V noci ze 3. na 4. září 1947 se československým bezpečnostním složkám podařilo v salaši na Malé Fatře zajmout Burlaku, jednoho z velitelů Ukrajinské povstalecké armády (UPA, tzv. banderovců, název je odvozen od vůdčí postavy ukrajinského nacionalistického hnutí Stepana Bandery). Spolu s ním padla do zajetí i mladá žena používající kryptonym Ofélie a ostatní příslušníci oddílu, jenž se snažil projít přes Slovensko na Moravu a odtud dále do Rakouska nebo Bavorska, a dostat se tak do amerického zajetí. Dle instrukcí vedení UPA měl Burlaka Američanům též podat svědectví o její činnosti, neboť informace zkreslovala sovětská propaganda. Tehdejší situaci jednotky vedené Burlakou lze vyjádřit parafrází Hamletovské otázky: Probít se, nebo nebýt.

Banderovci jsou u nás dodnes ve všeobecném povědomí zapsáni jako krvežízniví pomahači nacistů. Jde o obraz propagandistický a zkreslený, byť nelze zastírat, že jednotky Ukrajinské povstalecké armády (UPA) používaly ozbrojené násilí jako základní metodu své činnosti a že do historie UPA patří též kapitoly spolupráce s nacisty i kruté vyvražďování civilního obyvatelstva, zejména etnické čistění polského osídlení v dnešní západní Ukrajině v době druhé světové války.

Zároveň však šlo o bojovníky za ukrajinskou nezávislost, ochotné pro tento cíl obětovat vlastní život a prokazující v boji též obdivuhodnou vynalézavost, houževnatost i statečnost. Vždyť poslední jednotky UPA operovaly na západní Ukrajině ještě v padesátých letech, než se sovětské armádě a tajné policii podařilo toto hnutí potlačit. Jeho celkové zhodnocení je tudíž záležitostí velmi složitou, která dodnes vyvolává spory nejen u nás či třeba hlavně v Polsku, ale i v samotné Ukrajině, v jejíž západní části přímo kvete uctívání památky členů a bojovníků Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) a jejího ozbrojeného křídla, UPA. Jsou zde vnímáni jako průkopníci zápasu za státní samostatnost a banderovský kult, v západní Ukrajině hluboce zakořeněný a rozvinutý, zdůrazňuje hlavně boj OUN a UPA proti Moskvě (komunismu), jenž trval až do 50. let, etapu spolupráce s nacisty či etnické čistky Poláků dovede takřka úplně vytěsnit nebo alespoň relativizovat. A současná válka s Ruskem jeho kritické reflexi určitě nenahrává.

Tento text se však hodlá zaměřit především na výše uvedený případ, na jeho aktéry a na roli tzv. banderovců v československé komunistické propagandě, nikoliv hodnotit celé hnutí.

Vlk, nebo hrdina?

Přenesme se tudíž nyní do slovenských hor, konkrétně do noci z 3. na 4. září 1947, kdy československé jednotky zajaly v salaši na Malé Fatře u osady Jánošíkovo zbytky jedné ze sotní UPA, jejíž velitel působil pod krycím jménem Burlaka, což znamená též člověka bez stálého zaměstnání a místa pobytu neboli tuláka. V českých pramenech se však jméno tohoto velitele často uvádí jako Burlak, a silně tak asociuje tahače lodí nebo vorů proti proudu řeky v carském Rusku, který pronikl do všeobecného povědomí i díky obrazu Ilji Repina Burlaci na Volze.

Podobně jako v jiných odbojových konspirativních hnutích, i členové UPA měli krycí jména. Burlaka se ve skutečnosti jmenoval Volodymyr Ščyhelskyj a narodil se 8. srpna 1920 ve Lvově. Již jako student se přidal k ukrajinským nacionalistům a posléze se z něj stal bojovník a velitel různých jednotek patřících k ukrajinskému národnímu hnutí. Jeho oddíly se mimo jiné podílely na vyvražďování polských vesnic, konkrétně na zastřelení 42 osob ve vsi Baligród v srpnu 1944.

Etnické čistky vůči Polákům byly motivovány snahou o vytvoření etnicky jednolitého ukrajinského národního státu, což tvořilo hlavní programový bod OUN, organizace, jež se ideově hodně inspirovala u fašismu a nacismu a jejíž pozdější programovou redefinici (více demokratickou a silně antikomunistickou) vyvolala též situace na frontách druhé světové války, snaha více se zalíbit západním spojencům. (Když Němci nesouhlasili s vytvořením byť loutkového ukrajinského státu, který Stepan Bandera a jeho okruh jednostranně vyhlásili 30. června 1941 ve Lvově, zařadili se do okruhu nepřátel OUN a později i UPA, reálně vzniklé počátkem roku 1943, což však nebránilo občasné taktické spolupráci. Banderu však v letech 1941–1944 Němci drželi v koncentračním táboře Sachsenhausen.)

Poláci tvoří spolu s Rusy dva hlavní historické utlačovatele, nepřítele ukrajinského národního hnutí – první polská Rzeczpospolita, jež skončila nechvalně proslulým trojím dělením koncem 18. století, zhruba řečeno zahrnovala celou dnešní západní polovinu Ukrajiny, její území od Dněpru směrem na západ. Poláci onu éru vnímají jako zlatý věk, pro Ukrajince však šlo o jednu z mnoha variant a etap útlaku, jemuž byli skoro po celé své dějiny vystaveni.

I v meziválečném Polsku, kam patřil jen dnešní západní cíp Ukrajiny, žila početná ukrajinská menšina (zhruba pět milionů osob), nicméně byla vystavena polonizaci i jiným formám ústrků. Většina současné Ukrajiny však v době mezi světovými válkami patřila do Sovětského svazu, což kromě všemožných forem totalitní represe znamenalo i kolektivizaci a též děsivý hladomor, jejž nechal Stalin uměle vyvolat a jemuž padly za oběť miliony lidí.

Západní Ukrajina se nachází zhruba uprostřed „krvavých zemí“, jak oblast středovýchodní Evropy, kde se „stýkaly a potýkaly“ sovětský i nacistický totalitarismus, nazval americký historik Timothy Snyder. A výše uvedené „kontextuální okolnosti“ je pak nutné vzít v úvahu při hodnocení jednání konkrétních historických aktérů. Samozřejmě, neomlouvají je, nicméně v době a v prostoru, kde zuří válka, provádí se holocaust či se vyvolávají umělé hladomory, mohou určití lidé či skupiny lidí dojít k závěru, že ve vlčích časech je vše dovoleno a že účel, v případě OUN a UPA vznik nezávislé Ukrajiny, prostě světí jakékoliv prostředky. Třeba i vstup do řad Němci zřízené Ukrajinské pomocné policie (Ukrainische Hilfspolizei), což může případně obnášet též aktivní podíl na holocaustu, ale zároveň i získání výcviku a zbraní, s nimiž se později uteče do lesa a zahájí se národněosvobozenecký boj… (Ščyhelskyj-Burlaka u Ukrainische Hilfspolizei sloužil od roku 1941 pravděpodobně až do roku 1944, kdy se přidal k povstalcům. O konkrétní náplni jeho činnosti v tomto období autorovi dostupné zdroje mlčí.)

Ofélie mezi esenbáky

Zatím jsme však nechali trochu stranou tajemnou Ofélii. Jak se vlastně ocitla mezi ukrajinskými nacionalistickými partyzány až ve slovenských horách? Odpověď se hledá docela těžko, neboť dostupné informace jsou jen útržkovité.

Milan Syruček o ní v knize Banderovci – hrdinové, nebo bandité? uvádí: „Dne 15. srpna 1947 se Burlaka rozhodl rozdělit svých zbylých šedesát osm bojovníků na sedm skupin a sám zůstal se třemi dalšími a zdravotní sestrou Olhou Chanas, zvanou Ofélie, v salaši u osady Jánošíkovo. Jan Fiala a další naši historici tvrdí, že byla jeho milenkou, ale Hynek Jurman ve své knize Stíny píše toto: ‚Olha Chanasová – Ofélie se narodila 4. prosince 1923 v Malkowiczi, v okrese Přemyšl. V roce 1943 ukončila třetí ročník učitelské akademie a v létě 1945 vstoupila do civilní sítě Organizace ukrajinských nacionalistů. Stala se velitelkou ženské civilní sítě. Byla zatčena 13. srpna 1946, ale 12. prosince propuštěna, protože se na její činnost nepřišlo. V květnu 1947 odešla do lesa a přidala se k [Burlakově] sotni, poněvadž chtěla do Rakouska. Chodila i na průzkum. Nebyla milenkou Burlaky, ale měla poměr s podvelitelem Kuczerawym, který byl zraněn u Krasňan a zastřelil se tam v brambořišti. Olha Chanasová – Ofélie byla vydána do Polska a odsouzena tam na mnoho let do vězení. Krátce po nastoupení trestu porodila dítě.“

Bohuslav Chňoupek, komunistický normalizační ministr zahraničí z let 1971–1988, ve své knize Banderovci (vyšla v roce 1989) poznamenává, že za nedovolené styky s Ofélií bylo potrestáno několik příslušníků SNB. Když ne podvelitel UPA Kuczerawy (Kučeravyj?), tak asi právě někdo z nich byl otcem zmíněného dítěte, informace o jeho dalších osudech i o dalších peripetiích života jeho matky se mi dohledat nepodařilo. Zachovalo se jen pár jejích fotografií a dokonce i krátký filmový záznam ze zatčení.

Příběh Olhy Chanasové by ji tedy klidně mohl zpětně kvalifikovat do některého ze Shakespearových dramat, ovšem to by se vlastně dalo říci o milionech lidských bytostí, jež se ocitly v soukolí druhé světové války nebo totalitních diktatur. Ona i její velitel Burlaka zároveň představují dosti typického bojovníka UPA i svým původem – často šlo právě o studenty, o (potenciální) příslušníky inteligence, kteří se, vedeni vlasteneckými a idealistickými pohnutkami, připojili k národnímu hnutí a skončili ve vysokých horách a hlubokých lesích, zkrátka v divočině jako partyzáni. Pro řadu Ukrajinců jako hrdinové, pro většinu ostatních jako odsouzeníhodní bandité, neboť se často nevyhnuli, kulantně řečeno, problematickým činům.

Akce B

Rozprášení Burlakovy sotni je též tématem československého hraného filmu z roku 1951 nazvaného Akce B – jmenuje se stejně jako operace československých ozbrojených sil proti banderovcům, o níž pojednává. Mimochodem, Ofélii, jež je zde zpodobena jako divoká rozcuchaná dračice, která se nerozpakuje odprásknout cokoliv živého, co nepatří k UPA, v tomto propagandistickém díle hraje Vlasta Chramostová.

„Po válce chtěli západní imperialisté dostat banderovské tlupy, složené z bývalých esesáků, do západního Německa, aby tam spolu s ostatními válečnými zločinci sloužili jako jádro budoucí fašistické armády, určené k přepadení Sovětského svazu a lidově demokratických států. Cesta banderovců vedla z Ukrajiny přes Polsko, kde podporováni Mikołajczykem a jeho stranou, vypálili na 5000 vesnic a zavraždili na 50 000 lidí. V roce 1947 byli vytlačeni lidovou armádou z Polska. Vtrhli na naše území a počínali si stejným způsobem jako v Polsku. […] Na našem území byla současně rozvinuta banderovská špionážní síť, která měla zaručit zprávy o pohybech vojsk, zajistit ve spolupráci se zrádnými kněžími a reakčními stranami podporu obyvatelstva, přísun munice a potravin a opěrné body pro dobu, až se banderovci dostanou z hor do nížiny. Díky bdělosti SNB a STB se podařilo tuto agenturu, skrytou většinou po farách a klášterech, likvidovat. […] Díky iniciativě KSČ byla prosazena, přes přímý odpor, sabotáž a zradu buržoasních stran, vojenská likvidace banderovců,“ napsal o snímku počátkem padesátých let časopis Filmový přehled. Podobný obraz ale podává i jeden z dílů normalizačního seriálu Třicet případů majora Zemana, nazvaný „Rubínové kříže“. Tyto i jiné podobné výtvory navíc dodnes ovlivňují vnímání banderovců v českém historickém povědomí.

Text z Filmového přehledu naráží též na etnické čistky provozované UPA vůči Polákům, nicméně tvrzení, že by něco takového podporoval někdejší předseda polské exilové vlády v Londýně a v letech 1945–1947 místopředseda polské poválečné vlády Stanisław Mikołajczyk, demokratický politik a předseda agrární Polské lidové strany, je vyloženě sprostý (a nikoliv jediný) propagandistický nesmysl.

Bojovníkům UPA naopak zasadily těžkou ránu i přesuny ukrajinského obyvatelstva z území, jež po válce mělo zůstat Polsku, jak do SSSR, tak do západní části Polska, kterou získalo na úkor Německa (druhý zmíněný nucený transfer tvořil součást tvrdého úderu polských sil vůči UPA z roku 1947, nazvaného Akce Visla). Partyzánské hnutí tak ztratilo přirozené zázemí a spojenému tlaku polských a sovětských jednotek nemohlo dlouho vzdorovat.

Na československém území po válce operovaly jen malé části kdysi početné a kruté partyzánské armády. V letech 1945–1946 se sice skupiny banderovců pokoušely na Slovensku agitovat proti komunistům a získat zde spojence, v roce 1947 již přes československé teritorium přecházely jen malé oddíly, které chtěly či měly za úkol dostat se do amerického zajetí. I proto se zde banderovci případně dopouštěli pouze násilí vynuceného bojem či potřebou přežití. Nezapomínejme také, že to byli lidé žijící a bojující zpravidla několik let někde v lese, což se nutně podepsalo na jejich psychice.

„‚Benderovci‘, jak byli pokrouceně nazýváni, přišli pro hlasatele nových pořádků právě včas. Názorně pokryli dobovou poptávku po diverzantech a pohrobcích fašistických sil usilujících o podkopání křehkého míru,“ konstatoval v roce 2006 v Ukrajinském žurnálu ukrajinista David Svoboda. Již před únorovým převratem se tak boj s takzvanými banderovci stal předmětem a nástrojem komunistické propagandy a mocenských machinací KSČ (zaměřených též proti slovenské Demokratické straně), a podobně i po únoru. Reálné vojenské nebezpečí pro Československo však nikdy nepředstavovali.

„Dnes a denně čteme v tolika novinách, jakým ‚hrozným nebezpečím‘ je pár stovek otrhaných štvanců, kteří se odněkud z východu snaží projít našimi zeměmi někam na západ. Mají k tomu patrně své důvody a pud sebezáchovy je časem donutí i k tomu, aby se ukázali lidem a vynutili si na nich (nebo jim ukradli) trochu jídla. Bylo by opravdu nejmoudřejší je nechat projít tam, kde si myslí, že dojdou klidu,“ nabádalo v srpnu 1947 Svobodné slovo, deník československých národních socialistů. Ještě v roce 1951 to ale ve filmu Akce B pěkně schytalo, neboť četba zmíněného článku nahlodá bojovou morálku jednoho z vojáků, kterému až smrt kamaráda otevře oči.

Burlaku popravili v roce 1949 v Polsku, Stepan Bandera zahynul v roce 1959 v Mnichově při atentátu, který na něj spáchal sovětský agent. Ale velmi problematický odkaz UPA dodnes ostře rozděluje ukrajinskou veřejnost. A nejenom ji. Vytváření oficiálního kultu OUN a UPA, s nímž začaly počátkem devadesátých let samosprávy západoukrajinských měst a regionů, ve kterém pokračoval prezident Viktor Juščenko a na nějž navazuje i současná „pomajdanská“ Ukrajina, nejenže využívá ruská propaganda, ale čím dál odmítavěji na něj reaguje i dnešní Polsko.

Česká veřejnost pak nemá kapacitu na to, aby se ve složitých dějinách střední a východní Evropy orientovala – vždyť minimálně na polovinu zdejšího voličstva spolehlivě zabírají laciné marketingové triky. Ostatně, Češi se moc nevyznají ani ve vlastních dějinách – ale jak pak mohou porozumět historii jiných národů, které byly ve dvacátém století zpravidla vystaveny daleko horším zkouškám a dilematům? Vyhlídky do budoucna proto moc dobré nejsou, avšak co jiného lze dělat, než sisyfovsky usilovat o vzdělanost a kultivování historické paměti?