Václav Klaus zatroubil k czexitu neboli k odchodu České republiky z Evropské unie. Je to prý „jediná cesta, jak náš stát, který jsme zdědili od našich předků a který máme povinnost jako svébytnou entitu předat budoucím generacím, udržet a zachránit”. Exprezidenta k tomu přimělo zahájení unijního řízení s Českou republikou (a Maďarskem a Polskem), poněvadž odmítají naplňovat kvóty pro přijímání uprchlíků.

„Zásadně a zcela rezolutně protestujeme proti rozhodnutí EU zahájit s Českou republikou řízení kvůli takzvanému nerespektování přijímání migrantů na základě Bruselem nadiktovaných kvót. Protestujeme proti snaze trestat nás a přinutit nás k poslušnosti,” uvedl Klaus v prohlášení svého institutu.

I z těchto dvou, klausovsky vyjádřeno, „větiček“, by se dal vyždímat celý kýbl demagogických splašků. Kvóty nejsou žádný „bruselský diktát“, ale kolektivní rozhodnutí Rady Evropské unie, konkrétně ministrů vnitra jednotlivých členských zemí, učiněné 21. září 2015. Dle závazných „ústavních pravidel“ EU stačí k platnosti rozhodnutí na zmíněné úrovni (zasedání resortních ministrů členských zemí) kvalifikovaná většina, není tudíž nutná absolutní shoda.

Česká republika byla tehdy prostě přehlasována, což však neznamená, že by rozhodnutí neplatilo i pro ni. Není přece možné porušovat platné zákony a nařízení s argumentem, že jsem pro danou věc nehlasoval nebo že jsem dokonce hlasoval proti. Česká republika se přesto v kauze kvót chová přesně takto, tedy jako nevycválaný puberťák.

Samozřejmě, kvóty obecně moc nefungují a od začátku nešlo o šťastné řešení. Ba není to skoro žádné řešení. Už jen z jednoho pádného důvodu – migrant, jehož se Česká republika ujme, může při první vhodné příležitosti někam „frnknout“, a nikdo mu v tom v podstatě nedokáže zabránit. Kvóty byly a jsou spíše výrazem zoufalství, neschopnosti EU poradit si s humanitární katastrofou jménem migrační vlna. Europoslanec Jiří Pospíšil označil v rozhovoru pro Rádio Impuls řízení pro porušení unijní legislativy za pouhý zastírací manévr, který má zakrýt, že kvóty jsou prostě špatný a nefunkční systém, nejenom kvůli středoevropským zemím. Evropská unie se podle Pospíšila v této záležitosti bohužel chová jako krátkozraký hlupák.

Na druhou stranu, kdo si s masivní migrací ví rady? Poněvadž moudra typu „situace se musí řešit na místě, tj. v Sýrii či vůbec na Blízkém východě“, které s velkou oblibou vypouštějí z úst čeští politici, jsou veskrze radami, jak se říká, knížecími. A ono tak kritizované rozhodnutí o kvótách se týkalo určitého počtu lidí, konkrétně něco přes sto tisíc, z nichž na Českou republiku připadlo méně než tři tisíce osob. Čili množství, s nímž by si měl desetimilionový stát snadno poradit.

Nicméně výše uvedené argumenty a reálie jsou pro většinu české populace příliš složité. Subjektivně složité, neboť věcně jsou přece k pochopení docela jednoduché. Obyvatelstvo však nyní zachvátila psychóza, že žije v obleženém městě, za jehož hradbami se černají milionové zástupy barbarů, odhodlaných loupit, vraždit a zavádět právo šaría. Proto se teď většina českých politiků postavila proti kvótám.

A i proto musel Václav Klaus přitvrdit. Již žádné rázné vyjednávání s Bruselem, žádná potřeba reforem EU, ale přímo – vystoupení. Patrně se chtěl důrazně připomenout, sdělit: Klaus is back! Avšak k čemu má Klaus být back? Že by k boji o Hrad?

Miloš Zeman, vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, čím dál tím jasněji signalizuje svou nepoužitelnost. Což musí děsit nejen Jiřího Ovčáčka, ale, a to zejména, například Petra Kellnera či zástupce jiných podnikatelských skupin, které Zemana využívají, aby jim politicky prošlapával (nyní už pouze prokulhával) jejich obchody. A Klaus je ze stejné stáje jako Zeman, což ostatně s celou svou famílií demonstrativně prokázal v době první přímé prezidentské volby.

Uvidíme, co se z toho nakonec vyklube, leč Klausovo troubení k czexitu může též svědčit o skutečnosti, že jisté vlivné kruhy (podnikatelské, ruské, čínské) již začaly hledat náhradu za Zemana a Klaus je zkrátka jedním z vyhlédnutých „kandidátů tajné spolupráce“. Tvrdě protibruselská rétorika by přece mohla u potenciálně osiřelých Zemanových voličů (u části z nich) zabrat a v jejich myslích přehlušit vzpomínku na asociálního „skrblíka Klause“ z devadesátých let.