Když jsem se dozvěděl, že umřela Dana Němcová, napsal jsem na FB krátký pozdrav. Kromě reakcí různých přátel k tomu jakýsi zamindrákovaný idiot napsal, že je mu líto, že se DN dožila bordelu, který tady máme, že to sice byla skvělá žena, ale bojovala bohužel zbytečně.

„To jste ji pane ale totálně popřel. DN v takovémto modu nikdy ani vteřinu neuvažovala a už vůbec za nic nebojovala – starala se a žila podle svého nejlepšího vědomí a svědomí,“ reagoval jsem na výše uvedené, načež dotyčný, místo aby z té hlouposti, co napsal, vycouval, ji naopak umocnil: Samozřejmě byla to obrovská kvalitní žena, jenže žila v zemi Zemanů a Klausů a to si „za svoji celoživotní práci nezasloužila“, napsal dotyčný jako kdyby měl slovo na nějakém aktivu zasloužilých členů strany a aby své stranické rozpoložení podtrhl, dodal:  „Jste Kaspari evropy a ta pani mezi vas nepatri ma jine a lepsi hodnoty.“ Debatu jsem ukončil s tím, že pan Anthony Machacek, jak byl pisatel označen, je úplný kretén a omluvil jsem se čtenářům, že jsem na něj, nic zlého netuše, reagoval.

Machacek, který ztratil háčky a čárky za nacistického protektorátu, z čehož se pak bezmála půl století vylhával přes komunismus, aby pak po listopadu proti komunismu vytáhl, je typ. Macháčkové, ať už s diakritikou, či bez ní, kteří svět kolem sebe neustále známkují, pronásledují člověka od dětství, od první třídy. Za jedna, za tři, za pět. Pošramocený svět idiotů, kteří si správné odpovědi našprtají večer předem, aby se pak mohli druhý den ráno hlásit. Malé stvůry, které mají nutkavou potřebu světu neustále demonstrovat, že to jsou oni, kterým je shůry dáno, že stojí na té správné straně a mají ty správné názory, aby měli vždy za jedna, aniž by ve skutečnosti kdy v životě hnuli prstem.

To jen k demonstraci dvou zcela rozdílných světů. Dana byla celou svou bytostí, myšlením, citem, celým svým životem, naprostý opak zpotvořeného universa věčných zlepšovatelů lidského osudu, svazáků všech druhů, barev a velikostí, hlídačů, dozorců, fízlů, učitelů, vychovatelek, hlasatelů, karatelů, kteří od počátku věků myslí s námi a za nás a vždy jen dobře.

Dana za nic nebojovala, ale jednoduše vyznávala hodnoty, ke kterým svobodně dospěla, aniž by je kdy komukoli vnucovala – jen se vždy na člověka podívala. Nebyla poznamenána žádnou ideologií, pokud v to nebereme víru ve svědectví člověčenství betlémského pacholete, kterou nehlásala, ale žila. Dana nesvazovala, ale rozvazovala. Starala se, aniž by vykonávala dozor. Tázala se, nic netvrdila. Nezraňovala, uzdravovala. Neponižovala, vyvyšovala. Nemohla vykonávat svou profesi, byla zavřená a po listopadu měla coby matka sedmi dětí dvakrát nižší důchod než důstojníci StB, kteří ji po desetiletí pronásledovali. Navzdory všem Macháčkům neprohrála. Vyhrála.

Pohřeb Dany Němcové je radost ze sounáležitosti, jejíž platnost jen smrt jako pečeť potvrzuje.

Dano, ahoj.

Pank-Perle, Berlín, Pankow, 21. 4. 2023