Národní paranoia
K výročí května 1945 a porážky nacistického Německa
Vraždění polských elit, důstojníků, učitelů, sedláků, podnikatelů kremelským režimem zdaleka ne jen v Katyni za sovětsko-nacistického paktu a okupace východních částí Polska v září 1939 vydával Kreml ex post za „zákrok Sovětského svazu proti Hitlerovi v Polsku“, napadení Finska ze strany SSSR bez vyhlášení války o dva měsíce později bylo „likvidací německých předmostí“ v této zemi, ruské tanky v ulicích Prahy 21. srpna 1968 představovaly ochranu Československa před chystaným útokem (nacistického) Wehrmachtu a NATO, jejichž armády už stály na hranicích, zatímco uvnitř země shromažďovaly zbraně fašistické organizace, jako byl KAN, v jehož řadách působili bývalí agenti gestapa.
A nešlo jen o vnějšího nepřítele, ale taky, tedy v prvním sledu, o toho vnitřního. Když po delší době prosákly za hranice země informace o ukrajinském holodomoru, byla to stejně jako Katyň nacistická provokace: pokud Ukrajinci hladověli, hladověli záměrně v žoldu Varšavy, aby Kreml poškodili, a bezprizorní děti kulaků, potulující se po venkově a v ulicích sovětských měst, protože rodiče byli popraveni nebo v gulagu, na kost vyhublé živící se žebrotou a drobnými krádežemi, byly důkazem chorobné zvrácenosti starých kapitalistických tříd, která byla dědičná.
Osvobození národů střední a východní Evropy Rudou armádou 1945 zpod nacistického jha je z ranku výše uvedeného. Je perverzní, že 80 let od konce 2. světové války, poté, co o tom všem vyšly tuny knih, toto zvěrské kremelské blábolení, z části autenticky paranoidní a z části pouze propagandisticko-strategické, dodnes beze všeho přejímáme. Po roce 1989 jsme sice odsunuli okupační sovětské armády, ale jen fyzicky – mentálně jsme zůstali okupováni dodnes.
O tom, že nás Rudá armáda v roce 1945 osvobodila, se zcela otevřeně, bez jakéhokoli studu, nebo zaváhání, píše, mluví, učí, ve škole, v médiích, na veřejnosti, v politice a tuzemští státníci ještě do nedávna jezdili oslavovat 9. květen do Moskvy, ačkoli v Kremlu vládne režim, který neprošel žádnou sebereflexí, nebo jen pokusem o vyrovnání se se zločinnou minulostí státu, jehož je následníkem a snaží se jej seč může obnovit v jeho imperiální podobě a hranicích, které jsou vždy jen předpolím k další agresi, bez které by se impérium rozpadlo (aktuálně v horké válce proti Ukrajině).
Naopak na zločinnou minulost záměrně navazuje včetně toho, že znovu staví pomníky jednomu z největších masových vrahů lidských dějin J.V. Stalinovi, který se kdysi spojil s Hitlerem, v tajném protokolu si rozdělili mezi sebe Evropu, napadli společně Polsko a rozpoutali 2. sv. válku, ve které Kreml podporoval nacisty, dokud útočili na západ.
Osvobození 1945 a 1941
O jakou obludnost v našem pohledu na květen 1945 se přitom jedná, vyplyne ze srovnání května 1945 s červnem 1941. Fakt, že tehdy Ukrajinci zpočátku vítali nacistický wehrmacht jako svého osvoboditele, vnímáme jako něco velmi negativního, nepřípustného, a v tomto ohledu jsme schopni i přijímat ruskou propagandu o „odvěkém“ sklonu (geneticky daném) Ukrajinců k nacismu, aniž by nám jen přišlo na mysl, že černý Petr v této věci je v naší ruce: v červnu 1941 měl wehrmacht a třetí říše za sebou násobně míň zločinů, než Rudá armáda a SSSR v květnu 1945.
Pomineme-li holocaust, který se ovšem odehrával na východě daleko od hranic protektorátu z dosahu a přímé zkušenosti evropské veřejnosti, nezažili Češi za protektorátu z nacistické strany ani zlomek děsivého, vší lidské zkušenosti se vymykajícího teroru, jaký zažila ukrajinská společnost pod knutou bolševiků, včetně zločinu co do velikosti, rozsahu a zrůdnosti srovnatelného s holocaustem, kdy bolševici v rámci násilné kolektivizace (regulérní občanské války komunistů proti vesnici; R. Conquest) a boje proti „kulakům“, pro které nemělo být v bolševickém systému místo (každé lokalitě byl předem určen počet nepřátel-kulaků, který musí být odhalen – výslechy, bitím, mučením, doznáním, označením dalších spoluviníků, aby mohli být rozkulačeni a deportováni další). Okradení, mučení, popravovaní, deportovaní kulaci byli včetně jejich rodin a dětí líčeni jako zvířata, ke kterým není možno se chovat jako k lidem a mít s nimi nějaké slitování (nacisté bolševickou praxi dehumanizace obětí opsali).
Bolševici během několika měsíců umořili hlady miliony lidí, kdy jim byly násilně odebrány veškeré prostředky obživy, rekvírovány zásoby, zabavována půda, odváděny krávy. Rudá armáda neprodyšně uzavřela celé oblasti a města, a v těchto zónách smrti, kde se po dlouhé měsíce odehrávaly nepředstavitelně mučivé scény, nechal stalinský režim chcípat miliony Ukrajinců, aby zlomil „odpor“ tamních zemědělců vzpírajících se zcela nesmyslným a zničujícím bolševickým nařízením a vyhladil „maloburžoasní“ kulaky jako třídu i s jejich dětmi (podle některých autorů měl Stalin v úmyslu vysídlit veškeré ukrajinské obyvatelstvo na Sibiř, ale pro tak monstrózní akci neměli bolševici prostředky).
Stalinský režim tímto mučivým způsobem utýral v l. 1931-33 podle různých autorů mezi 3,5 milionů a 10 miliony lidí, přičemž polovina z nich byly malé děti (podle některých propočtů a srovnání sčítání lidu podle doby jejich narození z post stalinských dob mohlo tehdy zemřít až 4 miliony dětí do dvou let, takže celkové číslo zahynuvších by se blížilo horní hranici).
Lidé chcípali za hrozných podmínek v psychických i fyzických mukách dlouhé týdny i měsíce, naprosto vysílení na ulici. Rudou armádou a čekisty obklíčená města a vsi mohly opustit jen vlaky plné mrtvol, které bolševici sypali do hromadných hrobů. Mezi mrtvými se přitom hýbali nešťastníci, které čekisté, aby ušetřili čas, přibírali k mrtvým a pohřbívali je zaživa.
Lidi jedli trávu, žaludy, šíleli, zabíjeli se a požírali navzájem, rodiče jedli své děti, zatímco vražedný bolševický režim v té samé době vyvážel obilí do zahraničí. O hladomoru se nesmělo mluvit, oficiálně neexistoval, stejně jako dnes neexistuje válka na Ukrajině, jen s tím rozdílem, že kdo se zmiňoval o holodomoru, byl popraven, zatímco ten, kdo dnes mluví o válce na Ukrajině, schytá „jen“ řadu let kriminálu.
Čekisté ve městech zatýkaly osiřelé, vyhladovělé děti, kterým zahubili rodiče, zcela vysílené, bezprizorně a apaticky se povalující na ulicích, odváželi je a zavírali do kasáren a podobných zařízení, kde je nechali chcípat pod ozbrojeným dohledem, aby zmučené děti na veřejnosti nedemonstrovaly to strašlivé, co se na sovětské Ukrajině děje. Jen v Charkově bylo během jednoho dne počátkem roku 1933 takhle zatčeno 2 tisíce dětí a v místních kasárnách, přezdívaných na dům smrti, umíralo pod dozorem 20 tisíc zavřených dětí. Jaké peklo to muselo být pro ty na sebe namačkané, vyděšené, plačící, dlouhé týdny a měsíce pomalu umírající děti, bez rodičů, co je na onen svět předešli, si lze stěží představit. Mohlo kdy být něco zrůdnějšího?
A aby bolševici umravnili dětské delikventy, kteří ještě mohli chodit a potulovali se městy hledajíce něco k snědku, snížili věkovou hranici pro trest smrti na dvanáct let.
Velký teror
Rozkulačováním zemědělců, kteří byli páteří ukrajinského národa, to ale zdaleka neskončilo. Represe, které byly kontinuální, propukly opět záhy s veškerou silou během Velkého teroru let 1936-38. Po celém SSSR byly zatčeny miliony nevinných lidí a v rámci celé monstrózní zločinné akce měla být mj. zdecimována zbylá ukrajinská elita, včetně poprav řady předních ukrajinských intelektuálů, těch málo, co přežilo holodomor (během něho zemřelo např. 80 % ukrajinských spisovatelů). Statisíce Ukrajinců bylo popraveno nebo zmizelo v gulagu, mnozí navždy.
Podle zpráv, které mám od mnoha desítek našich občanů z nejrůznějších konců Ukrajiny, v politické perzekuci se pokračuje. Vězení jsou do nemožnosti přeplněna, ať jde o Vinnici, Žitomir, Umaň, Kyjev nebo Oděsu, Charkov, Poltavu a Doněckou pánev. Všude jsou tytéž stezky a nářky na nelidský režim, ničící nelítostně celé rodiny, aniž by tyto věděly, proč a zač. Když bylo zde slaveno dvacáté výročí G.P.U., napsal známý dramatik Kornijčuk v Komunistu dne 21. prosince 1937 mezi jiným toto: „Nelítostný boj s nepřáteli lidu je projevem skutečného humanismu a my jednomyslně pozdravujeme naše slavné čekisty za jejich nemilosrdnost vůči nepřátelům.” Ve smyslu tohoto „skutečného humanismu” jsou zatýkáni sedláci, dělníci, inženýři, lékaři, učitelé, důstojníci i vojáci ‒ není vrstvy obyvatelstva, která by nebyla postižena. Houfně jsou zatýkáni Poláci, jichž je na Ukrajině půldruhého milionu, Němci, Řekové, Bulhaři (poslední dvě národnosti v Oděské oblasti), Ukrajinci i četní naši krajané,
píše ve své zprávě do Prahy v roce 1938 čs. generální konzul v Kyjevě Rudolf Brabec.
Bandera a Koněv
Podobně jako nesnese srovnání čs. květen 1945 a ukrajinský červen 1941, je to i s Banderou a Koněvem. Aniž bychom znali, chápali či vnímali kontext a situaci, v jaké se nacházelo obyvatelstvo Ukrajiny mezi dvěma mlýnskými kameny dvou zrůdných režimů, povýšeně odmítavě se díváme na sochy Bandery, které jsou na Ukrajině, jako na projev (mírně řečeno) nezdravého ukrajinského nacionalismu, který je za hranou, zatímco klidně necháme stát uprostřed jednoho pražského náměstí sochu „našeho osvoboditele“ maršála Koněva, stejně jako se ještě třicet let po válce po tomto rudém banditovi a vrahounovi jmenovala jedna z hlavních tepen Žižkova.
Na rozdíl od Koněva byl Bandera reprezentant zmučeného národa, za který ovšem ukrajinští nacionalisté, jichž byl představitel, bojovali zločinnými prostředky. Bandera sám se ale žádného vraždění neúčastnil a většinu války strávil coby bojovník za ukrajinský stát v nacistickém koncentráku, přičemž dva jeho bratři zahynuli v Osvětimi.
Koněv byl naproti tomu představitel agresivního sovětského impéria, které vedlo genocidní politiku takřka proti všem národům, kam sahala jeho moc – uvnitř i vně impéria. Byl to horlivý sluha Stalina, který páchal zločiny a podrážel své kolegy, jen aby se svému führerovi (vožďovi) zalíbil. Ostruhy si vysloužil coby rudý politruk už během občanské války, kdy se svou soldateskou vraždil a popravoval venkovany, kteří se vzbouřili proti drancování venkova bolševiky, stejně jako nechal popravovat vojáky Rudé armády, kteří se odmítli na vraždění venkovanů podílet. Byl pravou rukou jednoho z nejzběsilejších bolševických ideologů Ždanova, který nad ním držel ochrannou ruku, takže přežil čistky v armádě, aby se pak za sovětsko-nacistické války stal jedním z nejbezohlednějších velitelů, který používal vojáky jen jako kanónenfutr – během protiútoku u Moskvy v roce 1942 dosáhly ztráty jeho armády takřka 100 % a stejně tak posílal vojáky na nesmyslná jatka během karpatsko-dukelské operace, včetně Československého armádního sboru. Osobně nese odpovědnost za stovky tisíc zmařených lidských životů a mj. pomáhal Stalinovi po válce rozjíždět novou antisemitskou kampaň. Dodnes po celé ČR stojí patníky sovětského impéria v podobě rudoarmějců – zločinné armády zločinného státu, který si v ničem nezadal s tím nacistickým, zatímco pomník vojákům wehrmachtu není na Ukrajině ani jeden.
Banderu jistě nemusíme oslavovat, ale je dobře znát a chápat kontext, ve kterém se strašlivé dějiny Snyderových Krvavých zemí odehrávaly, a že to nebyli Banderovci, kdo na Ukrajině vyvolal hrůznou apokalypsu, kde přestaly platit veškeré zákony a kde se všichni vraždili navzájem, ale byli to bolševici, pak bolševici ruku v ruce s nacisty, pak samotní nacisti, a pak znovu bolševici. Tedy, že než začneme soudit, měli bychom se nejdřív pokusit nahlédnout tu naprostou šílenost, proti které byl Protektorát Böhmen und Mähren procházka růžovým sadem, aniž bych se chtěl pochopitelně dotknout tuzemských obětí nacistického řádění – je to poznámka k nám, roku 2025.
Postižení vítězové
Rudá armáda nebojovala proti zrůdnému nacistickému režimu, který zotročil evropské národy a spustil holocaust, ale bojovala o nadvládu v Evropě se svou hnědou konkurencí. Stalinova Rudá armáda nejenže neosvobodila národy střední a východní Evropy, ale neosvobodila ani národy SSSR, včetně samotných Rusů. Pro statisíce rudoarmějců, nasazujících v boji život, kteří se ocitli v nacistickém zajetí díky mnohdy zcela nekompetentnímu a chaotickému velení Rudé armády, jehož generalitu nechal Stalin na počátku války zdecimovat, a které svou neschopnost přebíjelo zločinným způsobem vedenými sebevražednými bezhlavými útoky proti nepříteli bez řádného zajištění, znamenalo „osvobození“ to, že putovaly ze zajetí do zajetí – byli posláni rovnou do Gulagu na otrocké práce, kde jich značná část zahynula (ať už během transportu či v samotných táborech průměrně zahynula třetina vězňů).
Podobně komunisté naložili s protinacistickým odbojem v tzv. osvobozených zemích, v Polsku stejně jako v Československu, kde na popravišti nebo ve vězeních skončili nejen protinacističtí odbojáři ze Západu, ale stejně tak i z Východu, včetně řady velitelů SNP. Desetitisíce Rusínů, kteří na počátku války utekli do SSSR, aby bojovali za svobodné Československo, bylo posláno do gulagu. Ti, kteří tábory přežili a bojovali ve Svobodově armádě, kde tvořili spolu s Volyňskými Čechy nejsilnější národní skupinu, byli po válce a odtržení Podkarpatské Rusi od „osvobozeného“ Československa znovu postiženi – ti, co měli nějaké vzdělání, nebo jen uměli číst a psát, celé rusínská elita byla v rámci stalinských etnických čistek poslána znovu do gulagu. Postiženy tak byly statisíce Poláků, Baltů, Rumunů, Maďarů… Na Slovensku zatýkali a posílali do gulagu náhodné chodce, které čekisté jednoduše sebrali na ulici. Jen v Bratislavě znásilnili vojáci RA během několika dní tři tisíce žen, rozkradli, co se dalo, odváželi ve vagonech vybavení celých továren, přivlastnili si uranový průmysl, chovali se jako na dobytém území, jako vždy, jako všude, v Rusku, stejně jako jinde.
A osvobození Rusové? Když vypukl v centrálních oblastech Ruska v l. 1946-47 hladomor, nechal Stalin ve stejné době vyvážet do zahraničí vlaky obilí, zatímco tam hlady pomřelo 1,5 milionů lidí. Stalin znovu vytáhl do boje proti církvi, intelektuálům a v době, kdy naplno vyšly najevo zločiny holocaustu, rozjel novou kampaň proti sovětským Židům.
Středověký mor
Mluvíme o genocidní povaze nacistické války proti východním národům, ale Stalin ve vyhlazovací válce proti národům Sovětského svazu zahubil víc Slovanů než Hitler, a to ještě ze značné části v době míru. Podle posledního sčítání lidu, než je Stalin zakázal, se během pouhých čtyř let snížila v l. 1933-37 populace SSSR o 10 %. Za Leninovy a Stalinovy éry v letech 1917-1953 přišlo v rámci SSSR podle odhadů řady autorů násilným způsobem o život přes 50 milionů lidí. Něco podobného dokázal v Evropě jen středověký mor.
Celá válka SSSR proti třetí říši byla ve stejném modu, jako sovětsko-nacistický pakt ze srpna 1939, tedy snaha ujařmit evropské národy, jejich elity zlikvidovat, zkolektivizovat venkov a pak je nechat existovat jako sovětské satelity s prosovětskými vládami bezvýhradně podporujícími kremelskou politiku. Takto zdecimované, zbavené všech byť jen potenciálních potížistů, menšin, či nedůvěryhodných sociálních tříd, měly sloužit coby předpolí k dalšímu postupu SSSR směrem na Západ, jak o tom Stalin nepochyboval už ve 20. letech. Rozdíl spočíval jen v tom, že v l. 1939-41 postupovaly oba gangsterské režimy společně, zatímco v letech 1941-5 spolu bojovali o kořist.
Jediný, koho kdy Rudá armáda osvobodila, jsou ti Rusové, kteří mají dodnes za to, že nás ruské tanky přijely v srpnu 1968 ochránit před nacistickou invazí. Podle průzkumů veřejného mínění je jich v dnešním Rusku 80 %. Budou Rusové ještě někdy národ?
Psychiatrie a dějiny
Bolševický režim, který bojoval s tříletými vyhladovělými dětmi, neschopnými pohybu s veškerou paranoickou vážností jako se sabotéry, dorazil v květnu 1945 v rámci boje se svou hnědou konkurencí do Prahy. Tvrdit v Česku v roce 2025, že nás tato zrůdnost přijela osvobodit, může po všem, co víme (koncem ledna 1945 v Osvětimi to pochopitelně bylo jinak), jen cynická zrůda nebo nesvéprávný idiot. To, že nacistický Wehrmacht Ukrajinu v roce 1941 osvobodil, dnes vyznává jen naprosto mizivá hrstka ukrajinských neonacistů. Naproti tomu názor, že Československo osvobodila stejně vražedná bolševická Rudá armáda, je dodnes legitimní součástí tuzemského veřejného diskursu, jak oficiálního, tak neoficiálního, učí se to ve školách, slyšíme to od politiků, dočteme se to v médiích. Tato nesvéprávnost české existence, která člověka pronásleduje od dětských let a nepřestala ho pronásledovat ani po roce 1989, a která má znaky poruchy osobnosti, je nesnesitelná.
Základem nezakomplexované, otevřené a svobodné národní existence je vědomí odpovědnosti nás samých za sebe, což především znamená zamést si před vlastním prahem – svádět všechno na ty druhé, přisvojovat si jen to dobré a odmítat nést odpovědnost za cokoli špatné, co se kdy dělo, je přesně ona otrocká mentalita, jejímž pěstováním a rozvíjením se u moci udržují všechny zkurvené režimy a hnutí.
Subjekt, u kterého jsou aktivovány schizo-paranoidní postoje, stává se agresivním, a jelikož mu činí obtíže přijmout osobní odpovědnost, projektuje veškeré zlo do druhých, píše ve své práci Paranoia italský psychiatr Luigi Zoja a cituje Primo Leviho: „Zrůdy existují, ale je jich příliš málo na to, aby představovaly skutečné nebezpečí, obyčejní lidé jsou nebezpečnější.“
Paranoia je podle mne jedna z nejlepších knih o dějinách 20. století, kterou jsem v poslední době četl. Psychiatrie je účelnější nástroj k nahlédnutí pod pokličku dějin 20. století, nás samých, než to dokáže historiografie se svou metodologií, která je v tom často nejen úplně na hovno, sama často paranoiu jen dále rozvíjí. Vřele doporučuju.
Luigi Zoja: Paranoia. Prostor, 2024
článek vyšel v revue Babylon č. 1/XXXIV
