Na webových stránkách Institutu pro studium literatury (www.ipsl.cz) se Michael Špirit pustil do Slavoje Českého. „Nejnověji vydaná Vašíčkova kniha Slavoj Český & spol. Mistrova divertimenta (ed. Viktor Šlajchrt, Plus 2010) se od předchozích liší tím,“ píše Špirit, „že ji ze svých převážně časopisecky publikovaných sedmapadesáti statí neuspořádal sám autor, nýbrž editor.“ Pustil se tak nejen do Slavoje, ale i do dalšího laureáta Ceny Ferdinanda Dobrotivého, Viktora Šlajchrta, což nemůžeme pochopitelně nechat bez odezvy.

Špiritovi vadí především to, že Slavoj Český, kterým jsou články signovány, „se knižním titulem posouvá na pozici tématu, jímž ale není“: „Předmětem otištěných textů není autorova identita. Vlastnosti obou krytých mluvčích se neliší od vědomostních a,povahových‘ rysů vypravěče textů publikovaných přímo pod Vašíčkovým jménem, volba odlišné totožnosti se mi tedy jeví spíše jako projev jurodivého nápadu k obveselení společnosti kolem spontánně redigovaného Babylonu než cokoli jiného…“

Vedle jurodivého nápadu s falešnou identitou a nepravým tématem pak Špirit Slavojovi vytýká bezobsažnou výřečnost: „Neliší-li se články podepisované Vašíčkem od statí signovaných pseudonymem v rovině názorů, odlišují se syntaxí. Významová zkratka či elipsa je hlavním znakem Vašíčkova stylu… Většina článků z knihy Slavoj Český & spol. je však zkratkou z předešlých zkratek, kde všech tří komponentů ubývá ve prospěch obnažení jejich techniky, a jejich téma vychází nakonec jako zaměnitelné, zbývá čirá elokvence. Dovedu si představit, jak se tím autor baví a jak se baví i tím, že to někoho baví, jak ukázaly též materiály publikované o minulém víkendu v denících mediální skupiny Mafra. Odmocněná břitkost je současně hladká, až laskavá a aplaudují jí především ti, kdo ve skutečnosti ztělesňují předmět Vašíčkovy sarkastické kritiky.“

Špirit ze svého literárněvědného trůnu mistruje publicistiku, která plesá nad spřízněným žánrem. Není to ve skutečnosti ale sám Špirit, který je onou publicistikou osloven? Zdeněk Vašíček vydal řadu knih, které by si bezpochyby zasloužily kritickou reflexi, ale kde nic tu nic. Důvod je ovšem nasnadě: „Díky svým pevným fundamentům ztěžují kritickou repliku,“ píše Špirit o předešlých Vašíčkových pracích. Prozradil nám B, aniž by řekl A – tedy že sám se nikdy do podobného podniku s nejistým výsledkem nepustil. Stejně jako oni vysmívaní publicisté z tiskového koncernu Mafra se Špirit ke kritické reflexi osmělil až právě v případě „Slavojovy publicistiky“ – ovšem s tím rozdílem, že novináři mají na repliku několik málo hodin, zatímco literární vědec, který se tématem zabývá léta, má čas prakticky neomezený. Tolik věda a publicistika. (Mimochodem Vašíčkovy sarkastické poznámky nemíří na publicistiku, jak čtenáři podsouvá Špirit, ale na akademické prostředí, kde je doma právě Špirit.)

Problém zvaný žánr

Aby se tedy kritickému duchu učinilo zadost, sáhne se po zdánlivě triviální věci, jakou se jeví být na první pohled publicistika. Jenže ouha, ono se ukáže, že věc možná zas tak jednoduchá není.

Předpokladem pro to, abychom smyslu písmenek shluklých do slov a vět porozuměli aspoň na základní rovině, je třeba určit žánr inkriminovaného textu. To sice vypadá banálně, ale ona to je často nepřekročitelná mez i pro autory v dotyčném oboru vyškolené. Tak třeba vystudovaný kunsthistorik Tomáš Pospiszyl v LN recenzuje knihu Vladimíra Merhauta o Boudníkovi, jako kdyby Merhautovy zápisky a vzpomínky na jeho přítele byly uměnovědná monografie, a ke všemu ještě používá strašlivé oborové ptydepe, pochytané za ta léta strávené v učení. Špiritův text je z tohoto ranku.

Co se týká Slavoje, Špirit rozeznal, že jde „o kratší texty programově zábavného charakteru“, které vznikly „z aktuálních, převážně politických a společenských podnětů“. Tím se ale jaksi u něj veškeré literárno vyčerpalo. Někomu by sice „programová zábavnost“ sama o sobě stačila, Špirit je ale náročný čtenář, a tak Slavojovi vytýká bezobsažnost. Co tím myslí? Člověk by měl za to, že to je naopak Vašíčkův Slavoj, kdo si dělá dobrý den z bezobsažnosti soudobého vědeckého provozu.

Slavoj jako téma

Vytýkat „parodii“ na bezobsažnost bezobsažnost je počínání pozoruhodné (souvisí to s oním určením žánru). Není divu, že Špirit tak Slavojovi upírá jakékoli „téma“, a staví ho do posice vykradače Zdeňka Vašíčka, jehož myšlenky jen rozmělňuje, dělá zkratky zkratek atd. Ve své katedrové ohraničenosti se Michael Špirit mýlí. Slavoj je totiž Vašíčkovo téma zásadní!

Na rozdíl od všelijakých učených blbů, kteří se tváří důležitě, jako když trůní na záchodě, Vašíček si imrvére dělá dobrý den z omezenosti lidského poznání a autentičnost jeho počínání vězí právě v tom, že skrz Slavoje si Vašíček střílí na prvním místě sám ze sebe. Slavoj Český není vykradač Vašíčka, kterému Špirit přisuzuje erudici i akribii, ale je naopak základní klíč k pochopení Zdeňka Vašíčka, osobně – k jeho pracím i k životním postojům.

Interpretace je obecně Achillova pata tuzemských společenských věd, které -jakmile se pustí empirie – ihned ztratí půdu pod nohama. Může za to všepohlcující tuzemské inženýrství se svým přímočarým rozvažováním nad světem (viz Špiritův oblíbený Škvorecký). Ale i ten český inženýr má víc fantasie než zdejší společenskovědní mudrc. O jedné známé pražské intelektuální rodině se říkalo: otec, syn a duch nikde. To sedí. Špirit píše, jako když pan profesor z katedry vyučuje studenty. Jeho text vypadá jako učební pomůcka, nebo slovníkové heslo a bohužel je to asi i tak myšleno. Taková vyšší odborná škola pedagogická. Být hnidopich je předpoklad pro dobrou editorskou práci – a Michal Špirit je vskutku dobrý editor. Ke kritické reflexi pedanterie ovšem nestačí, ba je věci přímo na škodu.

P.S. Michael Špirit se ovšem nemýlí v tom, že Babylon je redigován spontánně. Bohužel to, hnidopich, asi myslí negativně …

Petr Placák, 1. dubna 2011