Když jsem bydlel jeden čas v týpí, nepřipadal jsem si jako indián. A jsem tomu rád. Pozoruhodný byl pocit ze života v centrickém prostoru, odlišném od života v prostoru kubickém, jaký je obvyklý v pravoúhlých pozemských stavbách naší civilizace. Prostor týpí měl průměr u země 9 metrů, což naši pythagorejci hravě zhodnotí jako luxusní garsoniéru. Chcát a srát jsem chodil ven, jenom v noci do kýblu nastraženého u stanového vchodu. Hovna obvykle sežrali psi a jednou mi kočka ukradla pečené kuře z roštu, bestie. Oproti Siouxům z Big Plains jsem ale měl jedno zlepšení – přívod elektřiny kabelem pro notebook a noční lampu, a v nedalekém stavení hordu přátel s pitivem, kuřivem, koupelnou a příležitostným záchodem k luxusnímu posezení.

Obdivujeme primitivismus přírodních národů, ale je v tom cosi zvrhlého. Z romantických “ušlechtilých divochů” se zásluhou exploatační civilizace stali somráci z lesů, jejichž hlavní životní náplní je jídlo a sháňka po něm, výroba zbraní a plození dalších nešťastníků.

Exemplárním terénním etnologem z tuzemska jest Mnislav Zelený Atapama. V roce 2016 vydal knihu Veselé tropy Amazonie, zjevně s názvem antonymním ke Smutným tropům od strukturalisty Claude Lévi-Strausse, knihy opojné jako yerba, pro tuzemce zajímavá i tím, že v ní Lévi-Strauss popisuje, jak doputovala amazonským pralesem až k němu zvěst o mnichovském diktátu. Tehdejší Amazonie byla rájem gumárenských firem, nynější však rájem těžařů nerostných surovin, potažmo ropy. Indiáni již nemohou pít vodu z toků, musejí si stavět v pralese vodovody. Což je svým způsobem tristní. Jednou jim třeba vláda bude shazovat balíky s vodou v petkách, což má chabou výhodu, neb z flašek lze stavět různé vory, obydlí, hudební nástroje a roury. Naštěstí lesní Indiáni příliš nepropadají chlastu, mají široké spektrum opájení jinými rostlinnými produkty a hojně se tam hemží fatálně kousaví hadovití tvoři.

Nu, a náš Mnislav Zelený Atapama vidí Amazonii vesele, což je fajn. Ale jiní ji tak nevidí. Nevidí ji tak třeba námezdní indiánští dělníci a dělnice, kteří odjíždějí na týdenní pracovní turnusy na těžební pole. Úplně nejhorší je, pokud se v oblasti najde zlato. Kriminalita v oblasti vystoupá o 5 000 % v ten ráz, a potom je nejlíp chlastat, že to se většinou člověku nic nestane.

Toť se ví, že jsem na Atapamovu knihu skočil jako jaguár na nebohé sele pekari a již po několika stránkách pocítil kreativní čtenářskou ambivalenci. Mám averzi k jeho dělení lidí na “my” a “oni”, což zřejmě vyjadřuje současný faktický stav společenství v Amazonii a za to fakt Atapama nemůže. Malířka Anna Irmanová, která do Amazonie občas zalétá, mi popisovala zvláštní jev: indiánští námezdní dělníci mají zcela jinou barvu (parapsycholog by řekl „psychickou auru“), než lidé žijící v přírodě tradičně. Duch je zjevně utlačen – s tím je třeba něco učinit!

Atapama tu a tam horuje proti „naší“ civilizaci – technologiím v ničivém aspektu, anebo lékům. Tady bych se zastavil: přeci jenom je lepší na ryboloviště jet pirogou s motorkem 20 minut, než pádlovat dvě hodiny, a nakonec: bez letadla by se Atapama do Nového světa plavil jako Lévi-Strauss čtyřicet dní, či kolik. Především však léky – něco ani šaman se „zelenou lékárnou“ nezvládne vyléčit, a tehdy Framykoin, chinin či Tetracyklin přijdou vhod. Dětská úmrtnost je tam totiž příšerná – asi 50%! Indiánské děti mají výchovu laskavou, liberální – ovšem postižené jsou hned po narození zabíjeny, protože společenství kmene prostě nemá kapacitu na péči o handicapované jedince.

Nemusíme hned páchat revoluce, to je potom ještě horší, ale není někdy od věci prolistnout Marxe a zamyslet se nad „teologií osvobození“, což je něco jako teologická atomovka Vatikánu, reprezentovaná katolickými duchovními, přihlížejícími k materialismu a hmotě jako jedné složce filosofického bytí. Takový přístup je stále lepší, než nezájem, nebo ignorace. Zdá se totiž, že se příliš nelišíme, a pod kulturním nánosem jsme stejní.

Někoho třeba odpuzuje kanibalismus, které spolu s incestem Freud označuje jako tabu a mezníky ne-kulturnosti. Ovšem lidské hekatomby válek si nemají s předešlými co zadat.

Atapama popisuje různé stupně komunikace s indiány, od odmítání po přátelské vztahy přetrvávající generace. Nemyslím si ovšem, že před příchodem Evropanů v 16. století do Nového světa byly vzájemné vztahy mezi Indiány něčím rajsky lepším. Salónně kritický názor, že všechno zlo přišlo do Nového světa s Evropany je nostalgicky tragikomikální: conquista učinila přítrž rituálním lidským obětem, které se děly v měřítku nebývalém. Máme se snad rozplývat zármutkem nad pobíjením indiánů conquistadory – a mlčet o lidských obětech a kanibalismu, jak provozovali indiáni sami mezi sebou po celá staletí a tisíciletí? Nejsme viníky skutků svých předků a je nesmysl nás za ně odsuzovat. Jsme však odpovědni za postoje a skutky vlastní. Přinejmenším naši předkové do Nového světa importovali křesťanské náboženství s odporem vůči lidským obětem a kanibalismu, také koně, kolo, železo a palné zbraně, což se občas hodí.

Jaké je resumé mého euroamerického pajánu nad Atapamovými Veselými tropy Amazonie? Rozporuplné jako drůza ryze lidských potíží. Je nemožné, aby monopoly a soukromníci v Amazonii (a řadě dalších míst, že?) pokračovali v devastaci životního prostředí, zmenšování prostoru k obživě indiánů a tím je de facto nutili k drakonickým projevům – vražedným válkám o ženy a děti, zabíjení handicapovaných novorozeňat a incestním vztahům. A nelze ani odsuzovat indiány za takové jednání, když je zapříčiněno demoralizací kořistné expanse většinové civilizace do jejich životního prostoru, skutečného přírodního monumentu pralesa, jenž má ráz kulturní památky lidstva (na Youtube k poslechu soubor symfonických básní Aguas da Amazonia od Phila Glasse). Na jedné straně jsou astronomické zisky z exploatace přírodních zdrojů Amazonie, na straně druhé je živoření jejích obyvatel, životně na nich závislých. Takový nespravedlivý stav musí ustat!!!

Veselé tropy Amazonie jsou kniha čtivá, kontroverzní uváděnými fakty a postoji, jak odráží prolínání kultur v jejich osobitostech, nesená sympatiemi Atapamovými, s notnou dávkou poučení a patří jí čestné místo v knihovničce každého amazonomilce.

Mnislav Zelený Atapama: Veselé tropy Amazonie. Argo, 2016, stran 300