V románu Bledý oheň Vladimir Nabokov nastavuje mnohonásobné a ironické zrcadlo do sebe zahleděnému a sám v sobě se zhlížejícímu světu literatury a jejích profesionálů.

Na úrovni postav jsou to různé groteskní postavičky profesorů vysokoškolského provozu Ameriky 50. let, jaké se již objevily v jeho předchozím románu Pnin a jejichž psychopaticko-směšným vrcholem je jeden z fiktivních vypravěčů Bledého ohně Charles Kinbote. Dalším výsměchem literární vědě je samotný tvar románu, jenž je parodií kritických edic.

Sestává ze čtyř částí: první (předmluva vydavatele), třetí (komentář k vydávané básni) a čtvrtou (komentovaný rejstřík) napsal výše zmíněný Charles Kinbote, naproti tomu druhou část, báseň o 999 verších Bledý oheň složil Kinboteův univerzitní kolega, básník John Shade. Zatímco elegická a bilanční báseň, která je rozdělena do čtyř zpěvů a je napsána v hrdinských dvojverších, v jakých psával Alexander Pope, na něhož je Shade odborník, splňuje parametry toho, co si pod básní představujeme, Kinboteův „kritický aparát“ má s edičním komentářem společnou jen formu.

Kinbote se v tomto nesouvislém textu formě a obsahu básně věnuje minimálně, zato tu ozřejmuje okolnosti jejího vzniku a mluví o svých tužbách a představách, které do ní vkládal a jež nakonec byly zklamány, a v souvislosti s tím popisuje i historii svého přátelství s jejím autorem. Dále líčí příběh jakéhosi krále Karla II. Milovaného, který prchá před revolucionáři ze svého království Zembla a o němž Kinbote neustále naznačuje, že je to on sám, a také vypráví trampoty jakéhosi Graduse, který byl ze Zembly vyslán, aby krále zavraždil. Takto rozvržený fikční svět se po nabokovovsku zaplňuje nesčetnými literárními, historickými, kulturními i autobiografickými narážkami, reminiscencemi, motivy a tématy, postavami s neurčitými či mnohonásobnými identitami a místy, dějinnými událostmi a lidmi skutečnými nebo částečně či úplně smyšlenými. Všechno dohromady všelijak na sebe odkazuje, variuje, zrcadlí se, paroduje se a proměňuje se. Je pochopitelné, že takto napsaný text je mimořádně těžké přeložit – zde smekám před autory jeho české podoby Pavlem Dominikem a Jiřím Pelánem -, a zároveň přímo volá po tom být interpretován a vykládán.

A to je poslední legrace, kterou si z literární obce jaksi dopředu Nabokov udělal. Spousta kritiků totiž jeho očekávání splnila a začala interpretovat jak divá. A předháněli se a předhánějí, kolik „bonbónků“ v textu najdou a jakou kdo rozkryje aluzi. Vedle těch, kteří vzali věci tak, jak na první pohled vypadají (báseň napsal Shade, ostatní Kinbote), se většina vykladačů z takto prvoplánovým chápáním nespokojila a hledala za tím vším něco hlubšího. V podstatě, jak jsem se o Bledém ohni dočetl na anglické Wikipedii, převládly dvě interpretace. První, kterou zastávají takzvaní shadeovci a jichž je většina (patří mezi ně i autor doslovu k českému překladu Václav Jamek), tvrdí, že Kinbotea a celý jeho komentář si vymyslel Shade. Druhá, kterou podporují menšinoví „kinboteovci“, zastává opak, tedy že Shade a jeho báseň si vybájil Kinbote.

Co je ale skutečným smyslem tohoto zrcadlení, které simuluje hloubku, dokonce nekonečnou hloubku, ale které není nic jiného, než efekt dvou vyleštěných ploch postavených proti sobě? Co si počít s pocitem, který toto zrcadlení vyvolává a jejž jsme zažívali jako děti, když jsme stáli před třídílným zrcadlem a mudrovali o nekonečnu? Nabokov jako by Bledým ohněm říkal: „Podívejte se, literatura je hra, kterou kdo bere vážně, je směšný hlupák.“ Literatura bezpochyby hra je, jenže je to hra, která pro každého, kdo se jí účastní, obnáší různě velká rizika – možnost toho, že se při ní nedostaví úspěch, obživa, sláva, respekt, uznání, pochopení, poznání, pravda, či jinak řečeno, že díky ní nic nezískáme. A platí, že čím více riskujeme, tím více můžeme vyhrát, anebo také prohrát. Nabokov však kvůli svému privilegovanému původu a postavení riskuje minimálně.

Tím, že se narodil do ruské aristokratické rodiny, mohl si osvojit přesně ten kulturní kapitál, který si daná společnost velmi považuje: naučil se anglicky a francouzsky, osvojil si klasiky ruské, anglické a francouzské literatury, vystudoval Cambridge atd. Jeho aristokratičnost je zároveň i metaforou jeho chápání literatury. Šlechta je ztělesněním tradice, která však svoje ospravedlnění a privilegia zakládá pouze na této tradici, a tudíž je jako společenská třída v moderní době zbytečná. Stejně samoúčelně pojímá Nabokov i literaturu: nemá žádnou jinou funkci než kratochvilnou. Je to čirá hra, obdobně jako jí jsou dvě jeho celoživotní záliby – řešení šachových úloh a sbírání motýlů. Jeho třídní a kulturní zajištěnost mu zároveň umožňuje i to, že předmět svého zájmu – literaturu – může celý ironicky shodit (viz třeba jeho ruský román Dar).

Jakmile se Nabokov dostane do Ameriky, jeho výsadní původ i vydobytý věhlas ztrácí na významu. Jak píše Martin C. Putna v knize Rusko mimo Rusko, „sláva největšího a nejkontroverznějšího ruského emigračního autora zde neznamená vůbec nic“. Avšak Putna nemá pravdu v tom, že by Nabokov v USA začínal od nuly. Má totiž s sebou nesmírně cenný kulturní kapitál: vynikající znalost angloamerické a ruské literatury a odbornost v oboru entomologie. Obé může náhle paradoxně prakticky využít na prestižních amerických univerzitách, kde začne učit. Zároveň ale potřebuje být uznán i jako spisovatel. Musí dokázat, že je angloamerické literatury hoden a ona je hodna jeho a zároveň zaujmout americké publikum. Druhé podmiňuje první. Než to první může předvést, musí se nejprve z Lolity stát bestseller. Pak už si může v Bledém ohni z té jejich literatury a jejích vyznavačů klidně střílet.

***

Vladimir Nabokov Bledý oheň, přel. Pavel Dominik a Jiří Pelán doslov Václav Jamek, Praha, Paseka, 2011. 332 s.