V právě uplynulém roce se takřka barnumským způsobem oslavovalo sté výročí vzniku již neexistujícího státu – Republiky československé. Byl jsem ze strany několika cizinců, pobývajících v České republice, dotázán na význam 28. října 1918, o němž neměli takřka tušení, a zároveň mi byla položena otázka, jak bude veřejnost reagovat na sté výročí Dne klidu zbraní (Armistice Day), jež připadá na 11. listopadu. Odpověď jsem si po krátkých rozpacích vyhledal v kořenech české národní mentality: Když „oni“ nic nevědí o „našem“ 28. říjnu, „my“ nic nechceme vědět o „jejich“ 11. listopadu. Není divu, že když jsme si se dvěma kamarády (oběma v dobových stejnokrojích) šli na Levém Hradci k pomníku padlých z 1. světové války – sami za sebe – připomenout Armistice Day, potkali jsme tam v 11,11 hod. pouze jednu rodinu amerických kvakerů (mimochodem odpůrců veškerého ozbrojeného násilí) z Únětic, která v nelíčené euforii dospěla k závěru, že se vztahem českého národa k významným milníkům globální historie to nebude asi tak zlé, jak se možná předtím domnívali. Jako typičtí Češi jsme jim to nevyvraceli…

Československá republika měla totiž zaděláno na problém už ve své kolébce. Západní část její hranice byla stanovena podle historického práva, takže se na jejím území ocitla více než třímilionová menšina, o níž poslanec říšského sněmu Bohumír Šmeral více než rok před vyhlášením nového státního útvaru v Právu lidu napsal: „Bylo by šílenstvím vtlačiti do českého státu na 3 miliony Němců a zploditi tak nové Alsasko-Lotrinsko, tj. novou příčinu i záminku /k/ rozpoutání války.“ Ironií osudu se někdejší sociální demokrat – navzdory momentální jasnozřivosti – stal po vzniku republiku nejprve zakládajícím členem KSČ, a později i funkcionářem Komunistické internacionály, kteréžto organizace se od samého vzniku netajily, že hodlají zpotvořit republiku podle ještě šílenějších bolševických vizí.

Východní část hranic Československa byla naproti tomu definována na základě kombinace přirozeného práva, za jehož integrální součást se považuje právo národů na sebeurčení, a momentálních strategických úvah. Připusťme, že Slováci a Rusíni, měli nárok žít v samostatném státě (byť společném s Čechy), ale kvůli údajné obranyschopnosti snad nebylo nutno do něj „vtlačit“ spoustu maďarsky mluvících obyvatel. Maďarský národ by se možná časem smířil se vznikem Slovenska a Podkarpatské Rusi, i když to nemělo sebemenší historický precedens, ale fakt, že jeho část je z ničeho nic nucena žít v cizím státě učinil z Maďarska úhlavního nepřítele první československé republiky až do jejího hořkého konce.

Dne 1. ledna 1928 otiskl Vojtech Tuka v periodiku Slovák svérázný výklad Martinské deklarace z roku 1918. Podle něj se měli Slováci po desetileté existenci československé republiky svobodně rozhodnout, zda v ní chtějí setrvat nebo se osamostatnit. I když oporu nenašel ani ve vlastní straně (tj. u Hlinkových luďáků), byl považován jeho čin za nebezpečný precedens a autor článku dostal podle zákona na ochranu republiky 15 let káznice. K tíži mu byla přičtena spolupráce s maďarskou špionážní službou, ovšem maďarština byla jeho mateřským jazykem a jeho původní křestní jméno znělo Béla. Mělo-li být osamostatnění Slovenska prvním krokem k jeho pohlcení Maďarskem, nelze říci. Každopádně jde o další doklad, že nynější česko-slovenská hranice byla po zhruba tisíciletí politickým a kulturním rozmezím mezi zeměmi Koruny svatováclavské a svatoštěpánské. Je skutečně jen náhoda, že den vzniku nynější České a Slovenské republiky připadá právě na 1. leden?

Ještě že došlo v roce 1928 k uzavření konkordátu s Vatikánem; když už tu byly chronické problémy s národnostními menšinami, tak alespoň došlo ke smíření s institucí, která byla tradičně anacionální – možno říci, že antinacionalistická. Ovšem československé republice to příliš nepomohlo, jak potvrdila o 10 let později tzv. mnichovská krize. Českým, moravským a slezským Němcům se splnilo, oč usilovali již roku 1918 – s tím rozdílem, že nebyli připojeni k Rakousku, nýbrž Německu. Ne všichni německy mluvící obyvatelé právě skončivší první republiky však mohli být s tímto faktem spokojeni – např. sociální demokraté vystupovali na její obranu s razancí, která nebyla vlastní většině Slováků a Rusínů, ba ani mnohým Čechům ne. Ostatně vyhlášení samostatného Slovenského státu 14. března 1939 – den před německou okupací zbytku českých „historických“ zemí – se stalo jen logickým důsledkem dosavadního vývoje.

A protože mnichovská konference z roku 1938 byla „o nás bez nás“, propadl český národ z valné části paralýze rusofilství a panslavismu. Vzpomínám si, jak pamětníci vyprávěli o volbách v roce 1946, že vítězství KSČ nebylo ani tak důsledkem přitažlivosti její ideologie, jako spíše faktu, že většinu území ČSR „osvobodila“ Rudá armáda. Stalin se ovšem nespokojil odměnou v podobě anektované Podkarpatské Rusi (Beneš tak nesplnil svůj slib, že republiku obnoví v „předmnichovských“ hranicích), ale žádal mnohem více – vlastně prakticky všechno. Potvrdil to komunistický puč v únoru 1948. Propagační úspěch na světové výstavě Expo roku 1958 v Bruselu pouze maličko vylepšil visáž zločinného režimu, ale pokus o zlidštění jeho „ksichtu“ byl nastartován teprve v lednu (!) o deset let později. V červnu 1968 jeden z „napravených“ komunistů napsal do Večerní Prahy, že Mnichov se nemůže opakovat, protože naše mezinárodní postavení zabezpečují „spřátelené země“ v čele se SSSR.

Dotyčný autor, který ani nezaslouží být jmenován, podlehl u nás oblíbenému folkloru – pokusům o vyhrávání dávno prohraných bitev. A v srpnu 1968, kdy mi bylo 20 let, jsem na vlastní kůži zažil zhruba totéž, co můj otec na podzim 1938 – pouze s tím rozdílem, že jemu bylo o rok méně a že nacistické vedení se (na rozdíl od sovětského o 30 let později) vůbec netvářilo jako ztělesnění přátelských vztahů. Co následovalo po únoru 1948, český národ sice zastrašilo, ale důsledky srpnové invaze 1968 mu, až na výjimky, zlomily páteř. Slováci si to tak nebrali – dočkali se k 50. výročí(!) vzniku republiky vytoužené „federalizácie“. Hloubku všeobecného marasmu nejlépe dokládá fakt, že za normálních (nikoli normalizačních) okolností by byl v roce 1978 let občana třetího státu v pořadí – po SSSR a USA – do kosmu důvodem k davovému šílenství. Dobře si však pamatuji na podívnou pachuť schizofrenní kocoviny.

Původně se uvažovalo, že se prvního společného kosmického letu zúčastní Polák, nicméně jeden z jeho krajanů na opačné straně barikády – Karol Wojtyla – se v říjnu 1978 stal papežem. A to bylo pro urychlení koroze a demontáže komunistického systému mnohem důležitější. Když se o něco později uvažovalo o opakování „spřátelené“ invaze do Polska, velení zpravodajských složek v SSSR důrazně varovalo kremelské „papaláše“, že Poláci se budou tvrdě bránit – na rozdíl od Čechů, kteří to prý na podzim 1938 i v srpnu 1968 vzdali. Asi se v té chvíli pozapomnělo, jak byla rodící se Rudá armáda v roce 1918 bita od československých legionářů.

V roce 1988 se sice zablýsklo na lepší časy – H. Kohl a F. Mitterand si při návštěvě Prahy vymohli setkání s československými disidenty, odvážnější část veřejnosti si různými způsoby připomenula výročí 21. srpna a 28. října, petici za oddělení státu od církve podepsalo na 600 000 lidí… Ve srovnání s převratným děním v oblasti mezinárodních vztahů a třeba i v sousedním Polsku to však nebylo mnoho a sotvakdo si uměl představit, k čemu také u nás dojde roku následujícího. Bylo až šokující, jak rychle a všeobecně stoupenci „starých pořádků“ stáhli ocas mezi nohy a po celé desetiletí ponechávali demokratickému vývoji (jakkoli klopotnému) víceméně volný prostor – nicméně na něm ze všech sil parazitovali.

Ale rok 1998 ukázal, jak hluboko je v české společnosti zakořeněn levičácký populismus, lokajství vůči autoritativním režimům, takřka nulová imunita na korupci a shovívavost k donašečům – lhostejno zda českého či slovenského (!) původu. ODS a ČSSD uzavřely opo/ziční/smlouvu, která v dalších letech otevřela cestu k prezidentskému úřadu pro Václava Klause i Miloše Zemana a vygenerovala na politické scéně figury typu Andreje Babiše. A to se nohsledi obou prvně jmenovaných neštítili zneužít názvu jedné z klíčových reforem osvíceného císaře Josefa II. – tolerančního patentu.

Ohlédneme-li se za významnými osmičkami 20. století, bude jistě spousta z nás souhlasit s tím, že budí velmi rozpačitý pocit (korektně řečeno). Leckomu se i zasteskne po staré dobré monarchii, kdy například kovaný antisemita – byť byl roku 1895 zvolen vídeňským primátorem – musel čekat na panovníkovo potvrzení této volby dva roky, než se trochu umravnil. Nicméně historii není možno přepsat, co jsme si nadrobili, musíme sníst, i kdyby se z toho slabší povahy měly i pozvracet. Ale rozpad československého státu počátkem roku 1991, třebas k němu došlo civilizovaným způsobem, přece jen tu naši republiku svým způsobem poznamenal. Letošní rok se stal jasným důkazem – lednová volba M. Zemana presidentem a setrvání A. Babiše ve funkci navzdory parlamentnímu hlasování o důvěře představují sui generis vyvrcholení blbé nálady v naší společnosti (řečeno slovy +Václava Havla). Snad by se mohlo uspořádat referendum o zrušení osmičkových roků „na věčné časy“. Jenže Bůh ví, jak by v našich zeměpisných šířkách asi dopadlo.