, úsilí i láska. Po tisíci letech velkého života nechť se rozvíjí ještě větší život dalšího tisíciletí.“

Mohlo by se zdát, že to je prakticky totéž, co jinými slovy říká Jan Neruda a přesto to totéž není. To, co je v jeho podání apelem na jedince, zapáchá u Zdeňka Nejedlého direktivním kolektivismem, aniž by o něm musela padnout jediná zmínka.

Ještě jsem se nestačil zmínit o fotografiích Zdeňka Holomného: Jsou pěkné, vystihují majestátní i komorní krásu regionu, jeho slavnou minulost i upachtěnost doby budování socialismu v naší zemi. Jejich tiskové podání pak věrně vystihuje technické možnosti tuzemského polygrafického průmyslu v době, kdy kniha vznikla. Zbývá konstatovat, že nebyly velké.

A proč o tom všem píšu? Jak jsem se už zmínil, je to jedna z devíti (respektive osmi) knih, které se v tomto domě, jenž jsem omylem považoval za tiché tusculum spisovatelů, nalézají. Nemluvě o spisovatelích, kterých je tu k nalezení ještě mnohem méně. Besedující rodinky u venkovních stolů, pojídající pokrmy připravené ve společné kuchyni a děti, prohánějící mičudu po vzorně zastřiženém trávníku mezi hlavní budovou a „výzkumným pracovištěm“. Dvojice neurčitého věku, pinkající si na okraji travnaté plochy softtenisovým míčkem, která se vzájemně osočuje z nedbalých přihrávek – to všechno přiléhá takřka bez jediného švu k dobám neslavného budování socialismu a všem jeho „rekreačním zařízením“. Jako by se vůbec nic nestalo, jako by PEN klub byl stále nevraživě sledovanou elitářskou organizací, spojující nepřátele spravedlivějšího uspořádání světa všech zemí, kteří místo žádoucího internacionalismu nabízí „židozednářský“ kosmopolitismus.

1. S. Chápu, že chvályhodné úsilí PEN klubu o záchranu významné kulturní památky přineslo této organizaci nemalé finanční výdaje, které je třeba pokrýt „komerčním využitím“ objektu. Proto pevně doufám, že se časem vrátí svému původnímu účelu a bude oním místem, kde budou spisovatelé opět nalézat – řečeno slovníkem minulého režimu – „klid k tvořivé práci“.