Při maturitní zkoušce z dějepisu v roce 1966 jsem při charakteristice pražské defenestrace, jež se stala 23. května 1618 (a tudíž se letos připomíná její 400. výročí), užil odposlechnuté charakteristiky „zfušovaná“. Její autor – učitel dějepisu, jehož profesionální přístup k výuce mě definitivně přiměl k osudovému rozhodnutí studovat historii, mne promptně poučil, že zvláště v tomto oboru není nutno bezmyšlenkovitě opakovat, co zaslechneme, i když je mluvčí momentálně pro nás nejvyšší autoritou. Jeho slova jsem si zapamatoval a měl s tím v pozdějších letech časté potíže. Vlastně to do jisté míry platí dodnes – a nejen pro historiky.

Zmíněný učitel jistě nepřál českým místodržícím Slavatovi a Martinicovi – tím méně pak písaři Fabriciovi – potupnou smrt, ale čistě pragmaticky vzato pravdu měl. Odbojní stavové totiž zdaleka nebyli jednotni v názoru, jak postupovat, a mnozí by se určitě neodhodlali k účasti na činu, který mohl mít – a také měl – netušené následky. Přišli na Pražský hrad spíše jen verbálně demonstrovat svou averzi vůči těm členům české stavovské obce, kteří neměli problém sloužit katolickému králi Ferdinandovi II. Habsburskému. A zase tu máme problém s užitím pojmu česká obec nebo české stavovské povstání. Mnozí z hlavní iniciátorů celé aféry – jako Heinrich Matthias z Thurnu nebo Linhart Colonna z Felsu – hovořili „svatováclavským jazykem“ prachbídně.

Zvláštní byla sama volba obětí defenestrace, protože další dva z přítomných katolických místodržitelů vyvázli bez újmy. Nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka proto, že kontrasignoval známý Majestát císaře Rudolfa II. o náboženských svobodách, kdežto velkopřevor maltézského řádu Děpold z Lobkovic měl mezi odbojnými protestanty bratra Viléma. A aby nebylo paradoxům konec, tak vzbouřencům unikl o vlásek nejnenáviděnější mezi místodržiteli, jenž jako hlava katolické strany v Čechách odmítl kontrasignovat zmíněný Majestát, Zdeněk Lobkovic z Popelovské větve rodu. Jakže to praví Limonádový Joe: „Padouch nebo hrdina…?“

Nejvyšší kancléř Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic měl necelý rok před defenestrací lví podíl na přijetí a korunovaci Ferdinanda II. na českého krále. Rudolfův bratr a nástupce Matyáš se obával blížící se smrti a chtěl, aby habsburský příbuzný a dědic podle dynastického řádu zaujal český a uherský trůn ještě za jeho života. To ovšem bylo možné jen se souhlasem stavovské obce obou státních útvarů. V Čechách i Uhrách tvořili její většinu nekatolíci, kteří se docela právem obávali, že s novým panovníkem nastane rekatolizace stejně jako v jeho původní (štýrské) državě. V prvně jmenované zemi se však nechali zčásti zastrašit a zčásti zmanipulovat katolickou menšinou a Matyášovu přání velkou většinou vyhověli. Jejich příkladu následovali – jistě se skřípěním zubů – i Uhři.

V létě 1617 tak „čeští“ stavové propásli zcela legální a legitimní šanci na odmítnutí obávaného Ferdinanda II., aby se na konci jara 1618 před zraky šokované Evropy dopustili zjevné urážky panovnického majestátu, který byl považován za hrdelní zločin nejen v katolických, ale i protestantských zemích. Nešťastnější moment si přitom nemohli zvolit, přestože konflikt kontinentálního rozměru se chystal téměř celé desetiletí. Odbojníci z Čech však politicky nedohlédli „za kopečky“, čímž se stali spoluzakladateli tradice, jež ve zdejší „věrchušce“ přežívala a udržuje se dodnes. Plán celoevropské Velké aliance proti rakouským a španělským Habsburkům existoval snad jen v hlavách několika fantastů a první výraznější vojenskou pomoc rebelům poskytl savojský vévoda Karel Emanuel – katolík, ale zavilý odpůrce Habsburků a první z uchazečů o svatováclavskou korunu. Naproti tomu luteránský saský kurfiřt Jan Jiří se držel stranou a poté, co zvolili českým králem kalvinistického falckého kurfiřta Bedřicha (Friedricha), se otevřeně přidal na habsburskou stranu.

Tuto volbu čeští stavové „ospravedlňovali“ smrtí císaře Matyáše a nástupem Ferdinandovým, kterého sice předtím přijali, ale pak si to jaksi rozmysleli. Na vydržování stavovského vojska nemístně šetřili, kdežto španělští příbuzní rakouských Habsburků projevili velkorysou štědrost, takže není daleko od pravdy teze, že o krachu stavovského povstání v českých zemích rozhodlo španělské stříbro – konkrétně z amerických dolů. V globálních dimenzích ovšem rebelové neuvažovali, zato projevovali nevídaný oportunismus. Václav Budovec z Budova, svého času autor náboženského pamfletu Antialkoran (proti jehož šíření by imámové ještě dnes vydali fatvu), z pochopitelného zoufalství navrhoval získat spojenectví osmanské říše za jakoukoli cenu.

I když by nás výše uvedené mohlo zajímat i z dnešního hlediska, z vlastní zkušenosti vím, že větší diskuse se odehrává například v případě otázky, jak mohli defenestrovaní přežít pád z výše cca 15 metrů. Katolická strana razila tezi o zázraku přičiněním P. Marie, nekatolíci si pomohli zjevnou lží, že dopadli na kupu odpadu z královské kanceláře v hradním příkopu. Vysvětlení je celkem nasnadě – vyhození nedopadli na horizontální rovinu, což by mělo za následek jediný, tvrdý a život ohrožující náraz. Skutáleli se po svahu, který rozložil sílu dopadu do několika nárazů slabších. Navíc dobové „pánské“ oblečení nemělo daleko k některým součástem dnešní sportovní výstroje. Nicméně i tak se jedná o věc pozoruhodnou. Ostatně jen taková mohla mít za následek uvržení celé střední Evropy, ale i dalších míst na kontinentě a vlastně na zeměkouli do válečných hrůz po dlouhých třicet let.