Poslední týden loňského roku přinesl z Ruska ledovou sprchu tří po sobě jdoucích rozsudků, které jsou jasným vzkazem světu o stavu ruského soudnictví a vzrůstajícím vlivu politické zakázky na výkon spravedlnosti. Historikovi Juriji Dimitrijevovi, který objevil masové hroby obětí stalinských represí v severoruské Karélii a dlouhá léta se věnuje systematickému mapování sovětského teroru v této oblasti (více o jeho případu čtěte zde), byl zvýšen trest na 15 let – ředitel karelského oddělení společnosti Memorial byl zatčen v roce 2016, v létě 2020 byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 13 let v kolonii s přísným režimem a nyní mu byl trest prodloužen. Dne 28. prosince pak byla soudním rozhodnutím zrušena organizace Mezinárodní Memorial, následující den stejný rozsudek padl také ohledně další organizace struktury Memorialu, Lidskoprávního centra Memorial. Co tyto verdikty znamenají, jaký vzkaz tím Kreml do ruské společnosti a do světa vysílá?

Memorial

Podívejme se podrobněji na terč této soudní štvanice Memorial. Tato nejstarší ruská, přesněji sovětská, lidskoprávní a historická organizace vznikala organicky. Memorial je pevně zakořeněn v disidentské tradici. Mnozí jeho zakladatelé byli přímo spojeni s prvními projevy svobody v podobě mítinků na Puškinově náměstí nebo šířením samizdatu v šedesátých letech. Gorbačovova glasnosť pak mladým intelektuálům umožnila systematicky a do té doby v nevídaném rozsahu veřejně připomenout jména a konkrétní osudy obětí stalinských represí. Potřeba sdílet osudy svých blízkých, dozvědět se o nich více a seznámit se také s příběhy dalších lidí rezonovala celou zemí. Zhmotnila se do požadavku jednotlivé případy a údaje o obětech stalinského systému systematicky mapovat a připomenout je v podobě dostupné široké veřejnosti. Miliony neznámých a bezejmenných obětí musí mít nějaký pomník – memorial. A hlasy po jeho zřízení s do té doby nebývalou silou zaznívaly ze všech koutů SSSR.

Koncem osmdesátých let se konala v Moskvě improvizovaná výstava, na níž se běžní Rusové mohli poprvé seznámit s obrovským množstvím fotografií, dopisů a dalších dokumentů z rodinných archívů, které svědčily o dopadu represí na život konkrétních lidí a jejich rodin. Lidé zabývající se tímto tématem se zároveň začali propojovat a své aktivity koordinovat. Vzniká sbírka na pomník obětem stalinských represí. Na základě těchto aktivit se zformovalo silné hnutí a následně organizace, která nicméně v perestrojkovém Sovětském svazu neměla žádný oficiální status. Jak se traduje, získala jej zásluhou Andreje Sacharova, který byl zvolen prvním představitelem této ještě neoficiální organizace. Na jeho pohřbu se sešly desetitisíce lidí a zúčastnil se jej i Michail Gorbačov. Když kondoloval vdově, Jeleně Bonner, zeptal se jí, zda pro ni může něco udělat. „Ano,“ odpověděla, „uznejte Memorial jako oficiální organizaci!“ Gorbačovovo kývnutí zajistilo Memorialu oficiální status.

Myšlenka Memorialu tedy stála na občanské iniciativě a byla v pravém slova smyslu naplněním představ o občanské společnosti, hlasu, v němž zaznívá touha být slyšet – artikulovat odvážně a přesně důležitá společenská témata, být schopen vést zásadní společenskou diskusi a se špičkovou odborností suplovat to, čeho se z oficiálních míst nedostávalo ruské společnosti buď vůbec, nebo jen v náhlých, často nepochopitelně motivovaných vlnách či spíše nejistých šplouchnutích.

Už jako oficiální organizace si Memorial budoval svoji pozici v politicky nestabilních a neukotvených, ekonomicky nejistých a hladových, divokých a pro Rusko také válečných devadesátých letech. Všechny tyto aspekty se přímo či nepřímo odrazily na podobě nově vznikajících nevládních organizací. Co bude jejich tématem? Zajímá to vůbec širší veřejnost? Nakolik se jejich činnost může opřít o legislativu? Jaký vztah k nim zaujme stát? S pochybnostmi, ale nadějí na standardní vývoj tohoto sektoru vplouvají organizace do nového století, které je poměrně záhy svědkem prvních větších procesů s politickým podtextem a dalších vojenských konfliktů, k nimž se pochopitelně nevládní organizace jako Memorial vyjadřují. A nejen to, působí přímo na místě, pomáhají, jsou v kontaktu s obyvatelstvem a referují o tom, co se děje. V mnohém se tak pro režim stávají nepohodlné. Proti aktivistům i novinářům je často používáno hrubé násilí nebo výhružky likvidací. Roste i počet zákeřných vražd spáchaných na novinářích a ochráncích lidských práv jako byly Anna Politkovskaja, Anastasija Baburova, Stanislav Markelov nebo spolupracovnice Memorialu v Čečensku Natalije Estěmirova. Pojí je nejasnosti kolem vyšetřování, četná pochybení ze strany státní moci a motivy ukazující do nejvyšších pater ruské politiky.

Zahraniční agent

Druhá dekáda hned na svém počátku přináší novelu zákona o neziskových organizacích, na jejímž základě jsou od roku 2012 organizace přijímající jakoukoliv finanční podporu ze zahraničí nuceny samy se registrovat na seznamech vedených ministerstvem spravedlnosti a označovat veškeré své materiály absurdním statusem zahraniční agent. Samostatný zákon z roku 2017 tuto povinnost ukládá i médiím a po novelizaci v roce 2018 i jednotlivcům.

Na seznamu „zahraničních agentů“ je Lidskoprávní centrum Memorial od roku 2014, Mezinárodní Memorial pak od roku 2016. Pro organizace to znamená mnoho administrativních a účetních komplikací ústících v časté pokuty, jejichž výše má likvidační charakter. Mimochodem pokutování jednotlivých účastníků demonstrací se také osvědčilo jako účinný nástroj. Máte-li na krku pokuty, které výrazně převyšují váš měsíční příjem, zvažujete, na kterou demonstraci se vydat. Tento nátlak ale činnost Memorialu nezlomil, moc tedy sáhla k prostředku přímočařejšímu a účinnějšímu.

Kreml v současné geopolitické situaci vnímá Memorial jako nežádoucího vnitřního nepřítele, spojence Západu, který nechce Rusko silné a úspěšné – naopak na něm hledá mouchy a poškozuje jej. Ve hře je otázka výkladu minulosti, která se dnes stala mocnou zbraní ruského státu k manipulaci masami. Solidní současnost ani zářné zítřky k dispozici nejsou, a tak zbývá vyretušovaný obraz minulosti, a to minulosti sovětské (v některých ohledech je možné sáhnout i o něco hlouběji a ohánět se některými vymoženostmi doby carské). Požadavek historické pravdy a nezaujaté bádání, které Memorial už více než třicet let představuje, je tedy zásadním argumentem proti jeho existenci v současném Rusku.

Paměť napříč generacemi

Jsou však další důvody proč autoritářskému státu manipulujícímu s vlastní minulostí organizace jako Memorial vadí. Je totiž ryzím ztělesněním toho, čeho se každý nesvobodný režim bojí. Jde o otevřené společenství lidí. Memorial je prostředím, kde se setkávají různé generací – mezi spolupracovníky Memorialu najdete bok po boku velmi mladé lidi zběhlé v pohybu na sociálních sítích, i pamětníky, kteří mohou podrobně popsat, jak se rodilo v šedesátých letech disidentské hnutí, a do světa začaly poprvé pronikat samizdatová vydání svědectví o stalinských lágrech. Není to tak dávno, kdy jste mohli na memoriálských akcích potkat devadesátníka, neochvějného bojovníka za lidská práva, Sergeje Adamoviče Kovaljova, který zemřel vloni v dubnu. Memorial zároveň drží krok a svou historickou práci vtěluje do virtuálního světa a podává ji v hávu současných technologií (například topografický projekt zachycující místa spojená se sovětským terorem – Eto prjamo zděs). Přirozenost a atmosféra, kterou tato symbióza generací přináší je právě skvělým podhoubím k otevřenosti tak potřebné pro svobodnou diskusi, ale také zajištěním kontinuity myšlenek a hodnot, které stály na počátku tohoto hnutí. To je síla, které se autoritářské režimy bály vždy.

Memorial rozhodně není organizací měst, tedy záležitostí moskevské a petrohradské inteligence, jde o strukturu, která už ve svých počátcích zasahovala výrazně do regionů. Na počátku systematického sběru informací o osudech obětí represí byla právě spolupráce s lidmi, kteří jména, data a příběhy začali shromažďovat ve svých městech a městečcích, často vzdálených stovky kilometrů od hlavních center. Dnes je výsledkem práce takových lidí několik stovek Knih paměti obsahujících statisíce jmen a údajů o trestech i rehabilitacích shromážděných v regionálních archívech, s nimiž byla často snazší spolupráce, než s Archivy federálními. Za vznikem velkého množství těchto knih stojí lidé přímo spojeni s Memorialem, na mnohých místech právě v souvislosti s touto prací vznikly regionální pobočky Memorialu již na sklonku osmdesátých let. Pro moc tedy není tak snadné použít útočnou formulaci, že jde o hrstku městských intelektuálů.

Rovněž struktura Memorialu je pro moc velmi těžko uchopitelná. Vedle moskevských Lidskoprávního centra Memorial a Mezinárodního Memorialu, který fakticky zaštiťuje ostatní organizace, funguje po celém Rusku více než padesátka poměrně autonomních organizací a poboček. Ty většinou zatím zlikvidovány nebyly a v regionech působí dále, i když mnohé s potupnou nálepkou zahraničního agenta (permská pobočka Memorialu však není nucena používat toto označení). Další Memorialy najdeme i za hranicemi – na Ukrajině, ale také v Belgii, Itálii, Německu nebo ve Francii. Legislativně jsou pochopitelně tyto zahraniční organizace zřizovány na základě úprav příslušných zemí a ne všechny jsou statutárně s Mezinárodním Memoriálem spojeny. Český Memorial byl založen i u nás, jako svůj hlavní úkol si vytyčil zvyšování povědomí o Mezinárodním Memorialu a poskytování veškeré možné podpory mateřské organizaci. Díky jeho činnosti je tedy možné získávat aktuální informace o dění kolem Memorialu v češtině. V nedávné době také vypsal v Česku sbírku určenou výhradně na podporu ruských kolegů.

Lidská práva

V neposlední řadě je ruské moci trnem v oku lidskoprávní zaměření Memorialu. Již v devadesátých letech, kdy se na chvíli mohlo zdát, že stěžejní náplní Memorialu bude opravdu práce historická, začalo být zjevné, že není možné zaměřit se na odhalování křivd minulosti a přivírat oči nad křivdami současnosti. To mimochodem byla otázka, v níž v ruské společnosti bylo na co navazovat a znovu ji ztvrdila ochota mnohých novinářů, humanitárních pracovníků i advokátů riskovat vlastní život. Lidskoprávní centrum Memorial se zabývá nejen monitorováním porušování lidských práv, ale i podporou vězněných či poskytováním bezplatné právní pomoci. Spolupracovníky Memorialu bychom našli přímo v terénu v centru všech významnějších konfliktů, které se na území Ruské federace odehrály od devadesátých let. Memorial poskytoval také administrativní oporu dalším organizacím, které se touto problematikou zabývají a pro jejich činnost se jim nedostávalo dostatečné právní nebo provozní zázemí.

Zaznívá mnoho hlasů, že Memorial je víc než organizací hnutím, je to společenství lidí, kteří jsou odhodláni pracovat, hájit své postoje, nadále se scházet a nevzdat to. Hezky to odráží i jedno z hlavních hesel kampaně, která započala v půli listopadu, kdy téměř současně byla oběma Memorialům doručena od různých prokuratur žaloba na zrušení – Memorial jsme my. Heslo jistě odráží skutečnost, že příslušnost k Memorialu lidé cítí bez ohledu na to, jaký pracovní nebo právní vztah tuto souvztažnost vyjadřuje. Není také pochyb, že optimismu a vyjádření sounáležitosti, která z těchto hesel prýští, je nyní třeba. Nicméně je to trochu i klamná útěcha. Právní status organizace, tedy subjektu, který může uzavírat smlouvy, vede své vlastní účetnictví a disponuje vlastním majetkem, dává Memorialu v mnoha ohledech svobodu, umožňuje mu konat a také být pro ostatní (včetně úřadů státní správy a vůbec státu samotného) čitelným a konkrétním partnerem. Se ztrátou tohoto formálního statutu se stává zranitelným a mnohé jeho aktivity jsou znemožněny. Memorial také fungoval jako zázemí a podpora pro další organizace nebo iniciativy, kterým právě například potřebný právní status chyběl. Příkladem může být projekt OVD-Info, které se z drobné iniciativy stalo relevantním zdrojem informací o zatčených a významným zprostředkovatelem právní pomoci. Ztráta Lidskoprávního Memorialu jako hlavního partnera výrazně zasáhne i do fungování tohoto projektu.

Občanská společnost

Arsenij Roginskij, který patřil k zakladatelům Memorialu a až do své smrti v roce 2017 byl předsedou Mezinárodního Memorialu, velmi dbal na to, aby vybudoval sebevědomou na státu nezávislou organizaci. V dřevních dobách Memorialu nechtěli jeho zakladatelé po státu víc, než aby jim dal pokoj a nechal je v klidu pracovat. Ambice moderního demokratického státu ve vztahu ke své občanské společnosti je o něco vyšší. Měl by vytvářet takové podmínky, aby v případě potřeby občanská iniciativa mohla získat formalizovanou podobu a jejím prostřednictvím vstupovat do vztahů s dalšími institucemi. Ideálně má pak stát vytvářet příležitosti pro podporu takových organizací a zprostředkování jejích služeb tam, kde je to třeba. V Rusku ale sledujeme tendenci zcela opačnou. Moc využívá legislativy, justice i exekutivy k co nejefektivnějšímu postihování a potlačování těch, kteří se snaží působit v rámci státu a dávat mu tak punc demokracie, nedovolují mu sklouznout k čirému autoritářství. Ruský režim teď v protiútoku představitele občanské společnosti vytlačuje z veřejného života a de facto jejich aktivity staví do prostoru bez zákona nebo dokonce mimo něj. Zbytky občanské společnosti se hroutí, co na to samotní Rusové?

Historii Memorialu i krušné období spojené s žalobou na jeho likvidaci mapuje dokument nezávislé ruské televizní stanice Dožď, s českými titulky je pak film k vidění na Havel Channel. Součástí filmu je i minianketa, v níž se reportér táže lidí žijících na sídlišti nedaleko nechvalně známého popraviště Butovské střelnice, zda znají organizaci Memorial. V reportáži nezazní jediná kladná odpověď.

Na druhou stranu se na podporu Memorialu i v samotném Rusku ozvalo nebývalé množství osobností veřejného života. Zmiňme čerstvého laureáta Nobelovy ceny za mír Dmitrije Muratova, což zas není od šéfa listu Novaja Gzeta takové překvapení. Nicméně na stránkách Mezinárodního Memorialu najdeme odkazy na desítky petic, otevřených dopisů a prohlášení nejen od nejrůznějších ruských lidskoprávních organizací, ale také politických uskupení, profesních platforem. Za zmínku jistě stojí prohlášení požadující zastavení likvidace Memorialu signované členy a profesory Ruské akademie věd, vedle členů ruského PEN klubu svá prohlášení formulovali historici, herci, učitelé. Dalším konkrétním příkladem může být otevřený dopis na podporu Memorialu, pod nějž se podepsalo mnoho desítek hudebníků zvučných jmen i působišť. Kdo s kým tedy o zachování svobody ve společnosti bojuje?

Pomsta potomků stalinistů

Prokurátor Alexej Žafjarov na třetím zasedání soudu v kauze Memorial pronesl slova, která si nezadají s dikcí třicátých let. To mají Rusové tak krátkou paměť? V době normalizace nás ve škole učili, že v Sovětském svazu neexistuje rodina, v níž nenajdeme oběť druhé světové války. To jistě platí, ale pravdou je i to, že téměř v každé rodině v SSSR najdeme oběť represí nebo s nimi spojeného kata, v mnohých rodinách pak obojí. Novinář Andrej Lošak ve svém blogu na stránkách nezávislého rádia Echo Moskvy označil likvidaci Memorialu za pomstu potomků představitelů stalinského režimu. Nejedna konkrétní situace, včetně již zmiňované kauzy Jurije Dimitrijeva, tomu napovídá. Zároveň nesmíme zapomínat, že podle mnohých svědectví z literatury, ani v padesátých letech, kdy se brány lágrů pro mnohé politické vězně otevřely a masovost represí se, zatím sice mlčky, nicméně fyzicky a hmatatelně vedrala zpět do běžného života, mnozí odmítali uvěřit, že by z obludného pokroucení práva a páchání zvůle bylo možné obvinit moc nebo dokonce Stalina samotného. Tento boj o minulost tak lze vnímat nejen z hlediska práva na interpretaci historie, ale také z hlediska přijetí vzorců chování a forem fungování státu.

Evidentní je, že demokracie a právo v tuto chvíli nebodují. Být poučeným a informovaným divákem takového zápasu je jistě záslužné. Počítá se určitě morální a materiální podpora, která z Čech ruským obráncům svobody plyne. V utahujícím se režimu, kde se vzrůstající agrese čím dál tím častěji obrací právě proti lidem jako jsou memoriálci, se však může stát, že pro ně setrvání doma bude život ohrožující. Je otázka, jestli jsme my ze své historické paměti schopni vyšťárat alespoň torzo nadšení, které iniciovalo ve dvacátých letech Ruskou akci. Nejen jako pomoc v aktuální situaci, ale jako dlouhodobý plán, který má přispět k zajištění kontinuity ruské demokratické kultury.

leden 2022