Pohřeb Hallydaye aneb Jak se identifikovat s průměrností

Předem je nutné připomenout, že Francouzi si na velké pohřby dost potrpí. Úmrtí a následující pohřeb spisovatelů, herců, zpěváků, mediálních osobností a někdy i politiků se bohatě komentují v televizi, účast je masová, přátelé i nepřátelé zesnulého defilují a ukazují se v příslušných pózách v reportážích, televizní kanály mění program a narychlo zařazují odpovídající filmy, záznamy z koncertů, dokumentární pořady točící se okolo nebožtíka.

Foto Jack Delano, 1941.

Avšak pohřeb v poslední době již značně vyšeptalého a zjevně velmi unaveného zpěváka Johnnyho Hallydaye (což je amerikanizující „rockerský“ pseudonym Jeana-Philippa Smeta) překročil veškerou míru, srovnatelný snad jen s tím, co se dělo po tragickém skon u Lady Di. Pohřební průvod na Elysejských polích za účasti miliónu lidí, eskorta stovek motorkářů na Harley-Davidsonech, přítomnost třech presidentů republiky (toho současného a dvou bývalých), zádušní mše ve snad největším pařížském kostele Máří-Magdalény s kulturní, mediální a politickou smetánkou v plném počtu. To vše k uctění památky dost průměrného zpěváka, nepříliš originálního,  epigonského amerikanofila, který nikdy nezaznamenal větší úspěch mimo Francii, kromě toho nikterak příkladného co se týče občanských ctností, o čemž např. svědčí snaha o získání belgického občanství a residence ve Švýcarsku – obojí kvůli úniku před příliš tíživými francouzskými daněmi. Toto chování je ovšem typické pro značnou část francouzských kulturních, ekonomických a mediálních elit.

V televizi byl Johnny často terčem posměšků kvůli příliš – slušně řečeno – prostoduchým komentářům a projevům v různých interview. Zkrátka žádný zázrak, žádná větší originalita nebo průrazný talent. Zato dlouhověkost kariéry, která trvala přes padesát let působení na scéně, úporná pracovitost ve vlastní doméně, neúnavné opakování stále téhož, věrnost svému publiku. Tedy už za života byl Johnny na hranici spíše sociálně-psychologického fenoménu než čistě uměleckého artefaktu.

Jaké je jeho pozadí? Napadají mne dva kontexty, které se nevylučují, ale spíše doplňují. První by byl výrazem velké identifikační nouze u mnoha Francouzů. Národní mýtus koktavě škobrtá a ztrácí na účinnosti, na třídní boj a na revoluci se už moc nevěří, dobový liberalismus vyúsťuje do krajního individualismu a neumožňuje kolektivní identifikaci lidí s nějakým sociálním tělem. Lidé se pak nalézají v prožívané pospolitosti už jen při příležitosti funusů, či eventuálně atentátů a při reakcích na ně.

Foto Jack Delano, 1941.

Johnny se jako identifikační postava velmi hodil paradoxně právě kvůli své průměrnosti, prostoduchosti, které přitom byly obaleny lákavým pozlátkem, o němž současně všichni věděli, že je jistým způsobem falešné, nepravé (a tedy se lze identifikovat bez většího rizika). I daňové podfuky mohly tak sloužit jako identifikační faktor, neboť jsou sdíleny nebo imaginativně představovány značnou částí populace.

Obdobné platí o Johnnyho velmi rozmanitých milostných aférách. V televizi bylo rovněž patrné, že se jednalo z velké části o generační záležitost – mezi truchlícími pozůstalými očividně převládaly spíše starší generace, ve Francii se jim říká „osmašedesátníci“, lidé, kteří se kdysi účastnili nebo byli ovlivněni hnutími mladých okolo roku 1968. Šlo rovněž o dav s výraznou převahou „bílé“, či „autenticky francouzské“ populace: v televizi, kde jsem dav viděl, bylo vidět velmi málo černochů nebo lidí maghrebinského původu, rozhodně méně, než by odpovídalo jejich proporci v současné francouzské populaci.

Druhým motivem, který tento identifikační faktor jen prohlubuje, je religiózní dimense. Anthropolog Georges Balandier si povšiml důležitost jejích náhlých průniků do života společnosti při příležitosti např. dekolonializačních revolucí a vzpour v Africe v 60. letech, nebo v průběhu „arabského jara“ v r. 2011. Fenomén oběti byl např. velmi významný v tuniské revoluci, kdy sebevražda zoufalého pouličního obchodníka, kterému policie zabavila jeho krámek, vyvolala reakci, která do čtrnácti dnů smetla skoro třicet let trvající, dobře zavedenou a zdánlivě pevnou diktaturu.

Foto Jack Delano, 1941.

Připomeňme si v této souvislosti rovněž pseudooběť agenta Zifčáka, která rozhodujícím způsobem ovlivnila průběh antikomunistického převratu v Čechách v r. 1989. V méně politickém, ale rovněž výrazně náboženském registru Balandier upozorňuje na skon Elvise Presleye nebo později Michaela Jacksona. Vesměs jde o postavy, které veřejnost posunuje do pozice jakýchsi heroických polobohů, kteří paradoxně svou smrtí inkarnují jistou ideu nesmrtelnosti. Pokračují totiž nerušeně, ba dokonce s větší intenzitou, ve své mediální existenci, která již za jejich života tvořila jeho podstatnou dimensi. Jsou to reakce nesené jistou renesancí pohanské, polyteistické zbožnosti? Bylo by určitě možné identifikovat tyto postavy s typy bohů nebo epických herojů, tak jak je známe z mytologií a předkřesťanských či šířeji mimomonoteistických kultů.

V pozadí těchto masivních a překvapivých hnutí davů je v době postmoderní prázdnoty velká náboženská vyprahlost, která se zoufale chytá nejmenších emocionálních analogií a náznaků. Nebezpečná je přitom  nepředvídatelnost těchto hnutí, která v dnešní době nevážou žádné vypracované kánony, strukturované liturgie, texty. Propuknou-li v blízkosti výslovněji politického prostoru, jsou pak jejich následky nezvladatelné.

Ilustrace z knihy De humana physiognomonia libri IIII. (1586).