„Nestačí jen zkoumat a pochopit, musíme též umět poznatky uplatnit v praxi,“ pronesl prý jeden německý specialista a pozdější nositel Nobelovy ceny za chemii na počátku kariéry. Jmenoval se Fritz Haber a proslul mj. jako „otec“ chemické války, poněvadž se odborně podílel na premiéře užití bojového plynu v moderní praxi, konkrétně v bitvě u Ypres (Yprů) v Belgii v dubnu 1915. Haber tehdy pracoval s chlórem, yperit je trochu jiný plyn, použitý na stejném místě o dva roky později, a pojmenovaný právě po něm. Na konci této linie v tuto chvíli stojí novičok. Haber je ale především mimořádně komplikovanou postavou, která v sobě odráží dvacáté století snad ve všech jeho ambicích (třeba zbavit lidstvo hladu) i hrůzách, zejména ve smyslu zneužití vědy a techniky pro účely války i pro zrůdné plány totalitních diktatur. Haber totiž vynalezl též Cyklon B, který pak nacisté používali v plynových komorách. I proti jeho příbuzným, neboť Haber byl židovského původu, byť se tohoto zneužití svého objevu již nedožil. Je po něm pojmenován měsíční kráter Haber. Jeho životní pouť blíže rozebírá můj fejeton z roku 2006:

Odborník každým coulem

Volání po vládě odborníků, kteří by dokázali překonat přízemní politické hašteření a posunout společnost o kus kupředu, zaznívá takřka dennodenně. Věda, chlouba naší západní civilizace, je totiž vyzdvihována nejen za své evidentní úspěchy, ale i za údajnou objektivitu a nestrannost. Ale každý, kdo něco takového tvrdí, by se měl nejprve zamyslet nad životem nositele Nobelovy ceny za chemii za rok 1918 Fritze Habera.

Haber se narodil v prosinci 1868 v dnešní polské Vratislavi, která však tehdy byla městem veskrze německým, jmenovala se Breslau a tvořila součást pruského království a zanedlouho i sjednoceného Německa. Jeho kariéra chemika vedla v roce 1906 k profesorskému titulu a v roce 1911 ke jmenování do čela nově zřízeného Ústavu císaře Viléma pro fyzikální chemii a elektrochemii v Berlíně. Ten se stal opravdu špičkovým pracovištěm, kde působila řada nositelů Nobelovy ceny. Ještě předtím, v roce 1909, dospěl Haber ke svému hlavnímu objevu, který i jemu přinesl zmíněné nejvyšší ocenění – ke způsobu, jak syntézou dusíku a vodíku vyrobit amoniak a jiné dusičnany. Takzvaná Haber-Boschova syntéza znamenala průlom ve výrobě umělých hnojiv, který pomohl mnohonásobně zvýšit zemědělskou produkci a zachránil miliony lidí od hladu.

Jenže Haber byl německý vlastenec a zejména od vypuknutí války ho zajímalo hlavně vojenské využití jeho objevu. To se dočkalo světové premiéry 22. dubna 1915 u Ypres, kdy po německém chemickém útoku zahynuly nebo byly strašlivě zmrzačeny tisíce dohodových vojáků. Haber si premiéru nenechal ujít a útok dokonce osobně řídil. Dočkal se povýšení na kapitána a velebících komentářů v tisku. Krátce poté uspořádal doma oslavu, kterou poznamenal jeden drobný incident. Výstřel, jímž si Haberova manželka vpálila z jeho služební zbraně kulku do srdce. Clara Immerwahrová, s níž se Fritz Haber oženil v roce 1901, byla sama významnou chemičkou, první ženou, jež získala – na univerzitě v Breslau – doktorát z chemie, ale s vojenským využitím svého oboru nikdy nesouhlasila. V jedné hádce ji prý její choť obvinil z toho, že svými postoji „zrazuje Německo“.

Pohřeb nechal Haber na ostatních a rychle odkvačil na východní frontu, aby svůj vynález vyzkoušel proti Rusům. Daleko horší událost než smrt ženy pro něj znamenala válečná porážka Německa. Po ní mu hrozilo, že skončí před soudem jako válečný zločinec. Žádný soud se ale nekonal – i díky tomu, že těsně po válce obdržel Nobelovu cenu za svou syntézu amoniaku, jež sama o sobě nesporně znamenala objev takřka epochální. Udělení „Nobelovky“ sice provázela vážná kritika, ostatně, právě takových Haberů se Alfred Nobel bál, nicméně o odbornosti laureáta opravdu nemůže být sporu.

Prokazoval ji i v poválečných letech, kdy nasadil svého ducha do služeb poražené vlasti. Zabýval se i způsobem, jak elektrochemickou redukcí získat z mořské vody zlato a dokázal v této na první pohled pošetilé alchymii dosáhnout cíle. Pouze výrobní postup se ukázal jako příliš drahý, takže Haberovo mořské zlato se vlastně nevyplatilo. Daleko úspěšnější byl Haber na poli insekticidů určených původně k hubení škůdců a desinfekci, když se podílel na vývoji přípravku nazvaného Cyklon B.

Pokud se děsíte představy, co Haber dělal po nástupu Hitlera k moci, děsíte se svým způsobem správně. Haber byl totiž původem Žid, byť roku 1892 – kvůli společenské akceptaci – konvertoval ke křesťanství. Poté, co ze svého ústavu odmítl propustit židovské kolegy, byl sám donucen k rezignaci a odjel do exilu. V lednu 1934 zemřel na infarkt. Nevděk milované vlasti, v jejíchž službách neznal žádných morálních zábran, Haberovo srdce neuneslo. Nebo mu snad začaly docházet i jiné věci? Nevíme. Většinu jeho příbuzných však zahubil jeho vynález – Cyklon B. Po válce byl ale ústav, který řídil, pojmenován po něm.

„Nestačí jen zkoumat a pochopit, musíme též umět poznatky uplatnit v praxi,“ pronesl prý Haber na počátku kariéry. Zlatá slova. Je k nim ale třeba něco dodat. Uplatnění v praxi by se mělo přísně řídit morálními normami, tedy něčím, co dnešní lidstvo považuje spíše za svazující konzervativní přežitek. Jeho technické možnosti přitom ve srovnání s Haberovou dobou rostou do závratných výšin.

Rádio Česko, 25. 8. 2006, viz zde.