Pohlednice z Kyjeva

V hlavním městě Ukrajiny, odkud jsem se právě vrátila, jsou některé věci vidět na první pohled: patří k nim množství mužů a žen, které člověk potká na kyjevských ulicích v oblečení připomínajícím ukrajinský kroj či má jeho motivy, i množství suvenýrů zdobených lidovými ornamenty. Jiných věcí si všimneme až na druhý pohled: při procházce po Majdanu, kde začaly v listopadu 2013 masové protesty, jež posléze změnily podobu ukrajinského státu, nám postupně dojde, že se centrum Kyjeva mění ve svébytné muzeum pod širým nebem. Náměstí i přilehlé ulice jsou posety deskami s nápisy, které objasňují, kde se kdy co dělo, kolik lidí kde zahynulo a podobně.

Majdan, Kyjev 2017

A z rozhovorů s lidmi je zřejmé, že se Ukrajinci opravdu dívají na tehdejší masové protestní hnutí jako na nový začátek. Můžeme na ty kroje i na ta vyprávění shlížet svrchu a mluvit o vzniku nového národního mýtu – jenže myslím, že by to bylo krátkozraké. Ukrajina se skutečně nachází ve fázi dlouhodobé a mnohdy bolestné transformace, a tento nový mýtus Majdanu, ta změna smýšlení a nové sebevědomí jsou nesmírně důležité. Ukrajinské dějiny jsou složité, národní povědomí není jednotné a mnohdy se vztahuje k různým etapám a událostem ukrajinských dějin, vědomí jednotného národa vzniká z různých důvodů pomalu. Když slyším o „ukrajinských fašistech“ a „banderovcích“, docela mě to štve. Každé národní společenství potřebuje historii a historické osobnosti, k nimž se může vztahovat, a pro ukrajinskou společnost není snadné hledat v minulosti zářné vzory. Minulost byla různorodá, a ač je Stepan Bandera zajisté osobností velice spornou, je fakt, že bojoval za samostatnou Ukrajinu. A to se v dnešní situaci počítá. Bude ještě nějakou dobu trvat, než se dočká patřičného historického zhodnocení, ale jsme teprve na začátku…

Podobně je tomu s hospodářskou transformací: snaha by byla, ale ukrajinský hospodářský život je prolezlý nejrůznějšími oligarchy, a je otázka, zda a za jak dlouho se občanské společnosti podaří soustavným tlakem tento stav změnit. Možná stojí za připomenutí poznámka, kterou jsme slyšeli od jednoho kyjevského profesora ekonomie: „Některé věci vyžadují svůj čas, prostě se nedají urychlit. Když bude devět banditů celou noc znásilňovat jednu ženu, ona stejně neporodí za měsíc, ale až za devět měsíců.“ A pak se omluvil za drsnost toho přirovnání.

Navíc se Ukrajina nachází ve vleklé válce – a reakce Kyjeva je obdivuhodná. Ve městě vznikly nové university, jedna Tauridská, ta je pro profesory a studenty uprchlé z Krymu (ale nejen pro ně), a také Doněcká a Luhanská, postavené podle analogického modelu. Podle průzkumů veřejného mínění tvoří skupinu, jež požívá největší důvěry, váleční dobrovolníci, jejichž obrazy jsou posety stěny metra i ulic.

Nové ukrajinské národní vědomí se jistě bude utvářet ještě dlouho, ještě dlouho bude trvat, než ukrajinská společnost dokáže s odstupem popsat a zhodnotit dějiny své země – a dokud bude trvat ruská invaze a anexe Krymu, bude hladina vášní stále vysoká a odstup obtížný. A ještě k těm „ukrajinským fašistům“, o kterých tak vehementně píší ruští trollové: neviděla jsem v Kyjevě nikoho v tričku s podobiznou Hitlera, jaké prodává české nakladatelství Naše vojsko.