Nad texty Honzy Krejcarové

Svazek literárního díla Jany Krejcarové-Černé Tohle je skutečnost, který vydal TORST, obsahuje – mimo její knihu Adresát Milena Jesenská – veškeré básnické a prosaické dílo autorky. Zde jde ale o text jediný – o Dopis Bondymu z roku 1962, který je úhelným kamenem tvorby Krejcarové.

Na jeho začátku se autorka vrací k diskusi o povaze filosofie a poesie, kterou ten den spolu s Bondym vedli, píše, že to není tak, že „jsou vedle sebe dvě věci – filosofie a poesie“, ale že „se jejich sloučením vytváří věc třetí, jejíž hodnotu snad ani nelze dnes dohlédnout“ a varuje Bondyho před akademickou či literární kariérou:

„Není většího omylu než Tvůj strach ze šarlatánství… Mohu pochopit, že se těchto předsudků není snadné zbavit, ale přesto bych Ti ráda řekla, že se jich zbavit máš, staly by se koulí, která by Tě přikovala ke galejím služebnosti, vyplývá z nich totiž potom závislost a souvislost s věcmi, se kterými ani poesie, ani filosofie nemohou souviset. Od těchto předsudků je totiž jenom krok k představě, že filosofie má někomu sloužit a poesie někoho oblažovat, k hrůzné situaci, kdy obě tyto věci ztrácejí smysl, který mají samy v sobě, a začne se jim přičítat tisíce smyslů jiných, začnou se znečišťovat onou služebností, o které mluvím a která je morem tohoto století …“

Krejcarová v těchto několika větách předestírá celý problém Bondyho myšlenkového a tvůrčího světa. Tam kde Bondy-filosof vidí – snaží se vidět – řád, poznatelný a pochopitelný vývoj z bodu A k bodu B a to samé o stupínek výš v rovině AB…, Bondy-básník na místo dialektického pohybu vpřed zří kupu hoven, černou díru, všepohlcující nesmysl.

„Nevěřím a asi nikdy neuvěřím, že se lze dobrat čehokoli ve filosofii suchou cestou, cestou vzdělanosti, vymydlené poučenosti,“ která se podle ní podobá „mrdání provozovanému dokonale dezinfikovanými a zdravotně nezávadnými pilulkami.“ Pokračuje tak v diskusi o filosofii s Bondym, a pak na něj zpříma uhodí: Proč, propětrandohlavy, nemám Tvůj jazyk v kundě, když ho tam tak děsivě silně mít chci!… Napíše Krejcarová jednu z nejdokonalejších vět v české literatuře, respektive filosofii: sémanticky, formou, vším, kterou zaklení – propětrandohlavy! – dává téměř kosmický rozměr, odkazuje k sv. Janu Nepomuckému, stejně jako k českému jazyku Bible kralické… A Krejcarová kuje železo, dokud je žhavé: Proč Tě nemůžu položit na břicho a omrdávat Ti prdel rukama, kozama, jazykem, pobleptat ji kundou, kterou mám mokrou při pouhém pomyšlení na to, něžně ji oštipovat a řezat do ní tak, až zrudne jak nedospělá holčička, když ji v parku úchylný mrdálista nečekaně ukáže ocas? Proč tě nemohu položit na záda a dávat Ti kozy do huby, abys je cucal s výrazem kojeněte, se zavřenýma očima a slastným mlaskáním? A proč si potom nemůžu nad Tebe kleknout s kundou překrvenou rozrajcováním a nechat Tě, abys ji vylízal a přehrabal rukama tak, až mi celé tělo strne křečí a nachčiju Ti do huby, protože mi povolí všechny svaly? – Do Bondyho huby, aby z ní nevycházela „suchá“ moudra.

Krejcarová nenechá na Bondyho pracně, v potu tváře, s veškerou poctivostí budovaném intelektu nit suchou, nic mu nedaruje, hrne to na něj ze všech stran, systematicky, rozbíjejíc všechny myšlenkové etc. konstrukce, nenechá mu oddechu (už po třech měsících, co se o Vánocích 1948 seznámili, skončil Bondy v Bohnicích), a přitom to z její strany není intelektuální, ženská, hloupá, necitlivá hra, která by byla vůči psychicky labilnímu Bondymu nefér, ale je to něco, co je základní – od vyhnání člověka z ráje, nebo ještě před ním.

Martin Machovec tvrdí, že Bondy je teolog naruby. Ale v Bondyho odmítání materiálního světa není nic jiného než starý dobrý (špatný) gnosticismus, který má veškerý hmotný svět za dílo ďáblovo, přičemž z říše temna nás může vykoupit jedině poznání. Tenhle spodní proud, který se vine evropským myšlením od antiky, je podle mne základem Bondyho filosofie, z které ho zachraňuje poesie. Celá marxistická filosofie, která odmítá svět, jaký je, a postuluje svět, který není, a k tomu účelu udělala z dějin svého boha (zpohanštila je), je součástí této prastaré evropské hereze. Bondy se z téhle gnosticko-marxistické pasti nikdy zcela nevymanil, ač instinktivně věděl, že je v ní něco od základů špatně a snažil se ji překročit. A co se týká avantgardy, na kterou Martin Machovec vše převádí, ta v tom je podle mne jenom jako dobově aktuální způsob ozřejmování věcí.

Krejcarová má ovšem k jakémukoli druhu intelektuálního pinožení přímo bytostný odpor. Na místo marxismu staví „kundu“, a to zcela reálnou, prokrvenou, s vůní i pachem, jako šém, který v člověku uplácanému z hlíny oživuje to lidské a chrání ho před intelektuální spekulací, která život zabíjí, zatímco kunda je principem života – na rozdíl od abstraktního boha filosofů, Syn Boží se narodil ze zcela „obyčejné“ lidské kundy.

Vůbec ne překvapivě končí Krejcarová svůj dopis Bondymu v úvahách, které by klidně mohly odkazovat ke sv. Kateřině Sienské. Podle ní za to, že člověk přežije pobyt na tomto světě, vděčí jen silnému pudu sebezáchovy, ale že se přitom nestane živoucí mrtvolou, pro to má Krejcarová jediné slovo – milost:

„A jestli mě něco naplňuje optimismem a skutečnou nadějí, ne nadějí na něco, nadějí jako takovou, nadějí v jejím nejhlubším smyslu,“ píše Krejcarová, „je to empirickou zkušeností nabytá jistota o této milosti, ne o tom, že byla dána nám, ale o tom, že vůbec existuje, jistota její existence v tomto kosmu, na této zemi, pro tyto obdivuhodné bytosti, obdařené všemi božskými vlastnostmi a obdařené neschopností je použít, pro bytosti, které se podobají Bohu a byly k jeho obrazu stvořeny, aby ho potupily a oslavily, aniž kterákoli z nich, kterákoli z nás, z bytostí lidských, si jenom stínem dovede představit toho, kterému se podobá jako vejce vejci. A to je smysl této naděje, o které mluvím, že totiž jejím prostřednictvím se tato naše fantastická slepota stává něčím jiným než nezaslouženým a nepřiměřeným trestem za fakt existence, že se stává sladkou a slastnou pupeční šňůrou, kterou jsme s ním svázáni a po které se k němu máme došplhat.“

Svatá Kateřina Sienská by to nevyjádřila silněji. Něčeho podobného se Bondy dotknul jen letmo – jeho intelekt, tak jak byl nastaven, mu to nedovolil. Krejcarové Dopis Bondymu je jeden z nejsilnějších textů české literatury minulého století.

P.S.

TORSTem vydaný soubor textů obsahuje vedle Dopisu, několika básní a povídky Clarissy, které jsou rovněž skvělé, i texty publikované oficiálně od konce 50. let a které jsou – mírně řečeno – pitomé. Podle Bondyho šlo o „normální komerčáky“, psané Krejcarovou „na přilepšenou“, ale i na to je to dost „divný“. Vane z nich zatuchlost, jako by byly z doby o deset let starší, z doby komunistického nástupu, ačkoli je Krejcarová uveřejňovala v 60. letech v době, kdy např. Věra Linhartová psala své experimentální texty, a některé jsou dokonce z roku 1968. Nejde přitom ani tak o obsah, jako o vztah autora k popisovanému – jako kdyby šlo o nějakou životem unavenou svazačku.

Nechápu názor Jana Lopatky, který o povídce Krejcarové Hrdinství je povinné z roku 1964 napsal, že to je „literatura poctivá, myslivá, neambiciosní“ a „nezhlíží se v sama v sobě“, jak ho cituje v doslovu editorka svazku Anna Militz, ačkoli text je podle mne přímo prototypem výše uvedeného, a to tak, že se mi z něj místy dělalo trochu šoufl, přičemž nešlo poznat, jak Krejcarová text de facto pojímá – nešlo přitom evidentně o věc, kterou by jen tak vyplácla a shrábla za ni peníze: hrdina povídky, alter ego Krejcarové, tam řeší svůj vztah s otcem-architektem…

A nejde jen o povídky starší, ale i o ty, které uveřejnila v roce 1968 a které podle Bondyho brala Krejcarová vážně – podle mne jsou ale stejně pitomé, jako ty z doby předešlé. Nepochopitelný je i váhavý postoj editorky, polské bohemistky Anny Militz, právě k Dopisu, ačkoli to je naprosto jednoznačně stěžejní text celé knihy i celé Krejcarové. Militz ho ovšem zařadila do rubriky korespondence, přičemž k názoru Vladimíra Novotného, který jej v roce 1990, kdy byl Dopis publikován poprvé, označil za rovnocenný s její tvorbou, přidá Militz vykřičník a k dalšímu recenzentovi, Martinu Pilařovi poznamená, že „se dokonce odvážil tvrdit“, že dopis je syntézou toho nejlepšího, co kdy Krejcarová napsala. Dopis není syntézou, ale tím jediným, co Krejcarová „skutečně“ napsala a co se dochovalo – několik básní a Clarissa jsou sice výborné, ale jsou to jen fragmenty, zatímco Dopis je celek, který má začátek, hutný střed a výrazný a jasný konec a je v něm přitom obsaženo veškeré Krejcarové estetické i intelektuální cítění a nazírání. Militz ale Dopis do souboru zařadila proto, aby ukázal, jak je „korespondence spjata s dílem, jak na ně navazuje, doplňuje ho a proniká se s ním“. Proboha, ne! Kdyby tam ten Dopis nebyl, můžeme celou knihu hodit do koše.

Jana Krejcarová-Černá:Tohle je skutečnost (Básně, prózy, dopisy). Torst 2016

Kniha k zakoupení na 👉 Kosmas.cz 

Recenze původně vyšla v papírovém vydání revue Babylon 3. 4. 2017