Na Ukrajině se válčí o Rusko

Foto Petr Horčička

Do 24. února jsem byl stoprocentně přesvědčen o tom, že Putin blufuje, že na Ukrajinu nezaútočí. Maximálně uzná či přímo zabere separatistická území na východě země, a dál bude vydírat, vést hybridní a propagandistickou válku, vypouštět do světa konspirační teorie, napříč celým západním světem podporovat levý i pravý politický extremismus a rozdělení společnosti do uzavřených názorových bublin, které na sebe vzájemně nevraží. A teprve až se „imperialisté“ vzájemně oslabí, vstoupí kremlole na scénu jako deus ex machina – ruský spasitel.

Aspoň tak by to bylo v příručce z dějin SSSR. Putin ale udělal něco, co by podle mne takový Stalin nikdy neudělal – rozhodl se zaútočit na sousední zemi přímo bez jakéhokoli zastírání. Buďto mu přeskočilo, nebo má za to, že Západ je tak slabý, že s ním není třeba hru na slepou bábu vůbec hrát, anebo je na tom putinovský systém, Putin sám, natolik bledě, že se jednoduše rozhodl hrát vabank – o Rusko či o sebe.

Válečná psychóza

Vynecháme-li velmocenskou psychedelickou hračku, jako jsou atomové zbraně, jediné, co má Putin v ruce, je heroická sovětská minulost. Respektive obrana toho, co si SSSR v druhé světové válce za obrovského nasazení vybojoval, když porazil německý nacismus a zachránil svět, a na co má – díky nezměrným obětem – svaté právo. Tolik v kostce sovětská poválečná či spíše válečná psychóza, kterou Putin v současné chvíli tak spektakulárně „oživuje“.

Po dlouhá desetiletí byl sovětský člověk, národy SSSR a jeho „blízkého pohraničí“, udržovány v područí pomocí sovětského mýtu o vítězství nad fašismem ve Velké vlastenecké válce, což ovšem vůbec není výdobytek samotné války, ale je to veskrze umělý produkt kremelské věrchušky, které začalo v 60. letech minulého století téct do bot.

Kult vítězství nad fašismem jako ospravedlnění vší sovětské bídy, obludných nesmyslů, zničení selského stavu, ekonomiky, gulagů, poprav… začal v SSSR pěstovat u nás neblaze známý Leonid Iljič Brežněv v době, kdy se ve společnosti naplno začaly projevovat výdobytky centrálně řízené ekonomiky. Čím byla přítomnost šedivější, čím víc byla sovětská města a obce zchátralejší, tím barevněji se líčila minulost a oslavy vítězství nad fašisty narostly do monstrózních rozměrů, které měly prvky davové psychózy, zatímco statisíce sovětských válečných veteránů živořilo na hranici bídy nebo za ní.

Den Pobědy 9. květen se stal sovětskými Velikonocemi: SSSR sestoupil za války do pekla, aby pak vstal z mrtvých a spasil svět – zářnější a dokonalejší než kdykoliv předtím. V této spasitelské psychóze doprovázené režimem permanentně udržovaném a pěstovaném podezření, že okolní svět jde Sovětskému svazu po krku, vyrůstaly generace Rusů a dodnes je jím ruská společnost prostoupena.

Putin na tuhle brežněvovskou agendu navázal. V roce 2005 se během oslav květného vítězství začaly poprvé rozdávat oranžovo-černé svatojiřské stuhy, které se ihned staly symbolem tuzemské proputinovské kolaborace, jak ji vždy prezentovaly především dvě zdejší hlavy státu Klaus se Zemanem. O tři roky později vyjela 9. května na Rudé náměstí poprvé i nejtěžší vojenská technika. Putin tehdy prohlásil, že nejde o nějaké harašení zbraněmi: „Nikoho nezastrašujeme ani se o to nesnažíme. Jde prostě jen o projev našich obranných schopností, skutečnosti, že jsme nyní s to chránit naše občany, svou zemi a své poklady..“ Za tři měsíce na to vtrhly ruské tanky do Gruzie.

Perverze aneb Velká vlastenecká válka

Stejně jako výše uvedené je na tom i celý mýtus Velké vlastenecké války, který Kreml Rusům a světu servíruje jako ten nejvzácnější ruský poklad, tu pravou ruskou identitu – je to lež, která je natolik obludná, že má až jakýsi perverzní charakter.

Jestliže v době Sovětského svazu byla válka představována jako vítězství sovětského lidu, přičemž ve válce trpěli výhradně sovětští občané, po rozpadu SSSR si Rusové Velkou vlasteneckou válku rovnou přivlastnili. Ve skutečnosti nezměrné oběti přinesly a nad nacisty zvítězily ujařmené národy Sovětského svazu, které sovětský režim dlouhé roky před válkou i během ní terorizoval, a to včetně Rusů samotných – na prvním místě Bělorusové a Ukrajinci, pomineme-li tedy židovský holocaust, který SSSR po desetiletí zamlčoval a poté, co vyšly po válce najevo jeho hrůzy, neváhal hrdina Velké vlastenecké války generalissimus Stalin spustit novou antisemitskou kampaň. Ta byla ovšem přítomna v komunismu celou jeho poválečnou dobu, volně se přelévala z jedné země sovětského impéria do druhé, aby se pak ustálila v podobě obecně rozšířeného boje proti tzv. sionismu.

Vedle wehrmachtu, který to měl v popisu práce, hlavním nepřítelem Rudé armády bylo samo sovětské vedení. Stalin v předvečer války nechal vyvraždit většinu armádního velení, desetitisíce velících důstojníků bylo postiženo. Popraveno bylo 13 z 15 velitelů armád, 62 z 85 generálů velitelů armádních sborů, 110 z 195 velitelů divizí, Nejvyšší vojenský výbor Rudé armády byl prakticky vybit – ze 108 členů jich bylo 98 popraveno, přičemž čistky pokračovaly i za války. Po napadení SSSR jeho dosavadním nacistickým spojencem bylo popraveno 11 nejvyšších velitelů Rudé armády. Dění v zázemí doplňovala zvěrstva na frontě. Stalinovo sovětské velení hnalo rudoarmějce jako dobytek přes minová pole, stejně jako do nesmyslných čelních útoků proti kulometným hnízdům, nebo jim zakazovalo kopat a krýt se v zákopech, aby neochabovala jejich bojová morálka. Statisíce vojáků, kteří padli do zajetí kvůli diletantskému a stejně tak i zločinnému způsobu vedení války, kdy Stalin odmítal jakýkoli taktický ústup, nechali pak Sověti poslat do gulagu, kde vojáci – oběti své zločinné sovětské vlády – chcípali vysílením, dřinou, zimou a hladem. Válku vybojovala Rudá armáda navzdory Sovětům, ne s nimi nebo dokonce za ně.

Obzvláštní perfidnost

Sovětský režim v době míru zahubil násobně víc vlastních občanů, než jich zahubil nacistický nepřítel za války. Ta vypukla na základě nacisticko-sovětské dohody o rozdělení sfér vlivu v Evropě mezi Berlínem a Moskvou, a následným společným útokem třetí říše a SSSR na Polsko. Pak přišel sovětský útok na Finsko, pak na Estonsko, Litvu a Lotyšsko, ultimátum Rumunsku ohledně Besarábie… Ve všech zemích a územích, které se ocitly pod mocí SSSR na základě dohody Moskvy s Hitlerem, nebo i nad její rámec, zavedli Sověti vlastní pořádky – teror, mučení, popravy, deportace namířené proti politickým, vojenským, ekonomickým i kulturním elitám obsazených zemí. Rozsáhlé represe postihly statisíce lidí – Poláků, Ukrajinců, Bělorusů, Židů, Baltů. Polská Katyň v tom byla jen vrcholem ledovce.

Místo aby všechny síly soustředili do boje proti nepříteli, Sověti organizovali rozsáhlé operace, které na sebe vázaly ohromné množství lidí a prostředků, během kterých deportovali na Sibiř celé národy, které podle Stalina dostatečně neodporovaly Hitlerovi. Byl to všem Kreml, kdo poskytoval Berlínu všemožnou podporu, včetně dodávek strategických surovin, které potřebovali nacisté pro svůj útok na západní Evropu, a to včetně takového „detailu“, že NKVD vydávala Gestapu německé komunisty, kteří uprchli před Hitlerem do SSSR. Sovětům nebyla žádná perfidnost dost dobrá.

Vinit Ukrajince z toho, že řada z nich v roce 1941 podobně jako národy Kavkazu zprvu vítala wehrmacht jako osvoboditele, je ze strany Moskvy, která válku vyvolala ruku v ruce s nacisty a pak je dva roky všemožně podporovala, obzvláštní perfidnost – miliony Ukrajinců si nemohli ani v té nejstrašnější noční můře představit, že by mohlo existovat něco víc obludnějšího, než byla sovětská moc. Uměle vyvolaný hladomor a uzavřené oblasti smrtelného hladu, kde lidé dlouhé měsíce zmírali za nepředstavitelných podmínek a v hrozných bolestech, kde zešílevší rodiče pojídali vlastní děti, obklíčeni armádou a čekisty, aby nikdo nemohl z toho pekla uniknout, kdy byly tímto naprosto nepředstavitelným zvěrským způsobem bolševiky ze světa sprovozeny miliony lidí… (A propos, my jsme stejně tak vítali v roce 1945 Rudou armádou jako osvoboditelku, ačkoli sovětský režim měl za sebou obludnosti stejného či většího rozsahu, než měli na svědomí nacisté – a stejně jako oni Ukrajinu, i Sověti Československo obsadili ne proto, aby obnovili jeho suverenitu, ale aby zde ustavili nový protektorát, udělali z něj vlastní sovětskou či ruskou gubernii, kde měli být zavedeny sovětské pořádky, byť zprvu Československo spravovali s pomocí domácí páté kolony, tuzemských komunistů.)

Ocásek Číny

Pitomé na tom je, že tzv. svobodná společnost dodnes tento otrokářský výklad o osvobození Československa Rudou armádou v roce 1945 otrocky přejímá. Rudá armáda v roce 1945 východní a střední Evropu neosvobodila, ale přinesla tamním národům nové zotročení, a to včetně, či na prvním místě samotných Rusů – jeden z prvních poválečných počinů Stalina bylo, že ze strategických důvodů vyvezl na západ statisíce tun obilí v době, kdy v centrálních oblastech Ruska propukl v důsledku sucha hladomor, během kterého pomřely dva milionů „vítězných“ Rusů, kteří měli tu smůlu, že přežili Stalinovu válku.

Po rozpadu SSSR a smrti komunistické ideologie se obludný mýtus Velké vlastenecké války, včetně rehabilitace Stalina, stal hlavní identitou Putinovského Ruska, jejíž součástí je i sovětsko-nacistický pakt o rozdělní sfér vlivu v Evropě mezi mocnostmi. V minulosti zaražený kágébák Putin nechce přijmout fakt, že svět v roce 2022 je už zcela jinde a snaží se bojovat bitvy minulého století.

Na Ukrajině se ale neválčí o Ukrajinu a Ukrajince. Putin naopak svou agresí dokázal dosud hluboce rozdělenou ukrajinskou společnost skovat v jeden národ, který nemá šanci vymazat z mapy Evropy. Bojuje se tam ale o Rusko a Rusy – jejich existenci v 21. století. Omezený sovětský rozvědčík, žijící v pohádkových dobách sovětského impéria, to ale nevidí. V plné polní útočí proti větrným mlýnům, na Evropu – jediného přirozeného spojence, kterého Rusko v nadcházejících turbulencích 21. století má, tedy by mohlo mít, a zároveň vede Rusko na cestu do naprosté ekonomické, politické a kulturní izolace. Jestli se ruská společnost proti Putinově osobní válce – jakési zhmotněné sovětské psychóze, nevzbouří, bude to mít pro Rusko katastrofální důsledky. Zbyde z něj ekonomický a politický ocásek Číny.

 

Foto Petr Horčička