Sašo, díky Tobě i Tvé rodině za možnost říci několik slov k rozloučení s Martinou. Přijímám tento úkol s velikou pokorou a úctou. Vidím zde mnoho přátel a známých. Pro Ty, se kterými se neznáme: jmenuji se Milena Jabůrková a Martina byla moje přítelkyně a životní konstanta.

Stejně jako Martina jsme byli já a můj můj bratr Martin Gruša dětmi normalizace. Základní škola byla místo, kde byla normalizační šeď nejkoncentrovanější. Jediný ostrůvek naděje, jediná osoba, ke které jsme se mohli jako outsideři disentu pozitivně vztahovat, byla naše třídní učitelka Kafková. Tak jsme se spřátelili s její dcerou Martinou. Když paní Kafková zemřela, stala se tehdy 14-letá Martina součástí naší rodiny. Moje matka Anna Grušová získala další dceru. Martině se u nás otevřel svět undergroundu jako alternativa normalizační beznaděje. Od té doby se naše životy dotýkaly.

S Martinou se loučím nejen jako s blízkým člověkem, ale také jako s výjimečnou osobností. Byla statečná bojovnice, přemohla těžké deprese a závislost na alkoholu. Jejím motem „S ďáblem se nesmlouvá!“ bychom se měli řídit všichni. Zvítězila vlastně i nad rakovinou: naučila se brát každý den jako dar a smrt jako druhou nejvýznamnější událost po narození, na kterou je třeba se důstojně připravit. A to se jí s podporou Saši a jejich dětí podařilo.

Martina byla chápající, skromná a moudrá žena. Své životní zkušenosti z překonávání bolesti, závislosti a těžké nemoci využila plně k pomoci druhým, při své terapeutické praxi, sociální práci, nebo při svém působením v litoměřické komunitě. Díky autenticitě, nezištnosti a brutální upřímnosti se jí podařilo přispět k řešení dvou tabuizovaných témat naší společnosti: závislosti a umírání.

Nejpodstatnější však je, že Martina byla milující bytost. Nejdůležitější pro ni byla rodina. Milovala svoje děti a vnoučata. Se svým mužem Sašou překonali řadu těžkostí a vytvořili obdivuhodné partnerství.

Ještě 19. srpna, dva dny předtím než odešla, jsme s mámou, Sašou a Martinou seděli u nich na terase. Oni tři pokuřovali. Martina si zapalovala se slovy: „To mi už život asi nezkrátí, že.“ Pak se zahleděla láskyplně na Sašu, který honil vosu a řekla: „Já jsem Tě Sašo často peskovala, ale ty jsi tak strašně hodnej. Nezabíjej tu vosu, nech jí žít!“

Martino, budeš nám tady moc chybět. Útěchou nám může být, že jsi tam na druhém břehu s mým bráchou božským Máťou a s Psím vojákem Filipem ve vybranné společnosti – a my musíme věřit, že se k Vám časem přidáme.

Litoměřice, katedrála sv. Štěpána 31. srpna 2024