Na prezidenty chcípneme. Obnovme monarchii
Ačkoli – za svou osobou – nejsem příliš stoupencem nějakého organizování a spíš než monarchista jsem tak trochu anarchomonarchista, jak mně někteří nadávají, po listopadu 1989 jsme ve Švandově, tehdejším Realistickém divadle na Smíchově s několika přáteli založili monarchistickou stranu Čech, Moravy a Slezska Korunu českou, což nebyla vůbec recese ve smyslu Strany mírného pokroku v mezích zákona. Strana existuje dodnes, za což jsem moc rád. Včera měla volební sněm, na který jsem byl pozván a vystoupil tam s následujícím projevem. Obnovme monarchii, nebo tahle společnost na své prezidenty chcípne…
Dámy a pánové, vážení přítomní,
rád bych na této půdě připomenul, že konzervativní hodnoty, které se pojí s monarchismem, neznamenají umrněnost, malost, malichernost, které se tak často v našich dějinách pojí s republikánstvím. Velkodušnost, nadhled, tolerance jsou pro mne monarchistické ctnosti…
Na rozdíl od republikánské ideje je monarchismus princip, který je důsledně nadstranický – dědičný panovník není zavázán žádné politicky, sociálně, etnicky vymezené či omezené skupině, není spojen s volební či jinou většinou ani s menšinou. Je to princip, který je nadčasový – provází společnost z minulosti do budoucnosti. Je to de facto světská podoba křesťanství, které není ideologií svářící se s jinou ideologií, ale je založeno na odkazu Krista, krále králů, který se – jako poslední z posledních – narodil coby chudé dítě ve chlévě mezi dobytčaty a jeho učení se obrací k člověku jako takovému bez ohledu na jeho původ, stav, názory…
Připomínám to proto, že dnes se ke konzervativismu stejně jako ke křesťanství hlásí síly a persony, které místo Kristovy lásky hlásají nenávist, místo otevřenosti uzavřenost. Často jsou to ti, kteří nosili v minulosti rudou knížku, a jako praví vlastenci se dnes staví konjunkturalisté z doby sovětské okupace, kteří opět pokukují po autoritativních režimech – po Putinově Rusku nebo dokonce po zločinném čínském systému.
Nenechme si ukrást konzervativismus těmi, kteří se k němu hlásí jen proto, že liberalismus přestal být v módě, stejně jako odmítněme stavět křesťanství proti islámu, jak to činí různí demagogové a populisté, kteří straší lidi, aby pak mohli sbírat politické body. Evropa, křesťanská civilisace byla v minulém století dvakrát smrtelně ohrožena a vždy silami zevnitř. Byli to komunisté, fašisté, nacisté, kteří chtěli Evropu údajně zachránit před zdegenerovaným, liberálním Západem. Ve skutečnosti to byly hluboce antikřesťanské síly, které přivedly evropskou civilisaci na pokraj zkázy.
Komunisté strašili předválečnou Evropu fašisty, fašisté pak komunisty, jedni živili druhé, a když pak na to přišlo, spojili se ke společnému útoku proti evropské společnosti. Islamofobové dnes straší Evropu islámem. Stejně tak islamisté straší islámskou společnost Západem, který se údajně snaží tradiční svět islámu rozložit a nutno říct, že by pro svá tvrzení našli v minulých dvou stoletích mnohem víc argumentů, než by tomu mohlo být opačně. Snaha vystavět zeď mezi světem islámu a Západem, rozložit společnost pomocí uměle živeného strachu je jen v zájmu internacionály fanatiků, xenofobů a nacionalistů. Ve skutečnosti má Západ a islámská společnost totožný zájem – potlačit extremismus, ať už se odívá do náboženského, nebo sekulárního – nacionálního či sociálního hávu a ohrožuje svět tradic zevnitř, v Evropě, nebo kdekoli jinde.
Jsem rád, že nekopírujete malodušnost republikánství po roce 1918, které dštilo síru na vše habsburské, ačkoli to byla stará monarchie, která umožnila českému národu všestranný rozvoj, ať už šlo o kulturu, politiku, průmysl, bankovnictví, nebo zemědělství, a že jste se v Monarchistickém manifestu, vydaném letos u příležitostí 100. výročí rozpadu habsburské monarchie přihlásili i k tomu dobrému, co přinesla Česká republika a demokratické Československo – těch uplynulých sto let jsou, ať už v dobrém či ve zlém – naše dějiny a dějiny škrtají jenom bolševici všeho druhu a ražení. Podtrhuji větu z manifestu, že je třeba kultivovat povědomí o celku naší historie bez předsudků a zjednodušování.
Snad bych jen v manifestu více zdůraznil to, že věc monarchie není nějaká nostalgie po Rakousko-Uhersku, neřku-li turistický byznys s portréty Sissi nebo stařičkého mocnáře na všem možném i nemožném, jak to vidíme ve Vídni. Nic proti tomu, udržujete to monarchii v povědomí společnosti, ale vedle toho musíme zdůraznit monarchii jako seriosní, skutečnou alternativu k republice. Tedy naše přesvědčení, že funkce dědičného panovníka parlamentní demokracii neomezuje, ale naopak posiluje systém, který je založen na pluralitě a vyváženosti mocí, které mají různou legitimitu a mohou tak nejlépe zajistit nezávislost a autonomnost institucí a posílit jejich imunitu vůči konjukturálním požadavkům a dokáží svobody občanů zajišťovat v delším časovém horizontu, než je jedno volební období.
A v tomto věku digitálních technologií a virtuální reality bych se nebál zdůraznit, že dědičná monarchie je založena na vztahu muže a ženy a panovník, který vzejde z královského lože, není spojen s nějakou podpůrnou lobby, které je pak ke škodě země a společnosti zavázán. Vychází z lásky mezi mužem a ženou, kterou není v lidských silách možno ovlivnit, naštěstí, a je tak předobrazem toho základního, co tvoří lidskou pospolitost – stát a jeho zřízení reprezentuje a zároveň i polidšťuje, což je obzvlášť důležité v době zcyničtění a zesurovění veřejné diskuse, jak to vidíme na sociálních sítích.
Funkce hlavy státu, reprezentace této země, naší důstojnosti, kultury, tisíciletých tradic nemohla klesnout níž, než v osobě současné hlavy státu. I když je prezidentská funkce dnes tak strašlivě karikována osobou Miloše Zemana, jako stoupenci monarchie – mimo jiné právě z těch důvodů, co na Hradě tropí současný prezident; a ten předešlý nebyl o nic lepší – radost z toho mít nemůžeme, protože tím na dlouhá léta utrpí tvář této země i zdejší společenská atmosféra.
Napsali jste, že Monarchistický manifest má u příležitosti roku 2018 sloužit v duchu svého názvu k tomu, aby se myšlenka změny České republiky v monarchii stala v české společnosti patrnou a zjevnou. Pak bude možné v širší debatě racionálně zvážit tuto alternativu. Všechny ostatní dílčí kroky se vážou k ochotě nepředpojatě o ní uvažovat.
K tomu se rád připojuji.
V Praze na Novotného lávce 24. listopadu 2018