Potvrzené případy + 16 329 (701 622), aktivní případy + 8 218 (105 710), počet zotavených + 7 984 (584 483), právě v nemocnici + 317 (5 712), úmrtí s nákazou + 127 (11 429), úmrtí bez nákazy + 255 (64 189 050 – bez Kromaňonců)… K číslům jsou počty a k nim rekordy: pondělní rekord v počtu nakažených, úterní rekord v počtu nakažených, rekord v počtu zemřelých, rekord v počtu nakažených zdravotníků, rekord všedního dne, nedělní rekord, jihočeský rekord, rekord ve Francii, americký rekord. Pak je sudé číslo, celé číslo, množné číslo, přirozené číslo, R číslo. Taky Machovo číslo, Machoninovo číslo, Mlejnkovo číslo, divadelní číslo, cirkusové číslo, kabaretní číslo, komické číslo, číslo s prostitutkou, číslo vydání revue Babylon. To je ale číslo. Tramvaj číslo 22. Číslo pojistné události, evidenční číslo, rodné číslo, IČO.

Od jara bez ustání sledujeme cifry, a čím víc je sledujeme, tím víc nám to nevychází, musíme dál počítat, a jak počítáme, a stále se nemůžeme dopočítat, stává se z nás číslo, je z nás číslo, jsme číslem.

Zatímco se lidé numeralizují, čísla se polidšťují. Sociální sítě omotané kolem dokola zeměkoule jako pavučina nějakého vesmírného kyberpavouka, neúnavně sbírají myriády záchvěvů chycených mušek – našich pohnutek, zájmů, reakcí, které pak velká hmyzí sestra v tichu a teple svého kokonu za sotva znatelného bzučení počítačů a namodralého přísvitu obrazovek ve zlomku vteřiny spočítá a vyhodnotí, vytvoří optimální model pro každého, algoritmus, který na sebe vezme úděl člověka – myslí a cítí za nás, ví, jak správně postupovat, co mít, co chtít, co myslet, co milovat, co nenávidět, co volit, čemu věřit, čemu se smát. Svět ušitý přímo na velikost naši duše č. 40, nebo 42 a půl, který tak splyne s naším JÁ, které se seberealizuje, aniž by k tomu potřebovalo cokoli, co je mimo něj. ALGORITMUS, který za nás a pro nás modeluje náš život, vylučuje nahodilost, zbaví nás obtíže rozhodování a břímě odpovědnosti. Z myšlení a cítění bude miliónkrát vyzkoušený pracovní postup, a o to jde. Číslo už totiž není abstrakce, která slouží k tomu, abychom spočítali to, co není vidět, ani slyšet. Z čísla se stal věrný přítel člověka, něco jako pes, zároveň i náš kolega a především kamarád-šéf, který to všem spočítá jinak a přitom spravedlivě, bez emocí. Číslo se totiž nemůže mýlit, jak věděl už Pythagoras.

Lidé se tak budou seberealizovat jako dobře pohnojená rajská jablíčka, zatímco čísla – kterým dal had pojíst ovoce ze Stromu poznání – se polidští. Tím bude definitivně zlomeno prokletí prvotního hříchu. Lidé se vrátí do ráje, kde si jako součást jednoho universálního (ne)vědomí budou moci zcela volně růst coby zelenina podle zásad zelináře v s.r.o. Garden of the Eden ve Vršovicích. Číslo tak vydá počet, stane se Slovem, lidské dějiny dojdou svého naplnění a Bůh, nebo kdo co, zatáhne oponu.

Čím víc počítáme, tím víc jsme vedle. Je to logické. Problém této civilisace je, že nás ve škole naučili počítat, ale nenaučili nás myslet. Žijeme s vírou, že si to umíme spočítat, což je náš základní modus vivendi, který je daný, universálně použitelný a platný, a tím to hasne, fertig, už si můžeme jen pískat.

Pokud myslíme, myslíme jako matematik, sociolog, fotbalista, inženýr, ekonom anebo pověstný Havlův zelinář, přičemž ten je na tom nejlépe, protože cibule a mrkve mají ještě lidský rozměr, zatímco fyzici, biochemici, hygienici, historici, hysterky a hysterici a další školní odchovanci mají stejně jako chovanci psychiatrických léčeben utkvělou představu, že počítají realitu, ač ve skutečnosti realita počítá je. Vědci nepopisují přírodu, ale příroda popisuje vědce. Zrození, růst, úpadek a zánik. Kdyby byly vědecké ústavy zavaleny kamením a rostly v nich kopřivy, co by se na tom změnilo? Vědci umí svůj obor, už ale neví, co s tím, jak jej vztáhnout ke světu, k druhému člověku, natož k sobě samému. Nebylo by bezpečněji na Planetě opic?

Myslíme, jako když počítáme, že jedna a jedna jsou dvě, ačkoli je to minimálně pět: dvě jedničky, dvojka, plus, rovná se, a pak taky naše vědomí – tedy v tom nejužším možném myslitelném modu, protože „do hry“ vstupuje celá řada neznámých, známých či tušených – každé z těch pěti viditelných částí naší rovnice, které ji určují a zároveň i zpochybňují, je prvek, z kterého se skládá a rozkládá vesmír.

Pochybujeme o Bohu, a je to správné, ale nepochybujeme o vědě a technice – o technologiích. Ve skutečnosti nedokážeme spočítat ani počasí na tři dny – a co bude za dvacet, třicet, padesát let? Jestli nepřestaneme počítat, tak nám to tahle planeta brzy spočítá.

Vážení čtenáři, Babylon číslo 4.XXIX a ostatní Vám přeje pokoj a mír v duši v roce 2021.