V souvislosti se zítřejším Tříkrálovým pochodem za monarchii přetiskujeme prohlášení, které vydala skupina občanů na přelomu tisíciletí.

Na prahu nového milénia

Před deseti lety padl v této zemi režim, z jehož ničivého spravování jsme se dosud úplně nevzpamatovali. Je to také tím, že jsme po komunistickém systému přebrali mnoho z jeho omezujícího a omezeného pohledu na lidskou společnost. Problémy současného vývoje v České republice nevidíme pouze v ekonomické a politické rovině, nýbrž právě v duchovní vyprázdněnosti, cynismu a relativismu, který nám chce namluvit, že zlo a dobro od sebe nelze rozlišit, že člověk je jako člen společnosti platný a prospěšný především tehdy, je-li zdatný konzument, že kultura a kultivovanost jsou plodem privátních zálib, jež lze úspěšně nahradit například módou, reklamním průmyslem či automobilismem.

Demokracie ale pro nás neznamená nějakou historickou nutnost a není ani produktem přírodních či sociálně ekonomických sil. Jsme naopak toho názoru, že svobodná společnost je založena kulturně, duchovně. Jako svobodná lidská individua i jako svéprávní občané tvrdíme, že naše důstojnost nijak nesouvisí s principem nabídky a poptávky, který postkomunistická elita tak ráda označuje za podstatu svobodné společnosti.

Duchovní oblast není podle nás pouze soukromou věcí jednotlivce, ale nevlastnicky patří celé společnosti a měla by být viditelně i spirituálně přítomna ve veřejném životě. Právě v parlamentní demokracii může tuto roli nejlépe splňovat postava a instituce panovníka. Co se v královském loži narodí, nemůže být ovlivněno ani deficitem zahraničního obchodu, ani nadúrodou brambor nebo volební kampaní, provázenou vlezlými písničkami. Panovník nám nezajistí, abychom se měli dobře (tak se mohou mít i opice v zoologické zahradě). Jeho postavení ve středu občanské společnosti však vyjadřuje skutečnost, že jsme společnost civilizovaných bytostí, které – přes své každodenní problémy a starosti – ctí i hodnoty nadčasové, veřejně se k nim hlásí a cítí odpovědnost za přírodní i kulturní dědictví světa, ve kterém žijí.

Deset let od oficiálního konce „vědeckým materialismem“ formované společnosti, který je z mnoha koutů i zákoutí českých zemí cítit dodnes, se vyslovujeme pro obnovu tradičního českého království (rovnocenných zemí Koruny české). Touto po všech stránkách nepraktickou výzvou, která si nedělá a nechce dělat nárok na aktuálnost, vyjadřujeme své přesvědčení, že svobodná společnost – ke které se hlásíme – není založena na počítání peněz či volebních hlasů, ale je podstaty duchovní, etické, bez níž by lidská společnost byla tlející skládkou odpadu, jejíž život je vymezen různými organickými či chemickými procesy.

Mezi první signatáře patří: Josef Bechyně, antikvář; Jana Červenková, spisovatelka; Adam Drda, novinář; Jaroslav Erik Frič, básník a nakladatel; Josef Hiršal, básník a překladatel; Martin Hybler, psycholog; I. M. Jirous, rocker; Tomáš Kafka, básník a překladatel; Svatopluk Karásek, evangelický duchovní; Vladimír Karfík, literární teoretik; Štěpán Kosík, nakladatelský editor; Jiří Kuběna, básník; Jiří Lábus, herec; Milan Kubes, překladatel; Miloš Makovec, filmový režisér; Petr Makovec, advokát; Lubomír Martínek, spisovatel; Vladislav Merhaut, publicista; Josef Mlejnek, archivář; Marek Pečenka, historik; Jiří Peňás, redaktor; Jan Placák, galerista; Petr Placák, spisovatel; Serge Plantereaux, antikvář; Martin Pluháček, nakladatel; Adéla Pučková, v domácnosti; Petr Rezek, filosof; Jan Rous, teoretik umění; Soňa Ryndová, galeristka; Antonín Sládek, výtvarník; Andrej Stankovič, básník; Viktor Stoilov, nakladatel; Michal Šanda, archivář; Ondřej Štindl, novinář; Alexander Tomský, nakladatel; Jáchym Topol, spisovatel; Ludvík Vaculík, spisovatel; David Vávra, herec; Václav Vokolek, básník a výtvarník; Ivan Wernisch, básník; Míša Zelená, studentka

Lidové noviny – 21.12.1999