Na Boží hod velikonoční přetiskujeme úvodní slova arcibiskupa Buenos Aires Jorgeho Bergoglia, dnešního papeže Františka ke knize – rozhovoru s jeho přítelem argentinským rabínem Abrahamem Skorkem. To, co píše Bergoglio o potřebě dialogu v argentinské společnosti po pádu junty, je stejně tak aktuální i v České republice LP 2019 nebo kdykoliv jinde a jindy. Pán otevřel bránu z temnot. Aleluja! Pěkné svátky Vám přeje redakce Babylonu.

Rabín Abraham Skorka v jednom svém spise odkazuje na reliéf na průčelí metropolitní katedrály, který znázorňuje setkání Josefa s bratry. V onom objetí se stékají desetiletí neshod. Je v něm pláč a také zásadní otázka: Žije ještě otec? Ne bezdůvodně se tam reliéf objevil v dobách, kdy se u nás rodil nový systém, a představoval touhu všech Argentinců po vzájemném setkání. Výjev evokuje potřebu nastolit „kulturu setkávání“. Několikrát jsem nadnesl téma potíží, které my Argentinci máme s upevněním zmíněné „kultury setkávání“. Vše nasvědčuje tomu, že nás přitahují spíš roztříštěnost a propasti, které vyhloubily naše dějiny. Častěji se identifikujeme s budovateli zdí než se staviteli mostů. Chybí nám vzájemné objetí, pláč a tázání po otci, po společném dědictví a po základech, na kterých stojí naše vlast. Potřebujeme dialog.

Je skutečně pravda, že my Argentinci nechceme vést rozhovor? Tak bych to neřekl. Myslím, že spíš podléháme určitým postojům, které nám dialog neumožňují: podléháme přesile, neschopnosti naslouchat, zmatení jazyka, předčasné diskvalifikaci určitých otázek a mnoha dalším věcem.

Dialog se rodí z úcty k druhému člověku, z přesvědčení, že ten druhý nám má co říct. Předpokládáme, že ve svém srdci uvolníme místo pro jeho postoje, jeho názory a návrhy řešení. Rozmluva mezi dvěma osobami vyžaduje srdečné přijetí druhého, a ne jeho předběžné odsouzení. Abychom mohli vést dialog, musíme odbourat obranné mechanismy, otevřít dokořán dveře našich domovů a nabídnout lidskou vřelost.

Existuje řada překážek, které dnes a denně dialog znemožňují: dezinformace, klepy, předsudky, nactiutrhačství, pomluvy. Tyto věci přispívají ke kulturní zbabělosti, jež dusí veškerou otevřenost vůči jiným lidem. Zmařuje samotný dialog i možnost setkávání s druhým člověkem.

Reliéf na průčelí katedrály je pro nás stále výzvou.

S rabínem Skorkou jsme mohli rozmlouvat a dělalo nám to radost. Nevím, jak náš dialog započal, ale dobře si vzpomínám, že mezi námi nestály žádné bariéry a nebyl prostor pro úhybné manévry. Jeho otevřenost nám vše usnadňovala, a to dokonce i tehdy, když jsem se ho po porážce fotbalového mužstva River Plate zeptal, zda i v ten den povečeří vařenou slepici.

Když mi navrhl, abychom některé naše rozhovory publikovali, odpověděl jsem bez váhání „ano“. Později jsem o samotě přemýšlel, jak si tu rychlou odpověď vysvětlit. A pomyslel jsem si, že byla dána naší dlouhou zkušeností vést dialog, plodnou zkušeností, jež upevnila naše přátelství a nyní má svědčit o tom, že přes rozdíly v našich náboženských identitách můžeme spolu kráčet bok po boku.

Před Skorkou jsem nikdy nemusel obhajovat svou katolickou identitu, stejně jako on nemusel obhajovat své židovství. Není to jenom úctou, kterou k sobě cítíme, nýbrž i proto, že právě tak chápeme mezináboženský dialog. A výzvou pro nás byla právě cesta v úctě a vzájemné lásce v Boží přítomnosti a snaha být ryzí.

Kniha je svědectvím o této cestě… Skorku považuji za bratra a přítele a věřím, že při svých úvahách oba neustále hledíme očima srdce na průčelí katedrály, na výjev, který je tak výmluvný a zavazující.

Úryvek z knihy O NEBI A ZEMI – JORGE BERGOGLIO / ABRAHAM SKORKA, Nakladatelství Paseka, Praha – Litomyšl 2013