Vydavatelství Leda na vánoční trh připravilo delikatesu: nový překlad knihy Velký Meaulnes – Kouzelné dobrodružství od Alain-Fourniera, která patří ve Francii k dílům, co bývají na špici v anketách o nejdůležitějších knihách vedle Malého Prince nebo Cizince. U nás je nepříliš známa, byť vychází. Tato alchymie lásky a přátelství zaslouží, aby ji znali aspoň studenti VŠ; neboť přes vše, co se dnes píše o mužích a ženách, láska není tak zcela zakázané slovo, jak se zdá, rytířská noblesa není ztracená věc a Kouzelné dobrodružství není psychologickým archaismem. Zkrátka: vyzvedl Fournier svou lásku do země, kde se neumírá, nebo ne?

Dr. Kameník v českém životopise Alaina-Fourniera píše, že Kouzelným dobrodružstvím byl autor vyzdvižen z anonymního válečného bahna světové války; a je tomu skutečně tak. Nejen fakticky – neboť kdyby se jediná autorova kniha neproslavila, jeho tělo by nikdy nebylo nalezeno a identifikováno – ale i mysticky, esotericky: z příběhu cítíme záhadný polibek věčnosti, jímž někdy milosrdenství vykoupí duši z tartaru; příběh tedy ukrývá mysterium, po němž pátráme, toužíme. Une âme internellement avec moi, píše se o této, ve francouzské literatuře, rozšířené víře: Duše se mnou navždy přítomná.

Veliký Meaulnes vyšel v roce 1913, v Čechách ho vydal v r. 1928 rodák z Bosny a Hrcg. R. Škeřík, lékař, příležitostný nakladatel a mecenáš; přeložil Jaroslav Zaorálek (mj. Zvonokosy, Petr a Lucie). V roce 1966 přeložila text Tamara Sýkorová pro SNKL pod názvem Kouzelné dobrodružství, později MF; v r. 1995 vyšel tento text u Železného. Zcela nový překlad vyšel na konci r. 2018 ve vydavatelství Leda od RNDr. Rudolfa Červenky.

Kouzelné dobrodružství, které je vyprávěno jistým Františkem Seurelem, je o spirálách lásky, jíž Augustin Meaulnes pocítí k náhodou zahlédnuté dívce, kterou potká na záhadné slavnosti v tajemném zámku s černými dírami po oknech; je o životním hledání a odpírání, i o přátelství, lidskosti, práci a s velkým respektem se věnuje krajině „obyčejné Francie“. Ve skutečnosti se jedná o záměrnou autofikci, přepodstatnění-transsubstanciaci života do knihy: autora inspirovalo životní okouzlení skutečnou dívkou Yvonne, jíž viděl dvakrát v životě: poprvé a naposled. Stejně se jmenuje i postava; kniha tak patří k velkým vyznáním, k žánru, jenž se později ujal jako poezie-láska. Vlastní setkání těch dvou přitom začíná dívčím pohledem.., „…který jako by se ptal: Kdo jste? Co tu děláte? Neznám vás. A přece mám pocit, jako bych vás znala.“ Není to kouzelné?

Vize lásky je v tragickém příběhu postupně rozvíjena až k tolstojovské šíři: „Tomu, kdo nechce být šťasten, stačí, aby vystoupil na půdu, až do večera tam uslyší svist a praštění potápějících se lodí; stačí, aby vyšel ven, a na silnici mu vítr připlácne šálu na ústa jako neočekávaný horký polibek, který ho přiměje k pláči. Ale pro toho, kdo má rád štěstí, stojí při kraji blátivé cesty dům Sablonniérs, kam se můj přítel Meaulnes vrátil s … ženou.“

Místem, kde dojde k náhodnému setkání s Yvonne de Galais, je slavnost na tajemném zámku Sablonniérs, který, ano, je protipólem k uzavřenému Zámku F. Kafky, nutně však nevědomým, neboť Zámek vyšel v r. 1926. Neformálností, otevřeností a láskyplností předjímá Formanovy Vlasy, squaterskou, byť vícegenerační idylu, což registruje i Kameník. Způsob, jakým je kniha psána, evokuje i „arbesovské“ tajemno, až fantastično (zvlášť u Zaorálka).

Je-li kniha o zahlédnuté kráse a zároveň o přátelství, je to pozoruhodná kombinace zavánějící konstruktem. Při čtení ale nacházíme pocit podobný poznatku Drozda v krytu a O. Pamuka na istanbulském přívozu: dojem až důvěrné, rodinné blízkosti mezi lidmi, kteří se sotva mohli znát odjinud. Pocítí Meaulnes během slavnosti na zámku; takto probuzený pocit intuitivní důvěry k neznámým lidem pak vede „k pohroužení do nejklidnějšího štěstí na světě“. Tento ryzí postřeh nám umožní Fournierovi důvěřovat, neboť „nirvánu přátelství“ může zaregistrovat jen, kdo v ni opravdu věří.

Lidskost díla netkví jen v postavě učitele a zároveň vypravěčova otce pana Seurela, který (extrémní) prohřešky žáků řeší vlídnou domluvou typu: „Běžte si trochu odpočinout, vlídný příteli“ (jaký asi extrémní kontrast k dobové rákosce!) ale i v drobných nenápadných popisech typu: „…snad bývalých plavců. A vedle nich večeřeli stařečci jiní, také jim podobní: táž větry ošlehaná tvář, tytéž bystré oči pod chomáčkovitým obočím, tytéž kravaty úzké jak tkaničky do střevíců… Ale bylo poznat, že tito zde se nikdy neplavili dále než na hranice okresu…“ (Zaorálek) „…snad bývalých námořníků. Mezi nimi večeřeli další starci, kteří se jim podobali: tytéž snědé tváře, tytéž živé oči pod houštinou obočí, tytéž kravaty, úzké jako tkaničky do bot… Avšak na první pohled bylo patrné, že tito druzí nedopluli dál než na hranice okresu.“ (Sýkorová) Přestože je osou příběhu osudové zahlédnutí krásy, autor nezapomíná na svět, který vnímá téměř jako kajícník nebo prosebník.

Otázkou lidskosti se nastínila povaha překladů. Zaorálkův z r. 28 je chycen dobovým slovosledem, ale odstiňuje atmosféru, dýchá: „No tak vidíš! zvolal, jakoby číhal na příležitost, jak ospravedlnit své chování a beznaděj, do níž upadl. – Vidíš, už tam nic není…“ Přímo vidíme, jak postava, dívající se naslepo z okna, uprostřed promluvy téměř nepostřehnutelně zaváhá; chápeme rytmus toho, co se děje, dýcháme přerývavé rozpoložení, dopadá na nás tíha okamžiku v celé hmotnosti a váze. Oba překlady jsou však profesionální a věrné, věcné, dodržují nejen odstavce, ale větné celky, drží se významu. Sýkorové překlad je civilnější, je ale výstižný: „Slyšel jsem, jak ve vedlejší místnosti říká matce, aby nerozbalovala zavazadla, protože jeho cesta je patrně jen odložena.“ Dnes máme k dispozici i zcela nový, aktuální překlad Rudolfa Červenky.

Ten je oproti předchozím ekonomičtější, vynechává drobné detaily, mírně si přizpůsobuje i odstavce; jeho čtivý slovosled odpovídá mentální úrovni žhavého současníka. Adekvátně. „Sotvaže zmizeli, Meaulnes vylezl ze svého úkrytu“ (Zaorálek). „Hned jak ti dva vypadli, vylezl Meaulnes z úkrytu“ (Červenka). Ale možná, že zde už je něco trochu jinak. Lze však konstatovat, že překladatel hledá nejpatřičnější, max. pregnantní verzi, i když se odklání od nejvěrnějšího obsahu, snad aby se vyhnul žalobám, pomluvám, že překlad opsal. Nenápadná lidskost v jeho podání zní tak: „…byli to asi vysloužilí námořníci. Mezi nimi seděli další hosté, kteří se jim v mnohém podobali: měli větrem ošlehané tváře, bystré oči pod štětinatým obočím a vázanky úzké jak tkaničky do bot. Na první pohled bylo vidět, že tito muži nebyli nikdy dál než na hranicích okresu, že sice často vyráželi ven a vzdorovali větru a dešti…“
Leda si pro titul vybrala „anti-reklamu“ od Fowlese: „Ta kniha má spoustu chyb – a přesto se k ní v myšlenkách celý život vracím.“ Kompozičně dnes Velký Meaulnes snad jeví sázku na „záhadnou náhodnost“ místy průhlednou, ale předjímá tím dnešní chápání kvantové fyziky a božské prozřetelnosti. Má silného ducha, dává nečekaný impulz. Svědčí o rytířské povaze a činí z Alain-Fourniera novověkého trubadúra i předchůdce magického realismu.

Závěrem se tak odvažuji tvrdit, že Velký Meaulnes mohl ovlivnit Rogera Nimiera během psaní Modrého husara. V té době byl Fournier stále nezvěstný. Modrý husar pak se po celou II. světovou válku věnuje rytířskému zbožňování náhodně zahlédnutých, potkávaných žen, z jejichž osidel zároveň prchá, kulticky je uctívá, klečí jim u nohou a mlátí je, je jimi doslova protkán, a to Francouzkami i Němkami, aby padl až na samém konci války v jedné z mála válečných scén knihy… – v nešťastné přestřelce, k níž vůbec nemuselo dojít, za podobných okolností a na místě, které zhruba odpovídá popisu úvozu a lesa, kde byl za Světové války naposled spatřen živý i Alain-Fournier.

VELIKÝ MEAULNES (Jaroslav Zaorálek), Rudolf Škeřík 1928

KOUZELNÉ DOBRODRUŽSTVÍ (Tamara Sýkorová), Mladá Fronta 1974

VELKÝ MEAULNES – KOUZELNÉ DOBRODRUŽSTVÍ (RNDr. Rudolf Červenka), Leda 2018