Patnáctý březen 1939 je jedno z dat, které nám zatemňují dějiny. Nahlížíme na něj z úzkého českého hlediska jako na prostou okupaci Československa, jeho zbytku. Považujeme jej za jakési domácí národní zlo – národní ohrožení. To jistě bylo, ale je to pohled úplně z nejnižší roviny a navíc s ním operovaly i totalitní režimy, které se stavěly být „národní“: jen několik měsíců předtím měli čeští Němci podobně za to, že je naopak přišel Hitler osvobodit z českého područí. Omezení světa totalit na národní otázku, neřkuli na Palackého česko-německé stýkání a potýkání, nám nejen brání vidět druhou světovou válku v jejím kontextu, ale především nám zatemňuje samotný fenomén nacismu, který nebyl ani protičeským hnutím, a dokonce ani německým hnutím. I když se nacisté sami označovali za nacionální socialisty, ve skutečnosti to bylo hnutí, které by se dalo označit za ultranacionalistické a ultrasocialistické, nebo, chceme-li, za metanacionalistické nebo metasocialistické a vše, co dodnes spojujeme s nacismem a nacistickou okupací, byly ve skutečnosti jenom dobové nástroje, které nacistické hnutí používalo ke své legitimizaci, k získání vlivu a moci ve staré, tradiční, národní, křesťanské etc. společnosti, kterou ve skutečnosti chtěli nacisté zcela zničit stejně jako komunisté a na jejích troskách vybudovat novou společnost, jíž bude vládnout Nový člověk zbavený nejen dědičného hříchu, ale i dědičných nemocí.

S nepochopením 15. března 1939 je pupeční šňůrou spojeno i naše nepochopení 9. května 1945, který jsme sice posunuli na 8. květen, kdy nacisté kapitulovali, ale to je asi tak všechno – dodnes považujeme květen 1945 za naše osvobození Rudou armádou. Ukrajinci měli kdysi zato, že wehrmacht přijel osvobodit Ukrajinu zmučenou bolševiky. To se ovšem psal rok 1941, kdy měl sovětský režim na svém kontě několik milionů umučených, popravených, utýraných Ukrajinců. Výše uvedené dnes na Ukrajině zastává jen mizivé procento tamních neonacistů, zatímco naše osvobození v roce 1945 režimem, který ruku v ruce s nacisty rozpoutal 2. sv. válku a vše, co s ní souviselo, včetně decimace národů Sověty okupovaných zemí – Poláků, Baltů, Židů, Ukrajinců, Bělorusů… je legitimní součástí tuzemského veřejného diskurzu ještě tři a půl desítky let po pádu komunismu a osm desítek let od konce války: učí se to ve školách, píše se o tom v tisku a čeští prezidenti jezdí (jezdili) oslavovat 9. květen do Moskvy, jako kdybychom dodnes byli sovětská (ruská) gubernie.

Sověti s nacisty nejen společně rozpoutali 2. sv. válku, byl to také Stalin, kdo pozval Hitlera do střední Evropy a Moskva pak Berlínu všemožně pomáhala v jeho útoku na Západ. Válka na Západě byla pro bolševiky jedinečná příležitost, jak přiblížit příchod zaslíbeného věku a měli to být nacisté, kdo v duchu bolševiků urychlí kolo dějin: až se imperialisté v boji s nacisty vzájemně oslabí, Sovětský svaz vstoupí na závěrečnou scénu coby jediný vítěz. Přesně tak budoucí válku, o které byl přesvědčen, že musí nastat, a na kterou se sovětský režim od počátku připravoval, Stalin viděl už ve 20. letech.

Když pak megaloman Hitler na svého dosavadního spojence zaútočil, rozhořel se boj dvou zločinných konkurenčních gangů o vládu nad Evropou. Sovětsko-nacistická válka z let 1941-45 měla zcela jiný charakter, než měla válka Spojenců proti nacistům z let 1939-45, jejíž cíle stanovila Atlantická charta. Postup Rudé armády do srdce Evropy na konci druhé světové války se konal v rámci zločinného byznysu, který měl „osvobození“ národů východní a střední Evropy jen jako dudlík pro křičící miminko, nebo rohlík pro měšťáky. Obojí platí. Sovětská propaganda o Velké vlastenecké válce, s jejíž pomocí totalitní Sovětský svaz ujařmil po válce národy střední a východní Evropy stejně, jak to dělal před válkou, za války a znovu po válce s národy SSSR, je dodnes legitimní součástí tuzemského veřejného diskursu, ačkoli je de facto součástí či dědičkou sovětsko-nacistického paktu – spiknutí dvou gangsterských režimů proti Evropě.

15. březen není minulost, ale hrozivá přítomnost. Zakomplexované ruské impérium, které přišlo s rozpadem SSSR v prohrané studené válce o svou říši, podobně jako německá říše po roce 1918 o svou velikost, se chová obdobně jako nacisté. To, co se dnes děje na Ukrajině, je s událostmi let 1938 a 1939 jako přes kopírák: Putin odmítá ukrajinskou svébytnost, tvrdí, že Ukrajina je součást kultury (Velkého) Ruska úplně ve stejném modu jako nacisté odmítali svébytnost Rakouska, když ho v roce 1938 anektovali. Putin údajně jen chrání ruskojazyčné obyvatelstvo na východě Ukrajiny, které bylo Ukrajinci ujařmeno. Stejně tak nacisté vtrhli do Sudet „chránit“ tamní německojazyčné obyvatelstvo ujařmené Čechy. Stejně jako Hitler se Sudety a zbytkem Československa měl Putin za to, že anektuje Doněckou a Luhanskou oblast a ze zbytku Ukrajiny vytvoří protektorát v rámci ruské říše. 22. únor 2022 stejně jako 15. březen 1939. Druhá světová válka neskončila, pokračuje dnes na Ukrajině.

Ruský režim se nevyrovnal se svou zločinnou minulostí, naopak ji opět oslavuje a považuje ji za tmel své říšské velkoruské identity a my k tomu přispíváme. Dosud jsme se nezbavili zcela lživého sovětského (ruského) narativu o tom, že nás Rudá armáda v roce 1945 osvobodila, což není nic jiného než koloniální propaganda. V roce 2004 nesvéprávná česká reprezentace v duchu kolaborantské poválečné Národní fronty přijala zákon Edvard Beneš se zasloužil o stát: Beneš se o stát zasloužil, ale zároveň se zasloužil i o jeho destrukci. Prezident Beneš byl jeden z největších Leninových užitečných idiotů Stalina na Západě. Za užitečné idioty ruskému imperialismu dodnes bohužel slouží i značná část české veřejnosti, včetně jejích elit. Prezident Miloš Zeman se dokonce pokoušel svého nešťastného předchůdce napodobit. Snažil se současnému kremelskému vládci Putinovi všemožně se vlichotit a poklonkovat mu, zatímco Putin měl Zemana – stejně jako Stalin Beneše – za toaletní papír, který se použije a pak se hodí do záchodu. A Česká republika v tom byla s panem prezidentem. Cítili vůbec Češi kdy nějakou hanbu a ponížení? Pokud pomáháme napadené Ukrajině, a přitom stále živíme lživý sovětský narativ o druhé světové válce, chováme se jako schizofrenici. První věc, co bychom měli udělat, je rozhodně a kvalifikovaně jej jednou provždy odmítnout. Ruské agresi se bránící Ukrajině tím sice nepomůžeme, ale budeme si aspoň moci vážit sami sebe.

předneseno na Názorovém fóru Památníku ticha k výročí 15. března, které se konalo 19. března 2024 v Rezidenci primátora