„Já poesii nepíšu, já píšu texty, různě členěné texty, víc nic,“ řekla Bohumila Grögerová v televizním medailonku, jenž doprovázel její poslední knížku Rukopis při nominaci na letošní cenu Magnesie Litery. Za předpokladu, že „poesie“ stojí hodnotově výš než „texty“, lze chápat její výrok jako výraz upřímné či obligátní skromnosti.

Se slovem poesie si stále ještě spojujeme slova jako inspirace, posvátnost, vznešenost, zvláštní nadání, mimořádný tvůrčí stav a nevšední čtenářský zážitek. Naproti tomu text je neutrální označení pro jakýkoli strukturovaný, ohraničený, smysluplný písemný jazykový projev, jímž může být bez rozdílu kuchařský recept, zákon, novinový článek nebo báseň. Výroku Grögerové ale můžeme také rozumět jako odkazu na literární experimenty 50. a 60. let, jejichž jedním z nejdůležitějších motivů bylo zpochybnit tradiční romantické chápání slovesné tvorby jako „poesie“, a jejichž snahou bylo ke slovu přistupovat jako k materiálu, který je formován nikoli jakýmsi básnickým vnuknutím, nýbrž kombinatorickými, permutačními a herními principy, a z něhož vznikají „různě členěné texty“. A konečně můžeme ho vykládat i tak, že Rukopis navazuje na dokumentární a deníkové texty Let let a Čas mezi tehdy a teď, a to i přes to, že je psán ve verších, vyšel v Edici současné české poesie a dostal cenu Magnesie Litery v kategorii poezie (vedle toho, že získal i hlavní cenu).

Titul této „skladby“ – tak je také nazván Rukopis ve výše zmíněném medailonku – primárně odkazuje na to, že byl napsán rukou, a nikoli na stroji nebo počítači. Tento banální fakt, který může mít pro někoho zásadní význam (dobrou poesii přece nelze psát na počítači!), má ale v případě Rukopisu jiný, přímo tělesný důvod: Bohumila Grögerová je téměř slepá a jediný způsob, jak napsané po sobě může alespoň trochu přečíst, je psát velká tiskací písmena. Rukopis také v sobě zahrnuje význam nedokončenosti a nehotovosti, něčeho, na čem je ještě nutno pracovat, co je nutno podrobit korekturám, než to bude vydáno, a zároveň neohraničenosti – rukopis můžeme zkracovat nebo nastavovat, přidávat k němu další stránky, nebo je škrtat. S rukopisem také souvisí soukromí: patří do privátní sféry, je to stav textu před jeho zveřejněním, je to intimní fáze textu, něco jako dopis blízkému člověku. A rukopis konečně odkazuje na jedinečný, individuální styl: toto napsala Bohumila Grögerová a nikdo jiný.

Rukopis mi ze všeho nejvíce připomíná dopis, milostný dopis, který nemůže být doručen, neboť jeho adresát již nežije. Je to pokračování deníkových záznamů z Času mezi tehdy a teď. Jenže zatímco tehdy ještě měla Bohumila Grögerová naději, že se k jejím záznamům zraněný Josef Hiršal přidá, jako tomu bylo při práci na Letu let, v Rukopisu již žádná naděje, že by na její slova někdo odpověděl, není. Proto se také její psaní oprošťuje od všeho zbytečného a omezuje se jen na to nejnutnější. Svět i text se neúprosně scvrkává a jako rovnoběžky mizí v nekonečnu: „sestupuji prudkým svahem / zpátky už nelze / chodník se zužuje / těsně kolem mne sviští čtverým proudem auta / dlažba je rozbitá / pravá hůl se boří do písku / levá klouže do vozovky / z chodníku zbyl obrubník / je kluzký / úzký / užší a užší / mizí“. To je také podle mě důvod, proč je tento text psán ve „verších“ (snad by se spíš hodilo říct v krátkých řádcích).

Druhý důvod, a zároveň jeden z hlavních motivů Rukopisu, je autorčina sílící slepota a s ní související postupná ztráta možnosti si něco přečíst. V líčení této tragédie, která byla v literatuře již zachycena například Borgesem, vyvstává zásadní poznání, že text je vpravdě životodárná tkáň, kterou mluvené slovo nemůže nahradit, a to ať už z hlediska čtenáře – „pečlivě si vybrat knihu / ponořit se do četby / ztrácet se v příběhu / utápět se v básni / hloubit se do úvah / obdivovat styl / číst až do rána / číst až do večera / to všecko bylo a není / není a nebude“ –, nebo pisatele – „za všecko může můj hlas / nepřivykla jsem tvořit slova pro hlas / jen pro papír / slova jsou na papíře vidět / mohu je pozměňovat škrtat / vyslovené zůstává / neumím je polknout vdechnout / můj hlas může slova zkreslit pošpinit“. A jinde: „stránky se plní rozkoší ze psaní“. Barthesovy hédonisticky rafinované úvahy z Rozkoše z textu získávají v Rukopisu Bohumily Grögerové tragický a existenciální protějšek.

Rukopis je ale také výrazem autorčiny nezdolné vůle, s jakou samotě, slepotě a stáří vzdoruje a s jakou chce dál psát text svého života. Ten text, který kdysi rozepsala s Josefem Hiršalem a jenž se již dávno stal legendou. Tedy doslova tím, co má být čteno.

Jiří Holub

(Bohumila Grögerová, Rukopis. Pavel Mervart, Červený Kostelec, 2008.)

Babylon 8/XVIII, červen 2009