S Janem Palachem si česká společnost nikdy nevěděla pořádně rady. A není divu, sebeupálení jako forma politického protestu či nástroje k povzbuzení pasivní veřejnosti znamená něco nesporně výlučného. Nezůstává omezeno na diktátorské nebo totalitní režimy, kde mezní míra útlaku občas vyvolávala či vyvolává mezní reakci, poněvadž jiné možnosti jsou nebo se zdají být nepoužitelné. Každopádně je zpravidla výrazem snahy prorazit nějakou neprostupnou zeď, často korupce, mocenské arogance (i demokraticky zvolených) politických představitelů či letargie většinové společnosti.

Diskutabilnost sebeupalování v našem kulturním okruhu je dána i tím, že jde vlastně o „transfer“ z jiného náboženského (civilizačního, kulturního) zdroje. Jednu z hlavních inspirací Jana Palacha totiž tvořily protesty vietnamských buddhistických mnichů z šedesátých let, zaměřené proti jihovietnamskému autoritářskému režimu, zejména proti tomu, že protežoval katolíky a potlačoval buddhisty. Nicméně v buddhismu pro sebeupálení existuje jisté „věroučné“ zdůvodnění (a provádělo se hlavně z duchovních, nikoliv politických důvodů).

Sebeupálení se však postupně stalo poměrně rozšířenou, byť samozřejmě stále výjimečnou formou politické akce – a sice globálně. Za připomenutí jistě stojí několik případů z poslední doby. Takových, které lze klasifikovat jako vědomý akt politického (politicko-sociálního) odporu, poněvadž existuje i řada případů, kdy je sebeupálení spíše projevem psychických nebo jiných problémů daného jedince, jakkoliv je to u řady osob sporné.

Arabské jaro obrazně i reálně zažehlo sebeupálení Tunisana Muhammada Buazízího z prosince 2010, z čehož mimochodem plyne, že sebeupálení nemusí představovat nějaké pouze morální gesto, heroický sice, ale nepraktický idealismus bez šance na prosazení reálných cílů. Ostatně, Jan Palach doufal, že se mu podaří ochabující českou společnost skutečně znovu „zažehnout“, a jeho oběť tak doopravdy přinese plody. Nemýlil se, leč podařilo se mu zasáhnout až následující generaci, po dvaceti letech, během Palachova týdne v lednu 1989.

Ale zpět k přítomnosti. V bulharské Varně se v únoru 2013 upálil šestatřicetiletý horolezec a fotograf Plamen Goranov na protest proti údajně zkorumpovanému starostovi města, loutce kriminální mafie, i politické a hospodářské situaci v zemi. Jeho čin však tvořil součást velké celobulharské vlny nepokojů zaměřených proti tehdejší vládě, kterou podnítil především nárůst cen energií, na němž se podílely tamní energetické společnosti, včetně českého ČEZu. Kromě Goranova se v únoru a březnu 2013 pokusili v Bulharsku upálit další čtyři lidé, pouze jeden z nich přežil. Bohužel, u nás tehdy jejich osudy nevyvolaly větší pozornost. Bulharští Palachové proti ČEZu? To je přece nějaké moc divoké…

Dne 19. října 2017 se ve Varšavě upálil čtyřiapadesátiletý Piotr Szczęsny. Chtěl tak důrazně upozornit na politiku vládní strany Právo a spravedlnost (PiS), porušující údajně občanská práva, ústavu, demokratické zásady, práva menšin i životní prostředí. Szczęsny, jenž zemřel deset dní po svém činu, 29. října 2017, byl profesí chemik, měl ženu a dvě dospělé děti. V osmdesátých letech působil v protikomunistickém hnutí Solidarita. I odpůrci strany PiS jeho skutek zpravidla považovali za přehnanou reakci. Nicméně když už se někdo k aktu sebeupálení odhodlá, vedou ho většinou vážné důvody. Ostatně, Szczęsny byl též členem polské Mensy, tedy sdružení lidí s vysokým IQ. V prohlášení, které před upálení kolem sebe rozhodil, se označil za „obyčejného, šedého člověka”, čím vědomě navázal na Ryszarda Siwiece, jenž se upálil v roce 1968 a charakterizoval se právě tímto způsobem. Příznivce PiSu chtěl Szczęsny, jak se vyjádřil ve svém manifestu, přimět k tomu, aby své názory prosazovali v souladu s právem a demokratickými principy.

Skutečné ohnisko současného sebeupalování se však nachází v kulturně-náboženském okruhu, kde se vlastně zrodilo – konkrétně v Tibetu. Poměrně často se tam upalují buddhističtí mniši i buddhistické mnišky, kteří tím vyjadřují odpor proti čínské okupační politice. Za posledních deset let se takto údajně upálilo na 150 osob. Čínské úřady se zmíněné případy pochopitelně snaží všemožně ututlat.

Jejich metody českému publiku v říjnu 2016 v rozhovoru pro server idnes.cz přiblížil cestovatel Vráťa Zpěvák: „Na náměstí ve Lhase je to jako v bance: detektory kovu, na střechách odstřelovači, všude vás sledují vojáci a policajti. Právě tam se totiž Tibeťané upalují na protest proti čínské okupaci. A poslední, co si Čína přeje, aby o tom někdo ve světě věděl. Vojáci už mají takový scénář nacvičený: sesypou se na lidskou pochodeň, strhnou ji tyčí s hákem na zem, postříkají hasičákem, uhasí, přikryjí dekou, obklopí, aby to nikdo nemohl fotit, a uklidí. Za dvě minuty už nevíte, že se tam něco takového stalo. A v paláci dalajlámy už dávno nejsou praví mniši, ale spíš najatí herci ve žlutých hábitech. Toto svaté místo hlídají vojáci, kteří dávají najevo, jak mají celý Tibet v hrsti.“

Země Jana Palacha by se však měla ve vztahu k Číně tím spíše zasazovat o práva Tibeťanů. Místo toho musíme sledovat, jak je hlava státu pouhou loutkou čínských firem, které urputně hájí na úkor českého státu: dokonce neváhá veřejně poplivat vlastní tajnou službu. Ne, upalovat by se kvůli tomu nikdo neměl, nicméně Jan Palach by možná současnou českou společnost, která Miloše Zemana vynesla k moci v demokratických volbách, vnímal velmi podobně jako tu před půlstoletím. Neučinil ze sebe pochodeň na protest proti sovětské okupaci, jak se často mylně uvádí, ale kvůli tomu, jak se jí političtí představitelé i široká veřejnost postupně poddávali. Dnes sice žádné přímé okupaci nečelíme, avšak při pohledu na zdejší veřejný prostor, tedy převážně na manéž, kde s lidmi snadno cvičí různí marketingoví mágové, si nelze než povzdechnout, že se toho za padesát let zase tolik nezměnilo.