Sedmého listopadu roku 1956 slavil celý sovětský blok výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Ovšem toho dne padlo též jedno z posledních ohnisek odporu maďarského povstání, jež začalo 23. října a které krvavě potlačila Rudá armáda.

Paradoxně, místem, kde ozbrojený odpor vydržel právě do 7. listopadu, byl Sztálinváros, tedy, v překladu, Stalinovo město, jež bylo postaveno počátkem padesátých let jako vzorové město maďarského socialismu.

K dobytí výkladní skříně maďarského komunistického režimu musela Rudá armáda nasadit tanky a letectvo, tak byl odpor obyvatel, o nichž se předpokládalo, že budou vzorem nového člověka komunismu, urputný.

Po druhé světové válce a nástupu komunistů k moci zahájila Maďarská lidová republika, podobně jako jiné sovětské satelity, rozsáhlý program industrializace země, zaměřený na hutní, zbrojní a chemický průmysl. Roku 1949 se za místo největšího ocelárenského komplexu vybrala oblast na březích Dunaje poblíž vesnice zvané Dunapentele.

Nové město mělo sloužit hlavně pro zaměstnance vznikajícího hutního podniku. Stavba započala 2. května 1950. Roku 1954, kdy byla továrna uvedena do provozu, se městská populace vyšplhala na téměř 28 tisíc obyvatel.

„Sztálinváros se měl stát nejvíce socialistickým městem v Maďarsku a z jeho obyvatel měli vyrůst vzoroví socialističtí občané. Nevznikl pouze kvůli tomu, aby režim mohl realizovat své konkrétní plány rozvoje maďarského zbrojního průmyslu nebo jiná opatření sociální politiky. Sztálinváros měl demonstrovat sílu nového režimu. Jeho vůdci snili pradávný sen o vybudování úplně nových měst a chtěli též v pralese starého světa zformovat novou civilizaci. Město mělo zrodit a vychovat nového socialistického člověka,“ napsal maďarský historik Sándor Horváth ve studii věnované Sztálinvárosi, otištěné v roce 2005 v časopisu International Labour and Working-Class History.

Hornohutní Ještěvíce

Nástup komunistických režimů se samozřejmě výrazně projevil i v architektuře. Jak by ne, vždyť, jak v roce 2006 v příloze Lidových novin Orientace upozornil architekt Tomáš Vích: „Architektura je zrcadlo duše společnosti, ve které vzniká, je reprezentací světonázoru, technických a finančních možností stavebníka.“ Což pochopitelně platilo i pro komunistické Československo.

„První polovina padesátých let znamenala v české architektuře zvláštní období. Architektonický styl byl dán ideologickým příkazem. Bez ohledu na domácí tradice a na domácí cítění prostoru a hmoty, stejně jako dekoru, byl přikázán historismus. Pod heslem – socialistické obsahem, národní formou – se zrodil styl tzv. socialistického realismu, kterému se brzy dostalo hanlivého zkratkovitého označení sorela. V tomto duchu se od počátku padesátých let nesla většina architektonického projektování i stavění,“ shrnula v roce 1999 v Hospodářských novinách architekturu československého stalinismu Radomíra Sedláková – v článku o městu Ostrov, poblíž Jáchymova, které je sice nevelkým, ale urbanisticky relativně kompletním socgorodem.

Kromě něj by se jako domácí reprezentanti komunistického „sorelského“ urbanismu daly uvést především ostravské sídliště Poruba a město Havířov, jež je nejmladším městem v České republice – městská práva získal 4. prosince 1955. Atmosféru doby dobře vystihuje výběr názvu města. Byla vyhlášena anketa, kam měly posílat své návrhy jak občané, tak různé organizace. Objevily se i takové nápady jako: Fučíkov, Bezručov, Zápotockýgrad, Stalin, Optimismus, Úspěšín, Veselý život, Turád, Šťastnov, Vzletovice, Říjenov, Únor, Rudohvězdov, Čestprácov, Rachotín, Brigádov, Budovatelnice, Lidobudovatelov, Budosociokolektivov, Atomovice, Strojhut, Traktořice, Kombajnov, Stokomínů, Mírkov, Všemír, Blahomír, Ostravský Mírumilov, Uhlín, Rozvojný Uhlíkov, Uhliska, Uhlozdroj, Horniště, Horníkov, Gottwaldův Horníkov, Faratín, Rubačov nebo Hornohutní Ještěvíce.

Vysvětlení určitě vyžaduje jiný z návrhů, složenina Melsgottwald (Mels znamená Marx, Engels, Lenin a Stalin). Byť prý příslušná komise vybrala název Šachtín, město nakonec obdrželo jméno Havířov. Jak i z plejády názvů plyne, socgorody měly být městy průmyslovými, přičemž pro komunistické plánovače stál na prvním místě výrobní podnik a město mělo vlastně vzniknout jako jeho „přístavek“, sloužící pro ubytování dělníků a technického personálu, ale také jako prostor ideologicky motivované a definované výchovy či převýchovy.

Stalinistická architektura nějakým způsobem zasáhla snad každé město v někdejším sovětském bloku. Nicméně socgorod znamená zcela od základů nově postavené – a potenciálně ideální – socialistické město, kompletní urbanistický a architektonický projekt.

Takových ryze socialistických měst zas tolik nevzniklo, i z toho důvodu, že megalomanské vize zcela nových socialistických městských celků narazily i na ekonomické limity – ostatně, obytné bloky se zde stavěly spíše dle imperativu „A od nynějška budou dělníci žít v palácích!“. Proto se zpravidla jen upravovala a přestavovala města existující, později, od šedesátých let dále, většinou tak, že se obsypala fádními panelákovými sídlišti, tím nejjednodušším, co se dalo postavit.

Socialistický realismus byl slohem historizujícím a eklektickým, čerpal z cizích vzorů nebo děl starších období a mísil je dohromady. Liboval si v monumentalitě, v prvcích, které vyvolávaly dojem síly, moci a mohutnosti. Na takto vzniklou základní hmotu pak architekti přidávali ideologickou výzdobu, například tak, že namísto sochy antické bohyně použili realisticky vytesanou či odlitou dělnici v montérkách nebo družstevnici se srpem a svazkem klasů v náručí. I proto je architektura doby komunismu většinou monumentální, někdy až megalomanská, ale především zpravidla bezduchá a odpuzující. A odpuzovala i levicovou avantgardu, jejíž představitelé byli paradoxně mnohdy ideově radikálnější (například pokud jde o míru přetvoření lidské společnosti) než technolog moci Stalin, který avantgardní výboje nekompromisně uťal.

Poté, co upevnil svou moc, se umělecká i architektonická avantgarda, v technickém smyslu nepochybně nositelka modernity, ocitla podobně jako v Hitlerově Německu v pozici potíraného „zvrhlého umění“. A komunismus si tak vlastně nikdy nevypracoval vlastní, plně originální sloh.

Od druhé poloviny padesátých let byl socialistický realismus v architektuře zavržen a v tichosti opuštěn. Jak kvůli Stalinově smrti a následné politice destalinizace, tak kvůli výše zmíněným ekonomickým faktorům. Nikoliv náhodou právě Nikita Chruščov zahájil kampaň prosazující „industrializaci architektury“, tedy i panely a standardizované byty.

Kovárny Eisenhüttenstadtu

Marxismus je deterministický, vykládá člověka jako produkt prostředí. Člověk je výtvorem vnějších podmínek, a změní-li se podmínky, změní se celý člověk, celá lidská bytost. I proto byla za Stalina nauka o dědičnosti považována za buržoazní pavědu, byla zakázána a její zastánci stíháni. Vyvracela totiž stěžejní myšlenkový bod marxismu – víru v determinismus prostředí.

Socgorody měly tudíž být, jak zdůrazňuje i výše citovaný Sándor Horváth, rovněž jakýmisi „kovárnami nového člověka komunismu“ – život a práce v nich měly zformovat nového socialistického jedince. Oním zhruba řečeno „lidským materiálem“, základní „surovinou“ pro fabrikaci vyššího vývojového stadia lidského druhu, se měli stát hlavně obyvatelé venkova, nalákaní či přinucení k práci v těžkém průmyslu a k životu v industriálních centrech. Ostatně Maďarsko i například Polsko byly tehdy převážně agrární země. Nešlo tedy pouze o kvantitu, o zvýšení podílu dělnické třídy ve společnosti, ale především o řízené vyvolání (vypěstování) kvalitativního skoku. Tak alespoň zněla teoretická (či spíše technologická) východiska. A praxe?

„Industriální architektura a urbanismus neponechávají téměř žádný prostor pro výtvarnou tvořivost. V důsledku přetrvávajícího nedostatku stavebních materiálů a pracovních sil se nedaří včas dokončit kulturní zařízení a sociální infrastrukturu pro narůstající počet obyvatel. Pracovníci tedy v podstatě nemají jinou možnost úniku z přeplněných dělnických ubytoven než se každý večer opít v jedné z ošumělých hospod. Rvačky jsou na denním pořádku. Dětské jesle, mateřská škola, klub s restaurací, kulturní dům, nemocnice – ani jeden kostel. Výkres s návrhem nového města Hoyerswerda z roku 1956, vystavený ve zdejším městském muzeu, nám může hodně povědět o tom, jak si hlavní plánovači státu dělníků a rolníků představovali život v ‚druhém socialistickém městě Německé demokratické republiky‘. Až v roce 1980 bylo katolické církvi umožněno zřídit na okraji nově postaveného gigantického sídliště kostel. Musel být ale bez věže,“ napsal v roce 2006 v kulturním týdeníku A2 urbanista Jakob Hurrle o městě Hoyerswerda, původně malém venkovském městečku v Horní Lužici.

Prvním socialistickým městem v NDR byl Stalinstadt, vybudovaný na březích Odry u hranice s Polskem, později přejmenovaný na Eisenhüttenstadt, tedy, volně přeloženo v duchu havířovské ankety, Železárnov. Nejdříve vyrostly vysoké pece, pak se začaly stavět domy pro 25 tisíc obyvatel.

Kostel jako centrum úpadkového a reakčního náboženství už do socialistického města pochopitelně nepatřil. Boj o výstavbu kostela je však typický hlavně pro jeden z největších středoevropských socgorodů, pro polskou Novou Huť.

Město přítel člověka?

Budování Nové Huti u Krakova, vzorového města socialismu, začalo koncem čtyřicátých let. Nešlo o projekt pouze urbanistický či technický, ale opět o záměrné komunistické sociální inženýrství. Obří metalurgický kombinát, ve své době největší v Evropě, měl produkovat tuny oceli, které přispějí k celkovému vítězství komunistického tábora nad kapitalismem. Ale i město, jež vzniklo u továrního komplexu, a neslo podle něj název Nová Huť, mělo být samo o sobě rovněž jakousi továrnou, fabrikou na nového socialistického člověka, oproštěného ode všech takzvaných „přežitků minulosti“.

Huti a komunistické převýchově byl uzpůsoben plán města i jeho architektura. Nová Huť sice tvoří administrativní součást Krakova, dodnes je však ucelenou ukázkou komunistického urbanismu. Hlavní třída ústí v bráně huti, hlavní náměstí bylo navrženo jako prostor masových manifestací a mítinků. Bloky domů, napohled sice poutavé svým pseudogotickým či pseudorenesančním výrazem s věžičkami, cimbuřím a průchody, vytvářely ucelená jádra, tak, aby byl každý obyvatel co nejlépe pod kontrolou. Správní budovy huti dostaly podobu italských renesančních opevněných paláců, neboť huť měla představovat hlavní bojiště světodějné bitvy socialismu s kapitalismem.

Pro výstavbu obřího metalurgického závodu u Krakova neexistovaly žádné ekonomické důvody – poblíž neležely zásoby rudy, uhlí ani vody, zato tam byla nejbohatší zemědělská půda široko daleko. K rozhodnutí o výstavbě celého komplexu vedly ideologické příčiny. Nešlo totiž jen o roury a ingoty, šlo především o člověka. Sousední „buržoazní“ Krakov, bašta starého předválečného Polska a jeho hodnot, měl být přemožen a pohlcen novým člověkem, doslova ukovaným v Nové Huti z rolníků a jejich synů, kteří přicházeli z chudého venkova, aby zde našli práci.

Nová Huť měla sloužit jako výkladní skříň nového komunistického Polska, jako vzorové město, a takto ji prezentovala též dobová režimní propaganda. Wisława Szymborská, pozdější nositelka Nobelovy ceny za literaturu, začínala jako autorka píšící v duchu socialistického realismu, a ve svých verších opěvovala nový režim. Včetně Nové Huti, jíž věnovala i tyto budovatelské verše:

Spojí-li se asfalt s pevnou vůlí
širokým ulicím udají směr.
Odvaha hrdá činžákům cihlovým
upřímně zavelí vyrůst až k nebi.
Vědomí pouhé těžkého úkolu
ocel hned zohýbá v oblouky mostů.
Zelená stromů je barvou jistoty
ze samé radosti omítky září.

Město socialismu –
město dobrého žití.
Křivolakým uličkám odzvonilo.
Tohle město je přítelem člověka.
Nejmladší z měst, která tu máme.
Nejstarší z těch, která zde budou.
Nejmladší je dnes za rozbřesku.
Nejstarší v úsvitech vzdálených věků.

Realita se však od propagandisticko-utopické představy dosti lišila. „Krakov, bohaté město se slavnou historií a kulturou, tu stálo jako svědek předností překonaného systému, nemělo žádnou socialistickou tradici, a tak se snadno stalo komunistům trnem v oku. Stavba železáren, které způsobily obrovské znečištění, jako by byla odplatou za to, jak malou podporu vyjádřili Krakované komunistům v referendu v roce 1946. Na stavbu přijížděly tisíce mladých brigádníků a několik let bydleli v dost primitivních podmínkách. Rozestavěné město připomínalo Divoký západ: vysoká kriminalita, alkoholismus, chuligánství, krádeže, bitky, sebevraždy,“ napsal v článku věnovaném historii Nové Huti, který vyšel v roce 2005 v časopisu MF plus, Hynek Tippelt.

Namísto vzorové socialistické společnosti tedy vzniklo sídliště, které vévodilo polským statistikám sociálně-patologických jevů. Těmi se však režim pochopitelně nechlubil.

Nová Huť měla být rovněž městem bez Boha. Architekti zde, zcela záměrně, vůbec nepočítali s výstavbou kostela. Tuto údajnou zbytečnost mělo nahradit velké manifestační náměstí a později i Leninova socha. Uplynulo jen pár let od chvíle, kdy koncem války Leninův nástupce Stalin položil pohrdavou řečnickou otázku: „A kolik má ten papež vlastně divizí?“ Přes tyto pohrdavé výroky považovali komunisté náboženství za svého úhlavního nepřítele. Jakmile se někde dostali k moci, vyhlásili náboženství nesmiřitelný boj. I v Polsku.

„Netuším, odkud se vzalo tolik zloby a nenávisti, kterou režim projevoval vůči symbolu kříže. Zkoušeli nám namluvit, že je to symbol temnoty a omezenosti. Nechápala jsem proč. Pro komunisty byl člověk ničím. Počítala se pouze jejich idea. Pamatuji si, jak nám ve školách likvidovali výuku náboženství, jak nám přikazovali, abychom ze stěn sňali kříže. Nikdo to nechtěl udělat a já jsem tehdy byla předsedkyní třídy. Vzpomínám si, jak jsem s pláčem vykročila k tabuli a řekla, že to nikdy neudělám, že jsem Polka vychovaná v polské rodině. Ze školy mě vyloučili a do žádné jiné mě nechtěli přijmout,“ vzpomíná v knize Jerzyho Ridana Kříž v Nové Huti Danuta Romiszewská.

Nová Huť sice byla místem s nadprůměrným výskytem sociálně-patologických jevů, avšak situace se v této „industriální divočině“ začala zlepšovat i díky působení katolické církve, jež se absencí kostela v urbanistickém plánu nenechala odradit.

Nová Huť spadala pod krakovské biskupství, a krakovským biskupem se roku 1958 stal Karol Wojtyła, pozdější papež Jan Pavel II. Právě on stál v čele boje obyvatel Nové Huti o to, aby mohli navštěvovat bohoslužby sloužené u dřevěného kříže na volném prostranství, a později o povolení postavit ve městě kostel. Což se nakonec podařilo: úvodní mši v novém kostele sloužil v květnu 1977 právě krakovský arcibiskup Karol Wojtyła, jenž se nedlouho poté, na podzim 1978, stal papežem Janem Pavlem II.

„Komunisté vybudovali Novou Huť, mysleli si, že proti měšťanskému Krakovu, aby ho dělníci ovládli. A také se tak stalo, jenže proti nim. Neboť měšťanský Krakov by se jim možná poddal, chtěl by se jim poddat, ale Nová Huť mu to nedovolí. Právě dělnická Nová Huť bojuje o víru a o hodnoty,“ řekl Karol Wojtyła polskému disidentovi Jacku Kuroňovi. V Nové Huti nakonec vznikla jedna z nejsilnějších organizací hnutí Solidarita. Komunistický pokus o zformování – slovy Sándora Horvátha – „nové civilizace v pralese starého světa“ zde tedy utrpěl fatální porážku.

Od socgorodu ke ghostgorodu

V případě maďarského Sztálinvárose nehrálo tak velkou roli působení církve, ani zde nevznikla trvalá dobře organizovaná opoziční struktura. Podmínky, jež v tomto městě, podobně jako v ostatních socgorodech, panovaly, však samy stačily k tomu, že se povstání propuknuvší v roce 1956 v Budapešti rozšířilo i sem.

Po jeho potlačení se však komunistický režim nadále snažil Sztálinváros prezentovat jako svou výkladní skříň. V listopadu 1961 ale došlo k přejmenování města na Dunaújváros neboli Dunajské nové město. Byl to výsledek nové vlny destalinizace, kterou inicioval 22. sjezd sovětské komunistické strany. Její součást tvořilo i přejmenování měst a míst nesoucích Stalinovo jméno: například Stalingrad byl tehdy přejmenován na Volgograd – no a Sztálinváros na Dunaújváros a výše zmíněný Stalinstadt na Eisenhüttenstadt.

Socgorody zpravidla od počátku trpěly nízkou sociální soudržností, danou tím, že se do nich sváželi lidé z různých koutů země, kteří v daném místě neměli žádné kořeny. Práce v průmyslových kombinátech, špatné životní prostředí i minimum možností, jak kulturně trávit volný čas, to vše původní problémy ještě prohlubovalo.

Pád komunismu znamenal i rozklad sovětské imperiální ekonomiky, a tedy rovněž zavírání či velkou redukci socialistických mamutích podniků těžkého průmyslu. Některé původní socgorody se tak vylidňují, a představují tudíž závažný sociální problém, který se, až na výjimky, daří řešit přinejlepším jen částečně. Tak dopadla sídla, jež měla být prototypy života v časech zářných zítřků po definitivním vítězství komunismu. Stále vlastně jde, slovy Wisławy Szymborské, o „nejmladší z měst, která tu máme“, ovšem „dnešní rozbřesky“ evidentně patří jiné architektuře. Jestli lepší, toť opravdu otázka, poněvadž na pozadí současných moderních bezduchostí ze skla a betonu se lecjaké dědictví „sorely“ může jevit dokonce jako cosi až příjemně malebného.

Josef Mlejnek jr.

Původně vyšlo: Babylon 5/XXII, 16. prosince 2013