Vážení čtenáři,

nový Babylon je věnován budoucí Ukrajině, to je jasný. Zatímco Ukrajina povstane z trosek a bude z ní nejrychleji se rozvíjející evropská země, Rusko čeká úpadek, zmar a hniloba a skřet Putin, jako krysa zalezlý v kanále někde pod Uralem, se otráví, protože na to, aby si prohnal hlavu kulí, nenajde odvahu. To je jasný.

David Svoboda se na straně tři věnujeme ilusím o charakteru putinovského režimu, které si Západ léta neúnavně pěstoval, ať už z vlastní pohodlnosti, naivity nebo naivní vyčůranosti, což je asi ta nejdebilnější věc na světě (viz „všemi mastmi mazaný“ Zeman na Hradě), zatímco dneska už Putin naše prosté i ty vyčůrané iluse (užitečné idioty Zemany) nepotřebuje – posloužil si jimi dostatečně.

Jeden z mála lidí v této zemi, kdo ilusemi vůči Putinovu režimu, ruským dějinám a ruské společnosti rozhodně netrpí, je historik Alexej Kelin. Má to v krvi, jeho otec byl donský kozák, který po první světové válce bojoval v řadách bílých proti rudým, po vítězství bolševiků našel útočiště v Masarykově Československu a v roce 1945 patřil k těm několika tuzemským občanům, kteří Rudou armádu jako osvoboditelku rozhodně nevítali. Viz rozhovor, který začíná na straně jedna.

V ilusích, respektive nadějích žily i statisíce Rusů, kteří dnes ze země prchají. O exodu, této staré ruské (sovětské) tradici píše Petr Mach pod ním. Na straně následující najdete skvělý článek amerického literáta George Weigela, který pro Babylon objevila a přeložila Petruška. Weigel vychází z dějin stejně jako z literatury, srovnává bosse Corleoneho s Leninem a jejich zparchantělým spratkem Putinem, a to, co se dnes děje, popisuje v roce 2015, čímž dokládá, že intuice spisovatele je často víc, než erudice politologa – při výkladu jevů, světa vezdejšího bývají experti svou profesí často spíš omezeni, než aby jim v tom pomáhala, což platí pro vědu, její jednotlivé obory, a její (jejich) specialisty obecně.

Pod ním Standa Škoda cituje psychoprojevy z ruského veřejného prostoru, které jsou jako z nějaké parodie hororu, a klade řečnickou otázku, zda tzv. obyčejní Rusové nejsou – spíš než rukojmími Putina a spol. – jeho základnou s možná ještě horšími pudy než jejich načálnici. Ryba nesmrdí jen od huby, ale stejně tak i od řiti.

Na straně šest Jarmila Horáková přeložila pro Babylon výborný rozhovor s polskou novinářkou a autorkou knih o Putinovi Krystynou Kurczab-Redlich. „Když člověk nebere na vědomí nepopiratelné důkazy, které zpochybňují jeho přesvědčení,“ píše o Putinovi, „považuje je za podvod vytvořený jen proto, aby někdo uspal jeho ostražitost, pak taková osobnost vykazuje sklony k bludům.“

Tahle paranoia po desetiletí sužovala komunistický režim. Bolševici vyvolali ve společnosti strach, aby ji mohli lépe ovládnout, a pak se sami stali jeho obětí – neřídí démony, které vypustili z lahve, ale démoni řídí je, podobně jako si lidé na sociálních sítích myslí, že myslí, ačkoli to, co myslí, jim za ně předem „vymyslí“ algoritmus. Jestli si někdo myslí, že Putin myslí, tak je na omylu – nikdy není dost těch, co mu jdou po krku, spolupracovníci, uklízečky, kuchaři, lidé stejně jako systémy, věci i vrabci se divně chovají, všichni jsou podezřelí z podstaty. To je Putinův paralytický dlouhý stůl. A nejhorší ze všeho jsou králíci, kteří dupou a dupou… Vyšinutost je porucha, která je normální, co je ale fakt psycho, že tzv. normální lidé se nechají nejrůznějšími psychopaty znovu a znovu manipulovat, ovládnout, ačkoli je to pořád to samé dokola. Je lidstvo debilní?

Literární přílohu otevírá rozhovor s ukrajinským spisovatelem Alexejem Sevrukem, jehož první jazyk je ruština, mateřský jazyk ukrajinština a pracovní jazyk čeština. Jeho rodiče se přestěhovali z Kyjeva do Česka, když mu bylo dvanáct, a první, co četl, byla Záhada hlavolamu. Následovalo Utrpení knížete Sternenhocha, takže byl hned zkraje v obraze.

Rita Kindlerová pro vás na straně IV-V, přílohy vybrala texty ukrajinských autorů etc., které píší na FB, zatímco jim nad hlavami lítají ruské rakety. Artem Čapaj, spisovatel, aktuálně vojín ozbrojených sil Ukrajiny, napsal 12. března z Kyjeva: „Jednoduše jsme se octli v téhle době a na tomhle místě. Nemůžeme žádat, aby za nás trpěli ostatní, aby Američané riskovali třetí světovou, nebo aby snad Rusové kvůli režimu dávali všanc svoje životy, a ne jenom slova. Protože ani my bychom nic z toho nedělali, kdybychom měli na výběr. Tak to bývá.“

Uprostřed válečné apokalypsy reflektuje pozici těch, kteří si žijí své běžné životy a starosti v pomyslném bezpečí svých domovin nezasažených válkou. Dokážeme se my vcítit do pocitů a slov Julijy Iljuchy, autorky knih pro děti, které se v noci na 24. února zcela změnil svět a která z bombardovaného Charkova vzkazuje Rusům:

„To vaše zvrácená láska ničí moje město a moji zemi. Vím, že jste necivilizovaní lidé a pořád si myslíte, že zabíjet = milovat. Vaše hlavy jsou plné hnusu a záště vašeho botoxového vůdce. Vaši zvrácenou lásku jste dnes vychrlili na Charkov a Kyjev, Umaň a Hluchiv, Čuhujiv a Cherson. Celá moje země ji zakusila. A já, dětská spisovatelka, tvůrkyně půvabných obrázků a pohádkových světů, vám vzkazuji: Smažte se v pekle, stvůry! Usmažte se ve svých tancích, zkurvysynové. Stejně, jako jste dnes hořeli u Charkova, v letadlech, na nebi nad Ukrajinou. Zdechněte, mrchy, co útočí v noci, jako fašisti, ve vítězství, na které jste tak pyšní. Moje nenávist k vám je temná a bez konce jako černá díra ve vesmíru. Přinesli jste válku do mého domova. Donutili jste plakat mého syna, který se ptá, co po nás chcete. A vy chcete jen jedno – zničit nás, Ukrajince. Zničit mou milovanou zemi. Aby plakaly všechny ukrajinské matky a děti…“

A Anton Sančenko, spisovatel a publicista, bývalý námořník (ČRo zdramatizoval jeho povídku Obrázky z kadetky) ji 27. března z Kyjeva doplnil: „Součástí reparací, které budou uvaleny na Rusko, až zvítězíme, by měl být zákaz psaní patetických textů v ruštině. Není to nic složitějšího než zápis o sběru smrkových šišek. Na sto let. Ale ani pak bych to neriskoval.“

Paráda, jsem pro! Není větší lidské (lidské?) perfidnosti, než je vražedný ruský pathos, který se dojímá sám nad sebou.

Za diskusemi ukrajinských autorů na FB najdete úryvek z románu lvovské spisovatelky Halyny Šyjan o všedním životě hrdinky knihy, do kterého vstoupila válka na Donbasu. Nad ním jsou básničky, které v reakci na Ukrajinu napsal v ruštině Honza Machonin, toho času ještě v Moskvě, což je premiéra – jeho první publikovaná poesie. (Kdysi jsem byl na nějaké akci v Moskvě a Honza mě vzal do Machoninky, odkud pochází rod jeho otce Sergeje Machonina. Byla to ves jako z ruských bylin, jak se patří, a to jsme byli jen cca 100 km za Moskvou. Uprostřed vsi byl prud, česky rybník. Zapálil jsem si dlouhé cigáro, svlékl se do trenýrek a obřadně jako do lázní jsem se ponořil do vody, na hlavě černý kulatý klobouk s širokou krempou, který jsem si kdysi, hledaje v poledne nějaký stín, koupil z božího vnuknutí ve čtvrti Mea Šearim v Jeruzalémě u tamních ortodoxních Židů, a pomalými tempy, bafaje z cigára, jsem prud obkroužil jako nějaký zaoceánský parník. Z břehu mě pozorovala místní všemi ruskými bylinami mazaná a protřelá babizna jako z Krásy nesmírné. Když jsem vylezl ven a potahuje z doutníku se sušil na sluníčku, přitočila se ke mně a povídá: Skaží meňá, ty Jevrej ili Amerikáněc? – Amerikánský Jevrej, odpověděl jsem, potáhl jsem z doutníku a vyfoukl kouř, načež babizna se začala křižovat, jako kdyby z místního rybníka vylezl hastrman, a hned mi taky dávala radu: To tu nikde neříkej, nebo tě zabijou!, přičemž bylo jasný, že baba by byla první, kdo by mi podrazil nohy. Tolik Machoninka, tedy čistě subjektivně. Nebo objektivně?)

Na závěr si Petr Mach sedl ke stolu, zapálil si cigaretu, usrkl kafe a zmáčkl klávesnici. Game is over, Vladimíre Vladimiroviči! Na straně sedm přílohy nahlédl Mach do blízké budoucnosti. Bylina o svatém Ušakovu, sabatu sekty Zetkařů na stadionů v Lužnikách z pera našeho korespondenta z pekla a jeho přilehlého okolí Josefa Mátohy výše naznačené doložila.

Tovarisči! / Čto?
Privjezli tanky. / URÁÁ!
Nu oni nejechajut. / UÉÉ!
Nu možno jich tlačit! / URÁÁÁÁ!

Kakaja kultura,
takaja natura,
kakaja natura,
takyj narod sovětskij.

Vrať se, bratře, pozvedni svou tvář ke slunci, buď s ním, když se hledá a mrzačí, když se zlobí, raduje se a brání se zkáze… – na titulní straně končí svou protiválečnou píseň ukrajinská básnířka Kateryna Kalytko, kterou složila 22. března ve města Vinnycja. Její slova neleží spořádaně v řádících, ale vzpříčila se – jsou vertikálně, mezi zemí a peklem, zemí a nebem.

Číslo doprovází výborné fotografie Karla Cudlína, Jana Dobrovského a Martina Wágnera z Ukrajiny.

Příště se sejdeme na konci světa. Kde to bude, dosud nikdo neví.