Nesmlouvavý hlas polistopadové generace – konečně!

Prvotina třiadvacetiletého studenta FAMU Jaroslava Žváčka je přímo osvěžujícím zážitkem. Upřímným, svérázným a hlavně jadrným jazykem rozmotává propletenec stěžejních zápletek příběhu: tedy jak se vypravěč Tomáš Neratovský, mladý televizní scénárista, seznámil s katolíkem Jeremiášem a fyzioterapeutkou Bárou, a jak moc mu tyto dvě osoby vstoupily do života. Kniha se čte lehce, ale lehká témata si rozhodně nevybírá.

Hlavní nitě vyprávění o vztahu Tomáše s Jeremiášem a s Bárou se dělí na jemnější a čím dál menší vlákna, ale jakmile autor celý chomáč vztahů, příběhů a pocitů prožene pomyslným kolovrátkem, čtenáři ve výsledku zůstane úhledná příze, z níž je znát pečlivá práce. Autorovi nelze upřít smysl pro detail, vtip, ironii a nadsázku, jež sahá až k samé hranici absurdity, ovšem tam, kde je absurdita ještě uvěřitelná. I nejneuvěřitelnější příběhy autor dokáže obhájit – Tomáš Neratovský je totiž, zvláště zkraje vyprávění, tak trochu smolař, který mírně řečeno pokazí, co se dá, a pak se z „pekla“, do kterého spadne, snaží vyhrabat. A kdyby smolařství náhodou nebylo dostatečnou oporou pro věrohodnost situací, vždy je tu ještě skutečnost, že vypravěč je, jak sám hned na začátku varuje čtenáře, „mišuge“.

Rozumně vyargumentované jednání postav a jejich důmyslně propracovaná psychologie tak tvoří pevné základy příběhu, který se ani ve vyhrocených zápletkách nezačne sypat. Sympatická je zejména otevřenost, s níž se autor naplno pouští do témat, která sužují Českou republiku, ale nic moc se s nimi neděje, jako jsou třeba otřesné pracovní a životní podmínky nelegálních imigrantů, mafiánské manýry a laxní přístup úřadů cokoli řešit, kvalitní kultura zápasící s velkovýrobou „kulturního“ konzumního zboží a tak dále.

Autor se také dokázal odvážně postavit rozličným společenským tabu: vypravěč tak sugestivně líčí nástup a rozvoj své duševní poruchy, zacházení s psychiatrickými pacienty ve 21. století, firmy fungující prostřednictvím „letadlového“ systému, výuku sexuální výchovy mentálně postižených či přirozené fyzické potřeby tělesně postižených. Bez okolků také líčí problémy mezi rodiči a jejich dospívajícími dětmi, vlastní vztah k otci, zničující alkoholismus, ženskou neplodnost či výchovu lehce autistického chlapce.

Stejně upřímně a kriticky ale vypravěč přistupuje i sám k sobě – čtenářům přiznává vlastní chyby a slabiny, upozorňuje na ně a stydí se za ně. Postupem příběhu lze tedy vysledovat vypravěčovo „zrání“ z rozjuchaného nezávislého bohéma v zodpovědného a v rutině ukotveného partnera a otce. Bohém, který se všemožně snažil uniknout průměrnosti, nakonec nalézá vnitřní klid a svůj únik z pekla v docela obyčejném rodinném životě zatíženém hypotékou, běžnými starostmi a zodpovědnostmi.

Možná jen je těch náročných témat na tři sta stran až moc. Rozhodně je skvělé, že se jich autor chopil, ale celkově jich dal dohromady tolik, že některá z nich bohužel zbytečně vyčpí. Čtenář do nich v podstatě jen nakoukne a ostatní si může jen domyslet, ale nakonec proč ne. Celkově je kniha sdělná, kromě mikrosvětů navrstvených osobních neštěstí nabízí i kritický pohled na společnost jako takovou, ale prioritní pro něj zůstává člověk. Ať už se totiž kdokoli snaží změnit společnost, musí začít především u sebe a být předem připraven i na neúspěch. Lístek na cestu z pekla potěší minimálně čtenáře, kteří si o současné společnosti myslí své, ale vždy se to nějak zdráhali říci na plná ústa. Jaroslav Žváček to za ně bez okolků řekne.

 

Jaroslav Žváček: Lístek na cestu z pekla. Paseka, Praha 2012.