„Byl bych nula, a ne předseda rady ministrů, kdybych poslouchal takové, jako je Sacharov,“ pronesl sovětský vůdce Nikita Chruščov na adresu člověka, jenž se sice podílel na konstrukci největší vodíkové bomby, co kdy explodovala, ale zaujímal též čím dál kritičtější postoj k sovětské zahraniční i domácí politice. A který by se letos dožil sta let. Sovětská moc sice v podstatě závisela na mozcích, jakým byl ten Sacharovův, nicméně funkcionářská palice Chruščovova typu ho nedokázala akceptovat jinak než jako obyčejného poddaného, pro kterého platí jediná direktiva: „Drž hubu a makej“, ďábelský remake základní devizy svatého Benedikta: „Modli se a pracuj!“

Výše avizovaný největší výbuch v lidských dějinách, naštěstí jen pokusný, nastal 30. října 1961 nad Novou Zemí, souostrovím v Severním ledovém oceánu na severu Ruska. Vývoj super-bomby probíhal pod jmény Ivan či Váňa, ale na Západě ji přejmenovali na car-bombu, po vzoru car-pušky, obřího děla, které dodnes stojí v moskevském Kremlu.

Car-puška měla údajně jen zastrašovat cizí kupce a jiné návštěvníky Moskvy, aby pak domů přinesli zprávy o mohutné výzbroji carské říše. Představovala tedy spíše nástroj psychologické, nikoliv reálné války, byť psychologickou válku neradno podceňovat. Vývoj car-bomby sice motivovala rovněž skutečnost, že sovětské střely postrádaly přesnost konkurenčních amerických, což sovětská generalita chtěla kompenzovat větší ničivostí každé jednotlivé pumy, ale i tak se v jejím případě počítalo především se zastrašujícím účinkem. Každopádně bylo jasné, že použití podobných zbraní by přivodilo zkázu celému světu. Vždyť jediný exemplář car-bomby by mohl de facto zničit třeba celou Francii nebo Velkou Británii.

Jedním z jejích hlavních konstruktérů byl právě Andrej Sacharov, muž, který se později stal disidentem, bojovníkem za lidská práva a jednou z předních postav změn v Sovětském svazu koncem osmdesátých let minulého století. K uvedeným postojům Sacharova přivedla i zkušenost s vodíkovými pumami, poněvadž přemýšlel nejen o technických problémech jejich konstrukce, ale též o důsledcích jejich použití a o své zodpovědnosti vědce za to, jaké nástroje vkládá mocným do rukou.

Tajemný Arzamas

Andrej Dmitrijevič Sacharov se narodil 21. května 1921. Jeho otec působil na moskevském Pedagogickém institutu, byl autorem učebnic fyziky i popularizátorem vědy a techniky. I proto jen těžko překvapí, že Andrej začal studovat právě fyziku – a projevil se jako student obrovsky talentovaný. Jako vynikající (a politicky důvěryhodný) odborník se v roce 1950 ocitl v tajném městě Arzamas-75 (později Arzamas-16, předtím a dnes opět Sarov), kde se v přísně utajovaném vědeckém centru vyvíjely termojaderné zbraně. Lví podíl na tom, že Sovětský svaz svou první vodíkovou bombu předvedl v polovině srpna 1953, pouze devět měsíců po Američanech, měl údajně právě Sacharov.

Téhož roku obdržel vědeckou hodnost doktora věd a byl zvolen řádným členem sovětské Akademie věd – ve věku 32 let, jako nejmladší v celé její historii. „Záhadná volba Andreje Sacharova mi dlouho vrtala hlavou. Když jsem později potkal akademika V. A. Focka, kterého jsem dobře znal, zeptal jsem se přímo: ‚Za jaké práce byl Sacharov zvolen do akademie?‘ ‚To vám nemohu říci, ty práce byly tajné,“ odvětil akademik Fock Františku Janouchovi, který citovaný rozhovor líčí ve své knize Případ Andrej Sacharov. Členové sovětské akademie věd se dle Focka sice mohli se Sacharovovými vědeckými pracemi seznámit, ale v místnosti střežené KGB a nesměli si dělat žádné poznámky. Nicméně šlo o celkem logické opatření, neboť kandidát členství v akademii se věnoval termojaderné reakci a konstrukci vodíkových bomb.

I sovětské vědce pochopitelně tížily potenciální důsledky použití jejich vědeckých objevů, a byť to v podmínkách totalitního režimu bylo mnohem těžší než v demokratických zemích, alespoň část z nich se dokázala obrátit na nejvyšší místa s kritickými připomínkami.

V roce 1954 tak skupina předních sovětských vědců zaslala memorandum prvnímu tajemníkovi strany Nikitu Chruščovovi. „Výbušnou sílu jaderné bomby lze prakticky zvýšit neomezeně. Obrana proti takovým zbraním však není v podstatě možná. Je jasné, že by jejich použití způsobilo zničení válčících zemí,“ pravilo se v memorandu, které varovalo před důsledky atomového konfliktu pro ovzduší, lidské životy i vegetaci. Chruščov však považoval varování vědců za „teoreticky chybné a politicky škodlivé“.

Nikita Sergejevič, posedlý touhou „dohnat a předehnat“ Spojené státy, totiž plánoval výbuch, jenž by svou ničivostí překonal dosud největší americký z března 1954. Andrej Sacharov prý tehdy zaujal opatrný postoj a podílel se na dalším vývoji sovětské superbomby. Trochu naivně doufal, že její zkušební exploze oběma supervelmocem i jiným zemím držícím jaderné zbraně ukáže nesmyslnost jejich použití. V atomové válce by totiž dle Sacharova „nebylo vítězů. Druhá strana by dostala pádnou a zničující odpověď.“

 Apokalypsa nad Novou Zemí

O tom, že jejich protivník připravuje něco opravdu velkého, začali cosi tušit i ve Spojených státech. A nemýlili se. Výbuch byl naplánován u příležitosti 22. sjezdu sovětské komunistické strany, aby demonstroval sílu sovětské říše, pevně a moudře vedené revoluční stranickou avantgardou. Car-bomba explodovala 30. října 1961, den před koncem sjezdu, nad ostrovem Novaja Zemlja (čili Nová Země) v Arktidě ve výšce 4000 metrů. Vážila skoro 25 tun a měla takové rozměry, že bylo nutné vyříznout v trupu bombardéru Tupolev Tu-95 otvor, aby se tam vůbec vešla. I tak při přepravě z letounu vyčnívala více než polovinou svého objemu.

Exploze o síle 50 milionů tun trinitrotoluenu byla strašlivá, záblesk se dal spatřit i při zamračené obloze na vzdálenost jednoho tisíce kilometrů. Atomový hřib vyrostl do výše 60 kilometrů. Výbuch vyvolal zemětřesení o síle pěti stupňů Richterovy stupnice, oblast absolutní zkázy sahala do vzdálenosti 50 kilometrů a oblast zamořená vysokou radiací měla průměr 180 kilometrů. Tlaková vlna způsobená výbuchem byla měřitelná ještě při třetím oběhu Země. A odrazila se i v kultuře – například americký zpěvák Sonny Russel v roce 1962 natočil rokenrolovou píseň nazvanou Padesát megatun (Fifty Megatons), kterou inspirovala právě Sacharovova car-bomba.

„Zdálo se, že ohnivá koule do sebe nasaje celou Zemi,“ vzpomínal jeden ze svědků. „Povrch ostrova byl úplně rovný. Nezůstalo nic. Vše shořelo, zmizelo, roztavilo se nebo bylo smeteno,“ napsal jiný svědek, jenž později navštívil místo výbuchu. Car-bomba byla čtyřikrát silnější než nejmohutnější americká vodíková bomba odpálená v březnu 1954 a 1400 krát silnější než dvě americké atomové bomby svržené v létě 1945 na Japonsko.

Megalomanský Chruščov ale původně požadoval pumu dokonce s účinkem 100 megatun, avšak fyzici ho varovali, že by mohla vysklít okenní tabulky až ve vzdálené Moskvě a úplně zničit sovětskou jadernou střelnici, která se na Nové Zemi nacházela.

Andrej Sacharov očekával, že když zkouška prokáže, že by v jaderné válce nebylo vítězů, povede to k odzbrojení či alespoň k zastavení atomových dostihů ve zbrojení. Zčásti se jednalo o správný předpoklad, neboť dva roky po výbuchu největší bomby v dějinách, 10. října 1963, se podařilo podepsat mezinárodní úmluvu o ukončení atomových pokusů v atmosféře, v kosmu a pod vodou. Sacharov se této slavnostní ceremonie osobně účastnil.

Obavy a naděje

Avšak závody ve zbrojení pokračovaly a šok z ničivosti atomových i vodíkových bomb nedokázal vyvolat tak dalekosáhlé politické účinky, jaké si Sacharov představoval.

„V období 1953–1968 prošly mé společenskopolitické názory velkými změnami. Konkrétně už v letech 1953–1962 byla má účast na vývoji termojaderné zbraně, na přípravách a realizaci termojaderných zkoušek provázena stále palčivějším vědomím morálních důsledků této činnosti. V roce 1961 jsem se kvůli tomu dostal do konfliktu s Chruščovem a v roce 1962 s ministrem strojírenství Slavským. Byl jsem jedním z iniciátorů uzavření moskevské smlouvy z roku 1963 o zákazu zkoušek v trojím prostředí (tj. ve vzduchu, ve vodě a v kosmu). Okruh otázek, jež mne znepokojovaly, se stále více rozšiřoval,“ napsal Andrej Sacharov v roce 1981 ve svém stručném životopisu, který tvoří úvodní text knižního vydání jeho statí, dopisů i jiných písemných projevů s názvem Obavy a naděje. Knihu připravila Sacharovova žena Jelena Bonerová a vyšla až po smrti autora, v roce 1990, jako první kniha Andreje Sacharova vydaná oficiálně v Sovětském svazu. O rok později se objevila i v českém překladu.

Do povahy Sacharovova sporu s Chruščovem nechává ve své knize nahlédnout i František Janouch, když cituje Sacharovovu vzpomínku na setkání sovětských atomových fyziků s tehdejším sovětským vůdcem z léta 1961, tedy ještě před explozí car-bomby. Vědci dostali za úkol připravit novou sérii testů, ovšem obávali se, aby nerozpoutala nové kolo závodů ve zbrojení, a posléze tudíž třeba i jadernou válku. Sacharov proto během jednání napsal Chruščovovi lístek, shrnující námitky sovětských fyziků, a poslal mu ho podél stolu. Chruščov si obsah papírku přečetl, strčil ho do náprsní kapsy a všechny přítomné pozval na oběd.

Tam prý, dle Sacharovova svědectví, pronesl řeč zhruba následujícího znění: „Sacharov je dobrý vědec, ale my jsme specialisté na lsti v zahraniční politice. Existuje pouze naše síla a dezorientace nepřítele. Nemůžeme říci nahlas, že provádíme politiku z pozice síly, ale tak to musí být. Byl bych nula, a ne předseda rady ministrů, kdybych poslouchal takové, jako je Sacharov…“ Jak vidno, mezi mocenskou logikou a zdravým rozumem se asi vždy bude rozevírat hluboká propast.

„Smrt stovek milionů lidí, genetické deformace budoucích generací, zkáza měst, průmyslu, dopravy, komunikací a zemědělství, destrukce vzdělávacího systému, hlad, epidemie, živelná, nevykořenitelná nenávist obětí civilizace, které zůstaly naživu, k vědě a ‚intelektuálům‘, rozšíření primitivních pověr, zvířecího nacionalismu, všeobecné zničení materiální a informační základny civilizace – toto vše uvrhne lidstvo na staletí zpět k barbarství, přivede je na hranici sebezničení. Je to chmurná předpověď, ale fakta nelze ignorovat,“ napsal Andrej Sacharov v jednom z textů, když se zamýšlel nad tím, zda lze i na jaderný konflikt vztáhnout Clausewitzovu klasickou poučku o válce coby pokračování politiky jinými prostředky. I proto se on sám čím dál tím víc přikláněl k otázkám uspořádání lidské společnosti a vztahu jedince ke státu. Za klíčovou považoval právě sféru lidských práv, neboť pouze jejich celosvětové dodržování mohlo dle jeho přesvědčení vést k míru a zabránit ničivým válkám.

Sacharovovi navíc nechyběla odvaha kritické názory otevřeně vyslovovat, což v sovětském režimu nutně znamenalo vystavit se represi. Postupně se tak proměňoval z jaderného fyzika, který konstruuje sovětské vodíkové bomby, k jednomu z nejznámějších sovětských disidentů. Ostatně, v roce 1975 obdržel Nobelovu cenu nikoliv za fyziku, ale za mír. Nemohl ji však převzít osobně – v zastoupení tak učinila jeho žena Jelena Bonerová.

Z Gorkého k vypnutému mikrofonu

V roce 1979 Sacharov ostře veřejně protestoval proti intervenci sovětských vojsk v Afghánistánu. V lednu 1980 ho zatkli na ulici a násilně převezli do úřadu prokurátora. Ještě týž den byli manželé Sacharovovi deportováni do města Gorkij, kde strávili téměř sedm let takřka v úplné izolaci a pod nepřetržitým dozorem. Během svého vyhnanství v Gorkém Andrej Sacharov pracoval na knize vzpomínek. A byť tajná policie její rukopis o více než tisíci stránkách třikrát zabavila, Sacharov knihu vždy začal psát znovu zpaměti.

Až v prosinci 1986, už za Gorbačovovy perestrojky, se Andrej Sacharov mohl vrátit do Moskvy. Stal se jedním z hlavních mluvčích politické opozice v Sovětském svazu. Na jaře 1989 dokonce dosáhl zvolení do sovětského parlamentu – jeho představy o demokratizaci však překračovaly horizont Michaila Gorbačova, který mu na jednom parlamentním jednání dokonce nechal vypnout mikrofon. V prosinci 1989 však Andrej Sacharov bohužel zemřel na srdeční záchvat. Dnes, v době Putinova autoritářství, mnozí smutně konstatují, že současné Rusko na takového člověka, jakým byl Andrej Sacharov, zatím marně čeká.

Již v prosinci 1988 zřídil Evropský parlament Sacharovovu cenu za svobodu myšlení, která oceňuje osoby a organizace, zasazující se za lidská práva a svobody. Sám Sacharov kladl velký důraz zejména na svobodný přístup k informacím a na intelektuální svobodu.

„Nic neohrožuje svobodu lidské osobnosti a smysl lidského života tak jako válka, bída, teror. Existuje však ještě celá řada velmi vážných nebezpečí zdánlivě podružnějších, ve skutečnosti však o nic méně hrozivých. Jedním z nich je ohlupování člověka ‚masovou kulturou‘ se záměrnou nebo komerčně motivovanou tendencí ke snížení intelektuální úrovně a problémovosti, s důrazem na rozptýlení a zábavu nebo ryzí utilitarismus,“ napsal Andrej Sacharov v roce 1968 ve svých „Úvahách o pokroku, mírovém soužití a intelektuální svobodě“. Na naši současnost jeho slova bohužel sednou jako ulitá.

Krmení medvěda

Z tajného města Arzamas je už zase Sarov, ovšem stále jde o uzavřené město s velmi omezeným přístupem, o centrum ruského jaderného výzkumu. V tamním muzeu se nachází i maketa car-bomby v „životní velikosti“. Ať už byly důvody k výběru zmíněného sídla coby sovětské supertajné výzkumné základny jakékoliv, fyzikální síly se zde svérázně protnuly se silným duchovním proudem. V sarovském klášteře Zesnutí Matky Boží totiž v letech 1776–1833 působil poustevník a mystik Serafim Sarovský, jeden z nejznámějších a nejuctívanějších ruských světců, jehož věhlas přesahuje hranice ruské pravoslavné církve. Například papež Jan Pavel II. ho označil za rovného západním mystikům katolické církve.

Serafim žil v letech 1754 či 1759 až 1833 a vynikal též přísnou askezí. Dokázal se modlit na kameni tisíc nocí po sobě. I za to asi obdržel dar uzdravovat i vidět budoucnost. Různé části lesa, ve kterém se nacházela jeho pustevna, pojmenoval podle míst v Bibli, jako „Svaté město Jeruzalém“, „Nazaret“, „Betlém“, „hora Tábor“ nebo „Golgota“. Řeku Soravku nazval „Jordán“. Chodila ho navštěvovat divá lesní zvěř, zajíci, lišky, vlci i medvědi. Dravé šelmy před ním krotly a stávaly se z nich beránci. Serafim je často zobrazován, jak krmí z ruky svého oblíbeného medvěda.

Poučení ze Sacharova i svatého Serafima je zdánlivě prosté: jaderná energie ba vůbec moderní věda a technika je dravá šelma, která zkrotne, jen pokud lidstvo (tedy skoro každý člověk) dokáže ovládat své vlastní vášně, překoná-li své hříchy, samozřejmě, včetně sklonu ovládat a utlačovat druhé. Pokud dovede pohřbít Chruščovovův svět „specialistů na lsti“, v němž „existuje pouze naše síla a dezorientace nepřítele“. Což nemusí platit pouze v totalitní diktatuře, jak je patrné i z aktuálního stavu (nejen) české demokracie.

Leč: lehko se to řekne, mnohem hůře vykoná. Avšak je tu ještě jedna naděje: přímluvy těch, kteří se dokáží modlit tisíc nocí po sobě na kameni, mohou přispět k tomu, že svět nakonec nevyletí do povětří, poněvadž si to jeho tvůrce, nehledě na lidskou hříšnost, prostě nebude přát či se alespoň nechá obměkčit modlitbami.

Původně vyšlo v tištěném Babylonu, roč. 30, č. 2, s. 7, 22. 7. 2021.