Periodikum je jedna z nejhorších prací na světě – psát na čas, v termínu, to je fakt rasovina. Takže nový Babylon.

Hned z kraje jsme udělali obsáhlý rozhovor s překladatelem Gerry Turnerem, kterého zhrzená láska kdysi zavála do Čech, stal se členem Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, od hospody k hospodě hledali se Steklíkem strdí, z anglického komunisty se stal český antikomunista, několikrát se oženil, aby zůstal starý mládenec a skončil u kvakerů. To je nátura.

Na straně 3 píše Věra Tydlitátová jakoby nasraně o kvikotu zdejších ublíženců a ukřivděných plaček, ve skutečnosti ale nad věcí, s jemnou ironií. Vemte si z ní, blbové, příklad.

Na straně 4 rekapituluje Pavel Blattný peripetie, která měl s ministerstvem antikultury, když se snažil o návrat ukradených uměleckých děl do Čech – škoda, že Tigrid tenhle podvod kdysi nezrušil. Pod ním připomínáme akci U Budyho – sochařské symposium na počet nedávno zemřelého Davida Janoucha.

Na straně 6 najdete skvělý text Davida Bartoně, který zraje s vínem, o Clintu Eastwoodovi:

Pomalost je znak odstupu u člověka, který ví, jak nebezpečné sklony by s ním rády hýbaly zevnitř a dává si načas, aby sám sebe nejdřív přečetl. Navíc nevěří lidem kolem, nejsou totiž ti dobří a ti zlí (ďábelsky matoucí a chybné schéma většiny westernů, manichejců a dnešní politiky), jsou všichni skoro stejní – cvičené opice, tedy všichni nějak ne-sví, naprogramovaní. Většinou nevědomě by rádi zatáhli člověka do svých dobrých, horších nebo zlých programů a her. Svobodný charakter (Jezdec na pláních) se může nechat okrást, zmlátit nebo zastřelit (ostatně to je osud), ale nikdy ne zbrkle zatáhnout do cizích plánů. Je galantní, diskrétní, nesmrdí, ale nefintí se.

Tak to je přesný, to sedí, na tuty, jo! A není to vlastně Babylon?

Nad ním jsme se vrátili k Mirkovi Vodrážkovi a jeho umanutému boji proti Bondymu – dyť je mrtvý a neštěkne po něm pes, blbec. Už jenom za verš

Jak polibkem od teplouše / moje vlast mne v prdel kouše… patří Bondy do nebe, nebo do pekla? A nevyjde to nakonec na stejno…

Na úvod přílohy jsme udělali rozhovor s Vráťou Brabencem, kterému vyšla nová kniha, která vypadá jako pornokomiks (obrázky od Richarda Pechy v tomhle čísle jsou z ní), ale bohužel, tedy bohudík není. Nebo je? O tom viz rozhovor na straně I přílohy a dál. (Brabenec vždycky tvrdí, že jsem jeho jediný žák, což spočívalo v tom, že jsem k němu chodil s klarinetem na hodinu do stavební buňky na Florenci, kde hlídal díru do metra, řekl mi, ať něco zahraju, tak jsem spustil Život je jen náhoda, on dobrý, zatáhl záclonu, vyndal ze skříně slaměnýho panáka, posadil ho na židli, nasvítil na něj lampu, aby vrhal stín na zatažené okno, zamknul a šli jsme do hospody na pivo. Příště jsme tam šli už rovnou.)

Uprostřed přílohy vás pracovník kultury Jáchym Topol seznámí se severočeským básníkem Danielem Hradeckým, který to – soudě dle toho, co píše – bere fakt hákem:

Každému, kdo vypne televizi / a podívá se z okna, musí být jasné, / že Česko je šťastná země, Češi šťastní lidé / a měli by být vděčni za své štěstí v této / stále ještě šťastné meziválečné době.

Bezva šílenec. (Před chvíli mi volal, že ho včera večer někdo zmlátil, že je celý od krve, nemá klíče od bytu a že neví, jestli k Budymu ve středu na čtení přijede. Ach jo.)

Ještě jsem měl napsat recensi na novou českou frašku Kde domov můj čili Kundera v Pičíně, ale už jsem nějak nemoch, tak jsem na titul vrazil Brabencovu Nicotianu – ten podobných textů načmárá za den ve Sladkáči šest, důchodce.

Vypněte TýVý a podívejte se z okna!