Po událostech minulého měsíce jsme si lehce osvojili heslo, že svět se změnil. Svět se nezměnil, svět se mění. Teroristické útoky také neznáme od 11. září, ale z doby mnohem dřívější. Jen jejich interpretace nám dělala a dosud dělá mnoho problémů. Terorismus v Evropě známe nejpozději od počátku 70. let, kdy např. v Německu začala působit Frakce rudé armády nebo v Itálii Rudé gardy. Zpravidla vyšli z revoluční studentské vlny konce šedesátých let. Již názvy napovídají, ve jménu čeho se cítili oprávněni rozpoutávat násilí. Přesto i oni se již tehdy učili jezdit do zahraničí, Libanonu, Jižního Jemenu, Súdánu, Libye, ale i Československa nebo SSSR a dalších zemí, které k těmto skupinám trpěly náklonností. Tak došlo i k úspěchům, které jsou již téměř zapomenuty. Matně si někdo možná vybaví sérii vražd prominentů německého režimu, únos a vraždu italského premiéra nebo únos izraelských sportovců na olympiádě v Mnichově. V 38. čísle časopisu Der Spiegel si Henryk M. Broder klade otázku, zda si někdo vůbec pamatuje na ženu jménem Leila Chalidová. Ani zde nebude na škodu její příběh stručně připomenout.

V srpnu 1969 unesla letadlo společnosti TWA na lince z New Yorku do Atén, které chtěla nechat donutit přistát na letišti v Tel Avivu. Protože to Izrael nepřipustil, přistálo letadlo v Damašku. Odtud po dvou týdnech vycestovala do Jordánska, kde byla uvítána jako národní hrdina. Dnes by něco takového nebylo možné, nicméně pochopíme, že kamikadze nad New Yorkem nemuseli mít těžký úkol. Leila si totiž své dobrodružství o rok později zopakovala. Pro větší dojem chtěla tentokrát unést letadlo izraelské společnosti El Al. Izraelci se na vyjednávání nespoléhali a každý let doprovázeli (a dosud doprovází) bezpečnostní pracovníci v civilu. Na palubě letounu došlo k boji, v kterém Leila byla zadržena a její spolupachatel zahynul.

Letadlo nedoletělo z Amsterdamu do New Yorku, ale pouze do Londýna, kde přesně po 28 dnech byla za kampaně svých přátel propuštěna na svobodu. Od té doby si nesčetněkrát stačila postěžovat na kvalitu služeb poskytovaných izraelskými aeroliniemi, brutální zacházení ze strany Izraelců a mnohá traumata a stíny na duši, které jí způsobili. Dodnes objíždí svět, v kterém se prezentuje jako bojovnice za svobodu. Odváží-li se jí někdo nazvat teroristkou, naskakují jí rudé skvrny před očima.

Kdyby se Izrael po mnichovském masakru měl spoléhat na zásah Rady bezpečnosti OSN, byli by dnes z únosců a vrahů nejspíše mediální hvězdy a uznávaní vůdci pokrokových skupin. Sovětská propaganda byla tehdy všemocná a arabská jí zdatně sekundovala. Sovětská propaganda dnes již neexistuje, jsou slyšet pouze mnozí její pohrobci a propaganda palestinská, která své umění taktéž dovedla k dokonalosti. S jistým cynismem tak lze kvitovat, že poslední „mučedníci“ nás již nebudou moci zdravit z pódií mírových konferencí. Ptáte se, proč o tom všem píši a proč srovnávám předešlé relativně omezené útoky s tím posledním, který svým bezprecedentním barbarstvím a zbabělostí  všechny zastiňuje? Činím tak proto, že i dnes se ozývají hlasy vyzývající ke snaze pochopit motivy a činy teroristů, podhoubí, z kterého vycházejí, cíle, kterých chtějí dosáhnout a problémy, na které upozorňují jak už svojí existencí, tak i činy.

Často lze zaslechnout, že teroristé jsou produktem bídy a bezperspektivnosti, v které se celé skupiny mladých lidí v některých zemích nacházejí. Např. Chalmers Johnson, bývalý poradce CIA, expert na Asii působící na univerzitě v Berkeley se nechal slyšet, že terorismus je zbraní chudých. A jakou roli v tom hrají Spojené státy? Podle jedněch se hněv na Spojené státy obrací kvůli přílišné americké angažovanosti ve všech částech světa, podle druhých z důvodu opačného, tedy že Amerika se stala obětí kvůli zahleděnosti do sebe samé a naopak by těmto regionům měla věnovat větší pozornost než dosud. Ať tak anebo tak, pod prahem těchto názorů můžeme vyčíst tlak na větší přerozdělování zdrojů a ekonomických statků ve prospěch chudých zemí.

Pravdou nicméně zůstává, že teroristé a často i je podporující režimy chudí nejsou a nebyli. O bin Ládinově bohatství se toho napovídalo dost a že bohatý být musí je zřejmé. Namátkou je jeho jméno spojováno s útokem na Světové obchodní centrum v únoru 1993, útoky proti americkým základnám v Rijádu (listopad 1995) a Zahránu (červen 1996). Zapleten má být i do masakru 58 turistů v Hatshemput Temple v Thébách (Luxoru) a je považován za organizátora pumových výbuchů na amerických velvyslanectvích v Keni a Tanzanii v srpnu 1998. Tento útok stál 233 mrtvých, povětšinou domorodých civilistů. Je spojován s útokem na americký torpédoborec v Adenu a údajně má stát i v pozadí neúspěšných atentátů na Jana Pavla II v Pákistánu roku 1981, Billa Clintona na Filipínách roku 1994 a Husního Mubaraka v Etiopii v roce 1995. I kdyby toho měl na svědomí jen desetinu, je toho požehnaně.

Zorganizovat komunikační a logistickou síť, zabezpečit potřebné zdroje, výcvikové tábory, nové členy, sympatizanty, strategické plánování a rozvědku musí stát neuvěřitelné množství peněz. Teroristé je mají. Jsou financováni nejen z vlastní obchodní činnosti, ale i z dobrovolných příspěvků radikálních mešit, bohatých sympatizantů nebo přímo určitými zeměmi. Tyto země nemusí být přímo chudé, často se v této souvislosti hovoří i o pohádkově bohatých zemích Arabského poloostrova. Vyvěrá tedy terorismus z chudoby?

Podíváme-li se na profily některých teroristů vojáků v poli, ani zde neplatí, že např. sebevražedné útoky mají být zbraní těch nejchudších. Agentura Reuters vydala 14. září 2001 zprávu, která se odvolává na nejmenované izraelské experty. Podle nich se povaha sebevražedných útočníků změnila. Objevují se totiž i starší a vzdělanější muži, kteří jsou ochotni nechat se roztrhat bombou. Na počátku září tak bombu před jeruzalémskou nemocnicí odpálil palestinský učitel. Co vyučoval se již ve zprávě neuvádělo. Tomuto trendu odpovídá i útok na USA. Někteří ze sebevražedných útočníků studovali vysokou školu v Německu a učili se létat ve Státech nebo v Británii tak, že jejich inteligence a prostředky jim umožnili zůstat zcela nenápadní. Ať by studovali pomocí vlastních zdrojů nebo pomocí stipendia, nelze je již v žádném případě považovat za chudé nebo dokonce velmi chudé. Jen životní náklady v západní Evropě dosahují vysokých částek. A že by tito lidé před sebou neměli žádnou perspektivu? S diplomem ze západní univerzity?

Lze namítnout, že náklady jim kryjí jejich chlebodárci, od nichž se z jakýchkoli důvodů nemohou odstřihnout. Nové rekruty se ale daří získávat i v USA nebo Evropě. Podle ne zcela nejvěrohodnější ruské zprávy pro OSN měli pro bin Ládina pracovat i Češi a Bulhaři, ovšem Němec Steven Smyrek je již osoba zcela konkrétní. V roce 1999 byl za pašování biochemických materiálů odsouzen v Izraeli na 10 let. Náhodou před tím absolvoval několik výcvikových táborů Hizballáhu v Libanonu a bin Ládinovy Al-Kajdy v Afghánistánu. Skutečně se všichni atentátníci cítí v tak bezvýchodné situaci, že si za skývu chleba strčí pod kabát bombu?

Přesto je boj proti chudobě samozřejmě nutný. Musíme se ovšem podívat, jak jej řeší samy dotčené země. Válčící skupiny v Afghánistánu ho neřeší nijak. Generální tajemník OSN odhadl částku nutnou k zabránění humanitární katastrofy na astronomických 584 miliónů dolarů. Podle zprávy OSN zveřejněné v Ženevě bylo v Afghánistánu na humanitární pomoci dosud závislých pět a půl miliónů osob, nyní se předpokládá nárůst o další dva milióny lidí. Jedno dítě ze čtyř se nedožije pěti let věku, nejčastější příčina smrti je podvýživa. Přitom se ani o Talibanu nedá říct, že by byl chudý. Jeho příjmy z obchodu s narkotiky si nikdo nedovolí odhadnout.

Přesto si Taliban dovolil ze země vypovědět všechny humanitární pracovníky a sklady humanitární pomoci přivlastnit. Některé pracovníky nyní za údajnou trestnou činnost (šíření křesťanství) zadržuje. Zřetelněji než v minulosti tak se zbídačelým obyvatelstvem zachází jako s rukojmím. Bylo by přece nehumánní těm chudákům, kteří beztak nic nemají, jejich trpký úděl ještě dále ztěžovat. Kde je proklamovaná arabská solidarita, jejíž někteří představitelé prezentují nejbohatší země na světě se zbývá jen dohadovat.

Situace v Libanonu a na palestinských územích je v mnohém obdobná. Přestože známý Hizballáh nebo palestinský Fattah získává podporu budováním nemocnic nebo škol, větší částky vynakládá směrem zcela jiným. Na tvorbu infrastruktury je největším přispěvatelem EU. Zbývá jen doufat, že z těchto prostředků nejsou financovány instituce, které své klienty podrobují intenzivnímu vymývání mozku a indoktrinaci, aby se mohli stát úspěšnými teroristickými stroji. V závěti nalezené po Muhamedovi Attovi, jednom z pilotů vražedných strojů, se např. píše, že se s ním nesmí rozloučit žádná těhotná nebo jinak nečistá žena, a že se k jeho hrobu žena nesmí přiblížit vůbec. Vůdce islámské obce ve Frankfurtu nad Mohanem, Hadyatullah Hübsch, takové a i jiné požadavky z náboženského ani lidského hlediska nedokázal nijak komentovat, zkrátka je nechápal (Bild, 1. 10. 2001). A že táborů poskytujících podobnou úroveň teologického vzdělání je na Blízkém východě dost ví nejlépe sám Izrael.

A tím se dostávám k poslední části mé statě, totiž zamyšlení nad způsobem provádění jedné arabské politiky. Od neúspěšné ofenzívy protižidovské koalice v roce 1948, která měla za cíl Izrael zničit a Židy usídlené zde od biblických časů zahnat do moře, se jí podařilo konstituovat palestinský národ, uzavřít ho do uprchlických táborů a nechat jej množit. Zní to možná neuvěřitelně, ale na území Libanonu dosud žádný Palestinec z uprchlických táborů nedisponuje státním občanstvím. Že by u nás v Evropě za 50 let pobytu v určité zemi zůstal někdo bez občanství je nepředstavitelné. Na celém světě existuje snad pouze jediná analogie, byť ne tak dlouhá. Jsou jí tábory ne zcela nepodobné koncentračním vytvořené pro uprchlíky z území „osvobozených“ Vietcongem. Bylo a je jich tolik, že žádná ze svobodných zemí jihovýchodní Asie neměla odvahu vpustit je na své území. Lodě dokonce odmítaly brát na palubu topící se trosečníky, protože by jim byl odepřen vjezd do přístavu. Zamezovalo se tak nebezpečnému precedentu. Vietnamských uprchlíků se nikdo nezastal, nicméně abych se vrátil k tématu, ti palestinští byli a jsou mnohými arabskými a dnes i africkými zeměmi (viz nedávná konference OSN o lidských právech v Durbanu) využíváni k  obviňování svobodného světa z nespravedlnosti a k vydírání. Na mysl se dere myšlenka, že je tak činěno úmyslně. Vždyť jak by bylo možno ovládat masu, která by již byla relativně zabezpečena a mohla vést své vlastní životy? Koho by její osud také dojímal? Jsem si jist, že kdyby se bohatým šejkům zachtělo, mohly uprchlické tábory působit dojmem ukázkových městeček.

Svět a mezinárodní vztahy zajišťující interakce mezi jednotlivými zeměmi disponují určitou rezistencí. Nekonečné zařazování vyrobené palestinské otázky do předmětu mezinárodní agendy lze označit za terorismus v mezinárodních vztazích. Stejně jako terorismus skutečný dotýkající se přímo našich životů již i tento začal žít svým vlastním životem. Tato politika se svým tvůrcům bohužel vymkla z rukou a sami jí jsou nyní ohrožováni.

Ptát se po motivech a cílech určitého jednání je více než důležité. Dokázal někdo srozumitelně vysvětlit, co nám chtěli říci únosci letadel směřující je do Twin Towers? Byl takový problém zanechat po sobě nějaký vzkaz? Obávám se, že nikoli a že bychom mohli být rádi, kdyby něco konkrétního skutečně požadovali, řekněme např. propuštění některých kolegů. Leč nestalo se. Je jisté, že všechny ideologické a historické argumenty neslouží ničemu jinému než k přípravě budoucích kamikadze a oblbování gramotné veřejnosti. Jako vždy jde v první řadě až o moc a pochybuje-li o ní někdo, pak o její demonstraci. Vykonávat moc je nejjednodušší nad jednolitou, bezbarvou, stejně smýšlející a nejlépe stejně chudou masou.

Tedy nad společností, která je přesným opakem té ve Spojených státech. Americká moc vyvěrá právě z úspěšného soužití nejrůznějších kultur a etnik, ze společnosti, v níž má každý rovné příležitosti. To se jeví být hlavní příčinou nenávisti islámských radikálů vůči Americe, ať už své argumenty uvádějí jakkoli.

Rozvedeme-li tuto logiku dále, postuláty tvořící i naši společnost by byly zcela chybné. Programy na začleňování menšin, budování občanské společnosti, rozvíjení alternativních kultur a odlišných životních stylů, budování tolerance ve společnosti, toho všeho bychom se měli zříci, kdybychom islámské fanatiky chtěli uspokojit. Jinými slovy se máme zříci naší identity a svobody.

O válce odlišných kultur nehovoří USA, ale pouze islámští vůdci. Např. místopředseda talibanské rady ministrů mulla Muhammad Hasan Achund se nechal slyšet, že boj proti terorismu je jen záminkou, pod kterou „USA a všichni imperialisté ve světě , židé a křesťané hodlají zničit islámský řád“ (ČTK, 18. 9. 2001).  Slyšel někdo z vás kromě jiných islamistů hovořit někoho o válce proti islámu? Já nikoli. Nelze ovšem vyloučit, že i tato kachna splní svůj účel a některý intelektuál ji dál úspěšně rozvede. Jakkoli je boj o moc či podíl na ní legitimní, doufám, že se nikomu nepodaří vysvětlit, proč kvůli ní musely zemřít tisíce nevinných civilistů ve vzdálené zemi.

Dokud máme v zádech Spojené státy, můžeme lehce tvořit další a další bizarní konstrukce myšlenkové ekvilibristiky, která bude teroristy více či méně chápat. Nepodléháme totiž žádné zodpovědnosti. Zvykli jsme si, že Amerika nás chrání a chránit bude. Kdyby ovšem i USA podlehly relativizaci obdobné té, na kterou jsme uvyklí, situace by byla povážlivější. Již nyní se teroristům jeden cíl splnil. New York je mrtvé město, v němž se lidé s vlastním smutkem ukryli mezi zdi příbytků  a v kterém po setmění doslova a do písmene potkáváte duchy. Můžeme si proto lehce představit, jak by situace vypadala v Evropě. A že útoky budou pokračovat je zřejmé, teroristé jen dělají svou práci. Až k tomuto útoku jednou dojde, řada aktivistů své názory změní. Je ovšem nutné čekat tak dlouho? V nadcházející kampani bojují Spojené státy o zisk veřejného mínění na svou stranu. Zatím to bohužel vypadá tak, že někteří si za domnělé hříchy křesťanské západní civilizace budou sypat popel na hlavu i v okamžiku vlastní náhlé smrti.