Pokus o komunismus italského typu aneb Vstanou noví Babišové

Současná česká vláda Andreje Babiše se opírá o parlamentní toleranci komunistů. Což mnozí považují za facku všem demokratům, o to bolestivější, že pleskla dvacet devět let po pádu komunistického režimu a na tváři pálí i při výročí třicátém. Tedy v době, kdy už dle prognóz z devadesátých let měli komunisté dávno vymřít.

Ale vždyť oni už skoro vyhynuli!!! Ve volbách 2017 zaznamenali jen 7,8 %, úplně nejhorší výsledek za celou dobu své existence včetně první republiky, a poprvé se tak ocitli pod deseti procenty. A komunistická dlouhověkost paradoxně poskytuje jeden z nejpádnějších argumentů pro tvrzení, že polistopadový režim je mnohem lepší než ten jejich. Díky zlepšení životního prostředí, zdravotnictví, životní úrovně i kvality potravin se totiž po listopadu notně protáhla průměrná délka života. Kdyby zůstaly v platnosti demografické parametry konce osmdesátých let, KSČM by už dávno byla mimoparlamentní stranou.

Lada 2106, luxusnější verze žigulíka, už skoro Amerika… Foto John Lloyd, Flickr, https://www.flickr.com/photos/hugo90/

Čeští komunisté dnes spolupracují s velkokapitalistou. Zdánlivě jde o další z mnoha šílených paradoxů naší epochy, leč má plno reálných předobrazů. Například ten s žigulíky. V dubnu 1970, na Leninovy narozeniny, sjel z výrobní linky první vůz VAZ 2101 (VAZ znamená Volžský automobilový závod), pro sovětský trh označovaný jako Žiguli, což je název pohoří nedaleko továrny, pro zahraničí jako Lada. Šlo však o licenční Fiat 124, byť poněkud vyztužený, aby vydržel provoz na sovětských silnicích. Na rozsáhlé akci se podíleli též odborníci z italské automobilky. Technici na obou stranách prodělali speciální jazykový kurz, byly dokonce vydány i technické slovníky příslušného zaměření. Sovětský svaz za licenci zaplatil rovněž dodávkami surovin a ocelových plechů.

Město Stavropol na Volze, u nějž se v roce 1966 začala stavět továrna, dostalo roku 1964 jméno Toljatti (Togliatti), dle generálního tajemníka italských komunistů Palmira Togliattiho (1893–1964), jež nese dodnes. Nemohlo snad být ostřejšího protikladu, kdy se od firmy Fiat, řízené velkokapitalistickou rodinou Agnelliů, koupí licence na auto, ale město, kde se automobil vyrábí, nese jméno po šéfovi italských komunistů, jako by snad koncern Fiat zplodili zrovna oni. Sovětský komunismus tehdy evidentně začínal lapat po dechu, neboť nedokázal zajistit motorizaci společnosti, nedovedl dát lidu se Západem srovnatelný „rodinný vůz“ pouze domácími silami. A právě tato zvyšující se závislost na západních technologiích notně přispěla ke konci sovětského impéria, které si už zkrátka nemohlo dovolit jednat na vlastní „třídní pěst“ (a krom spolupráce s kapitalisty jim technologie i kradlo).

Žena v komunismu jezdí hlavně žigulíkem na louku trhat zasněně květy… Foto John Lloyd, Flickr, https://www.flickr.com/photos/hugo90/

Korunu tomu nasadilo otevření první restaurace McDonald’s v Moskvě 31. ledna 1990, možná nejvýmluvnější předzvěst konce Sovětského svazu. Frontu na Lenina vystřídala fronta před „mekáčem“, prvního dne údajně až sedmihodinová. A to na Rudém náměstí vyrostla největší provozovna McDonald’s na světě, schopná obsloužit až 15 000 zákazníků denně. Brambory odrůdy Rasset Bairbanks, nezbytné pro výrobu hranolků, se prý začaly na polích u Moskvy pěstovat již dva roky před otevřením restaurace.

Komunismus sliboval ráj na zemi, ale nabídl jen šeď, zaostalost, nedostatek a tupou represi. Plánovaná ekonomika prohrála s tou tržní na celé čáře. Lidé se chtěli mít jako na Západě. A těžko jim to vyčítat. Ale těžko se pak divit tomu, když dávají hlasy těm, kdo slíbí zářné zítřky, že bude líp. V dnešní době jsou to opět pouze velkokapitalisté. I ti komunisté už to pochopili. Jen ta pražská kavárna ne. A činí jí to bezzubou. Poněvadž pokud se výrazně nezmění hospodářský model, bude v politice dominovat jednoduchý vzorec: „Vstanou noví Babišové!“

Cestou necestou vpřed k zářným zítřkům… Foto John Lloyd, Flickr, https://www.flickr.com/photos/hugo90/