Kádrový dotazník Igora Pomeranceva

Jaká je etymologie vašeho příjmení?

V Rusku jsou dva klany Pomerancevů. Jeden je spojen spíše s církevními kruhy, s duchovenstvem. Ale historie mé větve je jiná. Otec se narodil v Oděse a jeho předci byli Židé z Pomořanska, kteří se tam kdysi usadili. Otec byl novinář, ze stejného rodu pochází i autor knihy o historii oděských synagog, takže se mnou to vydá už na tři literární výhonky našeho rodového stromu.

Vyprávěly se u vás doma historky z předrevoluční Oděsy?

Otec narušil hned několik rodinných tabu. Byl z vážené židovské rodiny – u Židů se urozenost posuzuje podle původu a my jsme měli synagogální kořeny, rodina mého otce seděla v první řadě. Takže první tabu, které porušil bylo, že si vzal ženu z nižší společenské třídy, než byl sám. Říkali jí šnějděroňka, což v jidiš znamená „žena mistra jehličky“. A tak se stal rodinným disidentem a ve dvaceti letech odjel z Oděsy. Na svou rodinu nerad vzpomínal a prakticky s ní neudržoval styky. Ale nakonec nás přeci našli, to když už jsme žili v Černovcích, vyhledala mě moje sestřenice z Moskvy, takže jakousi představu o své rodině mám.

Vaše matka je také z Oděsy?

Matka je Ruska z charkovské gubernie. A je to úplně jiný klan. Je z rodiny smíšeného původu – má rusko-ukrajinsko-tatarské kořeny. Když se její příbuzní scházeli na pohřbech, vždycky jsem se divil jejich vzhledu. Jako malý kluk jsem nechápal, proč vypadají Tataři tak jinak. Když si dnes vzpomenu na vzhled rodičů mé matky, je mi jasné, že měli tatarskou krev.

Váš dědeček z otcovy strany ještě chodil do synagogy?

Ano, generace mého děda, to byli židé v konfesionálním smyslu slova. Poté ale byla tato tradice zpřetrhána, neboť jsme žili v Sovětském svazu a lidé se tomu všelijak přizpůsobovali. Ale například já mám ženu Židovku. Můj třicetiletý syn, ale nejen on, všechny děti mých známých, které už vyrostly v Kyjevě nebo za hranicemi, se tak či onak vrátili k náboženství.

Jak se bolševická moc chovala k pravověrným oděským Židům? Pronásledovala je stejně jako pravoslavné křesťany?

Část Židů podpořila bolševiky, ale nehledě na všechny mýty a legendy to byla jenom část menší. Je poměrně jasné proč. Myslím že hodně Židů podvědomě doufalo, že jim komunismus jako internacionální ideologie dá možnost žít v harmonii se společností a se sebou samými. Ale nakonec došlo i na ně. Tu menšinu, která vstoupila do strany a ke které patřil i můj otec, začali pronásledovat až ve 30. letech jako generaci bolševiků veteránů s předrevoluční zkušeností. Po válce následovala oficiální antisemitská kampaň spuštěná Stalinem a Ždanovem. Ale vy jste se mě ptal na judaismus. Ten se jako každé jiné náboženství v zemi sovětů ocitl v nemilosti, zůstalo několik ukázkových synagog, které byly připravené pro hosty z Ameriky. Tradiční židovskou Oděsu, jak ji známe z Babelových povídek, zničili ve 30. letech bolševici. A na co jim nestačily síly, to dokonali za války nacisté.

Kde jste se narodil?

Narodil jsem se v Saratově, na Volze. Poději jsme žili na dálném východě, v Zabajkalsku, a za války, když otce jako srdcaře demobilizovali a když se stal z válečného novináře novinářem civilním, jsme se přestěhovali do města Černovci v Bukovině, protože tam žili příbuzní mojí matky.

Jak dlouhou dobu jste tam prožil?

Přijel jsem tam, když mi bylo pět let a teprve ve dvacíti jsem se přestěhoval do Kyjeva. Prožil jsem tam takové to období života, kdy se člověk formuje a osobně pro mě byla tato léta rozhodující. Jednou jsem se jako malý kluk zeptal otce: tatínku a byl jsi někdy v zahraničí? A on se na mě tak skepticky podíval a řekl: Ale my přece žijem v zahraničí! Neupřesnil, pravda, jakou hranici má na mysli, ale postupně jsem to sám pochopil. V tomto městě bylo ještě možné nalézt střípky a ruiny rakousko-uherského mocnářství a dokonce tam ještě žili staří černovečtí Židé, kteří přežili nacistické tábory a které po návratu domů poslali do gulagu, do lágrů stalinských. Tito rakouští Židé představovali podstatu, smysl, sůl města Černovci. Jsou různé přírodní jevy – třeba les; kořením lesa jsou pro mě houby. Nebo moře, sůl – chuť moře je pro mě vyjádřena v ančovičkách. A smysl a sůl Černovců byli tito poslední rakouští Židé. Na jednu stranu vypadali jako ruiny nějakého jiného architektonického celku, ale na druhou stranu představovali smysl města. To díky nim se neproměnilo v definitivně vymazanou sovětskou náhražku městského života.

Nakolik se bolševikům podařilo zničit materiální dědictví rakouské říše? Zůstala tam architektura? Knihovny?

Jestli to dobře chápu, právě především architektura pro mě v dětství hrála roli disidenta. Teprve později jsem si uvědomil, že žít v takovém městě, chodit kolem secesních domů, okapů, štuků – to bylo jako dostávat nenápadně očkování jinou kulturou. Až do 70. let nebyli ve městě žádní disidenti a i potom jich bylo velmi málo. Ale samotné město hrálo roli disidenta a přenášelo onu infekci krásy a svobody.

Město Černovci bylo sice na periferii monarchie, ale zároveň to bylo centrum této periferie, na přelomu století tam kypěl umělecký a intelektuální život, narodil se tam Paul Celan… Věděli jste o tom, zajímalo vás to?

My, mám na mysli okruh mých přátel, chlapců a dívek, kteří nejvíce na světě milovali knížky, jsme byli barbaři. Ale svérázní barbaři. Měli jsme rádi ruskou a ukrajinskou literaturu, literaturu americkou, francouzskou, anglickou… jenom jsme nevěděli, po jaké půdě vlastně chodíme. Nebyli jsme tím vinni. Barbarství, to je neexistence kulturní a historické paměti. A o tu nás připravili, jako by nám ji vyoperovali, jako by provedli chirurgický zákrok, trepanaci lebky, a odňali nám tuto kulturně historickou paměť. V osmnácti letech jsme si ji vlastními silami začali obnovovat. Poprvé jsem narazil na jména rakouských géniů, a najednou do sebe všechno začalo zapadat: i to město-disident, staří rakouští Židé, secesní architektura i verše rakouských básníků. Vzájemně se to propletlo a pro člověka, který byl schopen cítit uměleckou tkáň, se to všechno proměnilo v obrovský kulturní citát.

Jak vypadal v 50. a 60. letech každodenní život v zapadlém sovětském maloměstě?

Víte, národní duch se drží pevně, kdežto duch sociální je možné zhola vymýtit za dvacet, třicet let. Takže sociálně se město pomaličku proměňovalo ve zrůdné dvojče všech ostatních sovětských maloměst. A pokud jde o národní charakter… Víte, jsou to přeci jenom úrodné země, roste tam víno, rostou tam meruňky, kterým jsme říkali morely, fantastická letní jablka – je to Bukovina, ne Rjazaňská oblast. Takže příroda nám alespoň do určité míry kompenzovala bídu a ubohost každodenního sovětského života. Ale samozřejmě si pamatuji, jak jsem ještě za Chruščova jako kluk stál ve frontách na chleba, na doby, kdy jedinou dostupnou lahůdkou sovětské gastronomie byla tresčí játra, což byl vrchol rozkoše. Bylo to období daltonismu. Ale my jsme se nehledě na tu dobu nebo přesněji té době natruc cítili silní a svěží, bývali jsme šťastní.

Jaký vztah jste měli k centru, k Moskvě? Toužili jste po ní, nebo jste byli naopak lokálpatrioti?

Já jsem se samozřejmě chystal přestěhovat do Moskvy, protože v jakémkoliv totalitárním, autoritativním zřízení zůstává provincie beznadějnou provincií a centrum naopak žije na účet provincie, vysává z ní všechnu šťávu, talenty. Přesně tak Moskva neustále vysávala Oděsu, která vydala celý regiment talentů, z nichž v Oděse nikdo nezůstal a se mnou to bylo podobné. Když jsem vychodil školu, odsloužil si armádu a když jsem odpracoval povinný rok ve škole v Karpatech, v horách s huculskými dětmi, chystal jsem se samozřejmě odjet do Moskvy. Udělal jsem ale zastávku v Kyjevě a do Moskvy jsem už nikdy nedojel a posledních sedm let před emigrací jsem prožil v Kyjevě. Zvláštní je, že můj syn ten můj sen bohužel uskutečnil: vyrostl sice v Londýně, je to londýnský boy, poddaný britské královny, ale přestěhoval se do Moskvy a bohužel jistou dobu dělal dokonce kariéru v moskevské televizi. Takže v druhé generaci jsem do Moskvy nakonec dojel.

Kdy jste poprvé narazil na to, že vás systém, ve kterém žijete nějak omezuje, že vás k něčemu nepouští, něco vám zakazuje?

Víte, můj otec byl člen strany a moje matka byla pravověrná poddaná občanka sovětského státu. Nicméně jak matčini tak i otcovi příbuzní seděli v lágrech a takové věci se nedají utajit. Samozřejmě jsem o tom věděl, i když se o tom mluvilo polohlasně. Nenáviděl jsem Stalina, což vlastně souhlasilo se závěry XX. sjezdu strany. Rodinná atmosféra nebyla nažhaveně komunistická, nějaký červotoč to nahlodával. Navíc moje babička sloužila jako felčarka, milosrdná sestra, a školu vystudovala ještě za cara. Mohla stavět na dobrém základě a až za druhé světové války, odkud si odnesla vyznamenání a válečný kříž, musela vstoupit do stany. A aby ze strany mohla zase vystoupit, odjela na Sibiř, do Zabajkalska, do města Čita. Jenom tak se mohla vyhnout povinné stranické registraci. Odjela na konec světa jenom proto, aby mohla vystoupit ze strany. A můj otec, partajní novinář, ji kryl. Takže doma to nebylo tak strašné. První očkování jsem dostal v rodině. V patnácti ještě ne, patnáctiletý mladík přeci ještě může věřit, když ho to naučí, státu. Byl jsem normální hoch, komsomolec. Oči se mi začaly otvírat, až když jsem přišel na vysokou školu, na Ukrajině. Pamatuji se, že na jedné z prvních hodin se profesor zeptal: V jakém jazyce vám mám přednášet? Bylo tam šedesát studentů, z toho padesát Huculů a deset starších bratrů – Rusů. A Huculové sklopili oči a mlčeli. A deset starších bratrů vyštěklo: v ruštině. A já si uvědomil, že tenhle stát se nakonec zhroutí, že se zhroutí, protože takhle lidi ponižovat nelze.

 Jak vypadal Kyjev, když jste tam v šedesátých letech přijel? Řešili tam lidé národnostní otázku?

To máte jako se špatnou uklízečkou: všechnu špínu zamete pod koberec. Všechno to bylo pod kobercem, nahlas se to neprobíralo. Být Ukrajincem bylo to nejhorší, co se mohlo člověku na Ukrajině stát. Já jsem přitom patřil k starším bratrům, měl jsem výhodnou pozici. Nejnebezpečnější bylo být Ukrajincem a přitom si uvědomovat svoji národnost. A KGB pronásledovala uvědomělé Ukrajince ze všech nejvíc, přičemž v prvé řadě představitele kultury, protože kultura artikuluje národnost. Proto, jak si pamatuji, mladí ukrajinští básníci na černovické universitě mluvili tišeji než já, polohlasně. V té době už člověk samozřejmě chápal, o co jde, uvědomoval si, v jaké zemi žije a pociťoval stud, když si uvědomil, že z televizní obrazovky se nějakej darebáckej politik jeho jménem obrací k lidu, ke světu a že za to nese zodpovědnost. Tenhle pocit přišel v osmnácti letech a trval, dokud jsem neemigroval.

Existoval pověstný ukrajinský nacionalismus?

To je třeba upřesnit. Jednoho mého kamaráda odsoudili ve vykonstruovaném procesu na čtrnáct dní, a soudci ho obviňovali, že je ukrajinský nacionalista, protože u soudu mluvil ukrajinsky. Takže pod tímto termínem se většinou skrývala jenom skutečnost, že na Ukrajině žili stateční lidé, kteří se nebáli mluvit svým rodným jazykem. A pokud jde o nacionalismus spojený s představou o Ukrajině jako hypoteticky nezávislém státu, pak tam samozřejmě žily milióny nacionalistů, především na západní Ukrajině.

Existovala v té době v Kyjevě neoficiální kultura?

Samizdat jsem začal číst už v Černovcích. Navíc tam žili židovští básníci, které nestačili vybít v holocaustu a gulagu a kteří psali v jidiš – jazyce, který nikdo nepotřeboval. A jeden z nich, který se později proslavil v Izraeli, Mejer Charaz, chodíval k nám domů, můj otec se s ním seznámil za dramatických okolností. Mejer tehdy zveřejnil verše v polském židovském časopise a už to bylo bráno jako disidentský čin, protože publikoval v zahraničí bez souhlasu svazu spisovatelů. Musel na kobereček do oblastních novin, kde pracoval můj otec a málem ho tam lynčovali. Můj otec se této veřejné popravy přirozeně nezúčastnil a po té schůzi k nám ten básník přišel, byl úplně zničený, ale před mýma očima pookřál, když ho otec poprosil, aby zarecitoval své verše. Jakmile začal recitovat, vrátil se do něj život, skrze slovo, zvuk vlastních veršů. Ve městě žili také ukrajinští spisovatelé, kteří byli na jednu stranu oficiální, ale někdy jim najednou nějak přeskočilo a napsali nějakou povídku, za kterou je v tisku vláčeli špínou, takže z nich byli div ne disidenti. Ale když jsem v roce 1975 přijel do Kyjeva, našel jsem město paralyzované strachem. Ve městě nezůstal po čistkách jediný Ukrajinec – mám na mysli ty, kteří si uvědomovali svou národnost. Až v roce 1975 začali přicházet z lágrů a já se s nimi seznámil. Byla to poušť a Ukrajinci se spolu neodvažovali mluvit vlastním jazykem. Pamatuji si, že jsem zašel do časopisu So sveta, který tiskl zahraniční literaturu. Stavili jsme se tam s kamarádem básníkem. Seděli jsme v oddělení beletrie a já začal citovat úryvky z memoárů Naděždy Mandelštamové. Seděli tam ještě dva redaktoři a podívali se na sebe s hrůzou, protože to si mohl dovolit jenom Rus. Úplně ztuhli a vyměnili si pohledy ze kterých jsem poznal, že jsem překročil hranice tabu. Dopustil jsem se společenské a politické netaktnosti. Taková tam vládla atmosféra.

Takže s tehdejší Moskvou se to nedá srovnat?

V Moskvě byly hranice svobody mnohem širší. Samizdat byl v podstatě normou. Kdybych se nezdržel v Kyjevě a dojel do Moskvy, asi bych vůbec neemigroval.

Když jste odešel do exilu, snažil jste se přizpůsobit novému prostředí nebo jste se držel emigrantské komunity?

Možná ze mě mluví hrdost, ale stejně jako jsem nesplynul se socialistickou společností, nesplynul jsem ani s tou západní. Asi je ve mně příliš velká dávka individualismu, to není ani dobré ani špatné, prostě mi to nedovoluje charakter. Krom toho nejsem muzikant ani cirkusový artista, pracuji s jazykem. A nepracuji jen v ruské kultuře, ale v ruské verbální kultuře. Ať chcete nebo ne, nezbývá vám než zůstat u jazyka. Jiná věc je, že když člověk žije v cizině, objevuje nové rozměry, pocitové a psychologické možnosti jazyka, vlastního jazyka, s nímž pracuje. A i když zůstává ve svém rodném jazyce, svému čtenáři přináší něco neobyčejného, něco, co čtenář nezná, stává se pro něj kulturním a literárním cizincem. To je na tom zajímavé! Zůstal jsem ve své verbální kultuře, ale zůstal jsem v ní jako cizinec. To je snad to podstatné z mé zkušenosti emigranta. Napsal jsem například knihu Červené suché, jejíž hrdina překonává samotu pomocí vína. A to je odpověď na vaši otázku, jestli jsem zůstal ve své kultuře nebo se rozpustil v nové. Vše, co jsem napsal o víně, jsem napsal rusky. Psát o víně, když pracujete ve vodkové kultuře, to je drzost a disidentství, citové a psychologické. V národě, který uctívá vodku, musí být piják vína cizincem.

Vy jste opravdu vždycky pil víno a nikdy vodku?

Ano, to na mě vždy působila ta citová vakcína z Bukoviny. Vyrůstal jsem v sadech vedle vinohradů.

Máte radši sladké nebo suché?

Piju jenom suchá vína.

A co šampaňské?

V létě. A ve svátek. Za patnáct dolarů pořídíte velice dobré červené, ale dobré šampaňské je drahý špás.

A co sovětské víno z Bukoviny, dalo se pít?

Samotné víno bylo špatné. Důležité ale je, že jsem vyrostl ve stínu keřů vinné révy. Kdybych zůstal v Zabajkalsku, asi by ze mě byl člověk vodky. Ta bukovinská vakcína předurčila i moji literární dráhu. Stal jsem se prorokem vinné kultury ve světě vodky. Teprve v emigraci jsem pochopil, vůči čemu jsem byl vlastně disidentem. Byl jsem disidentem vůči železným oponám a čínským zdem, které mě oddělovaly od vinohradů Francie, Španělska, Chile… Jestli se mi podaří naočkovat vinnou kulturu alespoň několika stovkám tisíc mých bývalých krajanů, budu považovat svoji životní misi za splněnou.

(Původně vyšlo 15 . prosince 2008 v tištěném Babylonu)