Sním často, barevně až k zbláznění, ve snech mívám pocity, které ve skutečnosti nezažívám nikdy. Zaznamenal jsem si během posledních deseti let stovky snů, z nichž některé se křečovitě opakují a přivolávají stále stejné ponížení ze stále stejného studu, nenávisti a samoty. Jistě, říká se, že spisovatel ztrácí s každým vyprávěným snem jednoho čtenáře, že sny ve vyprávění nudí, jelikož jsou jenom takovou pohodlnou a zastaralou metodou zasvěcení do děje. Opravdu zřídka má sen pro druhého nějaký význam.

Spisovatelé navíc občas používají jejich falsifikátů, konstruují sny na požadovaný kalibr, který má reflektovat a uspořádat nesourodý děj vyprávění, asi jako když se položí vršek pera doprostřed beztvárné čmáranice a objeví se v ní náhle obraz nahé ženy. Protože chci začít tohle vyprávění snem, pokouším se nějak hájit nařčením z lenosti a naivity, která by automaticky následovala. Jsem, jak víte, příležitostným prozaikem. Píšu jenom pro vás, drazí přátelé, a pro sebe.

Má skutečná profese je nudná, ale líbí se mi a velmi dobře v ní ovládám různé triky. Triky ve psaní mě ovšem nechávají chladným. Už je to něco přes rok, co se účastním vašich nedělních dýchánků, tedy bych se již mohl naučit mnohému stran techniky, jíž je vyprávění formováno. Bojím se ovšem, že bych už potom neměl co říci. Vlastně až do noci, kdy se mi zdálo o tom, o čem vám chci vyprávět, jsem byl přesvědčen, že v mém životě neexistuje nic, co by stálo za to, abych se s tím vynášel na světlo. Nechci tedy nikoho zasvěcovat, nýbrž chci jenom vzít věci popořadě, protože jsem přesvědčen, že i v životě, i ve fikci udává tón začátek. Dokonce i v případě šílenství.

Vzpomínám si, jak se zbláznil jeden můj bývalý přítel. Jednou večer přišel velice rozčilen do mé garsoniéry a podivně souvisle mi vyprávěl, co se mu přihodilo před hodinou: „Nastoupil jsem do tramvaje, že pojedu navštívit jednoho známého. Venku byl mráz a okna vagónu byla zamlžená.

Na sedadle naproti mně, seděla nějaká žena, nejspíš z venkova, ve hnědé špinavé bundě a v zeleném vlněném šátku. Ani jsem si jí nevšiml, dokud nezvedla ruku v neohrabané rukavici a neotřela kus zamlženého okna. Právě jsem se díval ven tou průhlednou skvrnou, když tramvaj projížděla pod mostem a skvrna na bílém pozadí zbytku okna zčernala jako smola. Bylo to neuvěřitelné: skvrna vypadala přesně jako známý Goetheho profil na čínském porcelánu. Bylo tam vše: rovný nos vyrůstající přímo z šikmého čela, paruka zakončená copánkem, silné rty, okrouhlá brada…“

Takže abych to neprotahoval a začal i já vyprávění o snu, o němž jsem se zmínil. Asi před dvěma měsíci se mi zdálo, že jsem zkrátka zavřený v zavařovací sklenici, ovšem v nějaké jakoby vytesané do skleněné skály. Točil jsem se tam a sem po sklenici, která občas házela duhová prasátka, a díval se s velikým zalíbením skrze její stěny na fluidum, v němž plápolal svět kolem. Od vzdálených pohoří přilétal pták mávající křídly, a jak se přibližoval, jeho obraz se na zaoblených stěnách rozšiřoval. Když už se přiblížil docela blízko, uviděl jsem jeho obrovské, mandlové oko, které se protahovalo jako lupa a náhle mě obklopilo ze všech stran. Zakryl jsem si tvář zachvácen strašným pocitem studu a blaha. Když jsem oči znovu otevřel, všiml jsem si, že ve stěně sklenice, která bláznivě jiskřila, se objevil jemný obrys nějakých dveří. Pospíchal jsem k nim, vystrašen myšlenkou, že by mohly být otevřené. Ale s ulehčením jsem vydechl: na dveřích visel obrovský zámek, na dotek měkký jako maso. Po pěšině, která sestupovala ze vzdálených pohoří a končila před mými dveřmi přicházelo děvčátko. Jak se tak s velkými mašlemi na copech a vlhkou tvářičkou blížilo ke dveřím, zdálo se, že je způsobná a dobře vychovaná. Stěny sklenice byly najednou rovné a průzračné jako křišťál a náhle jsem pocítil iracionální hrůzu, děs, který jsem nikdy dříve nepocítil. Dívenka přistoupila ke dveřím a začala malými, alabastrovými pěstičkami bušit do hrubého křišťálu. Hrůzou jsem upadl a svíjel se, ale nespouštěl z ní očí. Když vzala do ruky zámek, pocítil jsem, že se ve mně trhají vnitřnosti, že mi pukne srdce. Rozlomila zámek a rukama od krve se opřela do těžkých křišťálových dveří. Zůstala nepohnutě stát na prahu, ale jak, to vám nedokážu popsat, protože na to vůbec neexistují slova. A najednou jsem spatřil někde za zády dívenky scénu: zatímco jsem se vzdaloval po pěšině, která vedla ke vzdáleným pohořím, stále obtížněji jsem dokázal obsáhnout pohledem stále větší a větší zdi ze silného skla nebo z ledu nebo z křišťálu sklenice, která ovšem nebyla vůbec žádnou sklenicí, ale obrovským hradem, neohrabanou stavbou s římsami a štukaturami a rustikami a medúzami a světlíky a balkony a střílnami a chodbami a nikami pouze a pouze ze studeného a průhledného materiálu. A uprostřed tisíců sálů s průhlednými stěnami jsem byl já svíjející se na zemi a dívenka v rámu doširoka rozevřených dveří a za ní, od vstupu do zámku až k pokoji uprostřed, sta a sta otevřených dveří se zkrvavenými zámky.

Probudil jsem se s nepříjemným pocitem, který mě obtěžoval celé dopoledne, ale na sen jsem si vzpomněl až po obědě, nejdříve jako na jakési záblesky čisté emoce, potom ve škole, zatímco jsem poslouchal žáky, jako na nějaké bolestné, nepochopitelné sekvence. Potřeboval jsem i následující den, abych si dokázal znovu vybavit všechno to, co jsem zde vyprávěl. Dokonce, nevím proč, mám dojem, že jsem si vzpomněl na víc, než si pamatuji nyní, a že jsem mezitím zapomněl. Ano, teď, když píšu, proniká mnou myšlenka, že jsem věděl, jaká gesta měla a jaká slova pronesla dívenka ve snu, ale cítím, že se na to nijak nemohu soustředit. Doufám, že si vzpomenu během vyprávění…

Jako obvykle jsem se po zapsání snu pokusil o jeho analýzu. Zkusil jsem to nazdařbůh, chtěl jsem si vzpomenout na nějakou podrobnost, kterou bych mohl spojovat s nějakou částí snu. Po asi dvouhodinovém snění nad šálkem kávy, kdy jsem po celou dobu hleděl na obrázek obtisknutý na šálku, na purpurového motýla se dvěma skvrnami jako dvěma velikánskýma, zlatě vroubenýma modrýma očima na obou křídlech a s tělem ve tvaru protáhlého, nechutného červa, jsem si zapsal do mého deníku následující text, který mě samovolně napadl:

„Když sním, ze své postele vstává dívenka, přistupuje k oknu a s tváří přitisknutou na sklo se dívá, jak nad nachovými a zlátnoucími domy zapadá slunce. Odvrací tvář ke krvavě rudé ložnici a znovu se choulí pod zvlhlým prostěradlem. Když sním, něco přistupuje k mému paralyzovanému tělu, bere mou hlavu do dlaní a ukusuje z ní jako z průsvitného plodu. Otevírám oči, ale neodvažuji se učinit jediný pohyb. Vstávám rychle z postele a přistupuji k oknu. Dívám se ven: nebe je plné hvězd.“

A náhle, jako bych vyslovil posvátnou formuli, začal jsem se pomalu rozpomínat. Na něco jsem zapomněl, ale vím, že jsem si hned uvědomil, že příběh se sklenicí pochází z telefonického rozhovoru s mou bývalou přítelkyní, která mi mimo jiné vyprávěla, že si koupila párek křečků, které chová na pilinách v zavařovací sklenici. Potom jsem si uvědomil, jaká je má nejstarší vzpomínka: měl jsem nanejvýš dva roky a mí rodiče bydleli v Silistře. Majitel domu, který se jmenoval Catana, mi daroval zvoneček. I dnes si naprosto jasně vzpomínám, jak jsem vyšel ze dvora a vlezl na ulici v dětských botičkách do veliké kalné louže. Tam jsem zvoneček upustil do vody a přestože jsem ručkami šmátral všude na dně louže, která nebyla hlubší než pár centimetrů, nemohl jsem ho najít. Vzpomínám si, jak jsem z toho byl udivený. Po této vzpomínce jsem si uvědomil, že průběh snu musím situovat do mnohem hlubší minulosti. Soustředil jsem se na dívenku, na její copy svázané obrovskými mašlemi z bílého, naškrobeného plátna. Pomyslel jsem si, že se podobá venkovankám malovaným holandskými mistry, ženám s hlavou zahalenou velkými a bohatými krajkami. Myslel jsem na holandská prostěradla, na nichž polehávaly Ingresovy skvostně zaoblené nahé modely a rychle se mi vrátila paměť: dívenka se jmenovala Iolanda.

Potom jsem před sebou uviděl skleněné domovní dveře, které se otevíraly vždy tak těžce, mlýn Dimbovita, divoce a bolestně zbarvené hodinky z hračkářství a panorama Bukurešti při pohledu z terasy, v noci osvětlené červenými a zelenými reklamami, které se rozsvěcovaly a zhasínaly. V těžko popsatelném nadšení jsem během několika minut vyhrabal z paměti takové věci, o kterých jsem byl přesvědčen, že už jsem na ně nadobro zapomněl. Navíc jsem si uvědomil, že tohle období mého života bylo tím, které v sobě soustředilo vše, co je na mně původní, ba dokonce neobyčejné. Jak dokázal až dosud přetrvat onen dokonalý, perleťový svět uzavřený uvnitř šedivé škeble mého života staromládeneckého, blazeovaného profesora, který žije, protože se holt narodil, to nechápu. Ale cítil jsem se velice šťastný, pocítil jsem, že bych konečně mohl i já vyprávět pár zajímavých věcí z vlastní zkušenosti.

Nemíním psát povídku, spíše takový soupis, malou upřímnou kroniku toho nejpodivuhodnějšího (vlastně jediného podivuhodného) období mého života. A hrdina této kroniky, přestože mu bylo „v době, kdy se děj odehrává“ sotva sedm let, podle mého zaslouží být zvěčněn, protože jsem přesvědčen, že jednou provždy někde v hloubi, i v mém případě, poznamenal osud všech dětí, které si tehdy hrávaly za domem na Třídě Štěpána Velikého. Dům má osm pater, a dnes je za ním parkoviště, kde se k sobě choulí mrazem letošní zimy prokřehlá auta. Před jedenadvaceti lety, když jsme se sem nastěhovali, maminka zrovna přijela z porodnice, kde se narodila moje sestra. Teď si vzpomínám, jak uprostřed naprosto prázdného a bílého pokoje, kam dopadalo světlo skrze okno bez záclon a garnyže, seděla maminka na židli a osvětlená oslepujícím bílým jarním sluncem kojila miminko. Dosahoval jsem hlavou přesně do výšky kuchyňského dřezu, z nějž časem dole oprýskal smalt tak, že tím vznikla skvrna znázorňující přesnou mapu Afriky s pouštěmi a hlavními veletoky.

Dům byl tehdy před dokončením. Na jedné straně přiléhal k budově, která mě vždy znepokojovala z důvodu střílen a ochozů, nekonečných perspektiv, které jsem později nalezl u Chirica, a po celé zadní straně, směrem ke mlýnu (další středověká budova v příšerné ohnivě rudé barvě), stálo ještě zrezivělé lešení. Za domem byla země rozrytá příkopy kanálů, které dosahovaly místy hloubky dvou metrů. To bylo naše hřiště od dvoru mlýna oddělené betonovým plotem. Byl to nový svět plný skrýší, špinavý a úžasný, který jsme my, nás sedm osm kluků mezi pěti a dvanácti roky každý den dobývali a zkoumali, ozbrojeni vodními pistolemi, které jsme, modré a růžové, kupovali za dva lei v Červené Karkulce, hračkářství, které tenkrát stálo ve čtvrti Obor, ve starém Oboru, tom skutečném, kde to vždycky bývalo cítit petrolejem.

přeložil Tomáš Vašut

***

V Bukurešti žijící univerzitní profesor rumunské literatury Mircea Cartarescu je považován za nejvýznamnějšího rumunského básníka 80. let. Debutoval sbírkou Reflektory, vitríny, fotografie (Faruri, vitrine, fotografii, 1980), k vrcholným sbírkám poesie patří jeho Milostné poemy (Poeme de amor) a Vše (Totul). Cartarescu je význačným teoretikem rumunské postmoderny (studie Rumunská postmoderna, Postmodernismul romanesc, 1999), zabývá se rovněž vztahem literatury a snu (Chymérický sen, Visul chimeric, 1992). Snová, fantastická, zasněná je rovněž jeho prósa. Nostalgie, z níž je naše ukázka, vyšla poprvé v roce 1989 ve zkrácené cenzurované podobě právě pod titulem Sen (Visul) a poprvé v necenzurované podobě v roce 1993. Poměrně záhy následovaly překlady do němčiny, maďarštiny, norštiny a švédštiny, Sen již dříve vyšel francouzsky a španělsky. Cartarescu je nepochybně i pro svůj laskavý postoj ke čtenáři v Rumunsku velmi oblíbeným a žádaným prozaikem. Vyloženě na zakázku tak napsal sbírku esejů Proč milujeme ženy (De ce iubim femeile), která se rovněž dočkala řady překladů. Nicméně významným literárním počinem je především jeho trilogie komponovaná ve tvaru motýla: Oslňující – levé křídlo, Oslňující – tělo a Oslňující – pravé křídlo (Orbitor – Aripa stanga, Orbitor – Corpul, Orbitor – Aripa dreapta, 2007).

Původně vyšlo v papírovém vydání revue Babylon 14.6.2010