Kdy a kde ses, Bohouši, narodil?

V pátek. 13. února 1970. V Praze. Ten den vydali birminghamští Black Sabbath svou první LP desku. Změnili tím světovou hudbu. V pátek třináctého jsem se narodil já a heavy metal.

Zanechalo na tobě to pověrečně prokleté datum narození v kombinaci s černou mší (anglicky Black Sabbath) nějaké stopy?

Úplně mi to zničilo život. Komunisti nemuseli nic žvanit o svých velkých vítězstvích, stačilo, že naši generaci vymetli i s heavy metalem do lesa. Chodil jsem od třinácti do libušskýho lesíka a namísto toho, abych líbal srny, jsem se hnal přes bedly na černou burzu. Už tímhle si ze mě vyrobili nepřítele číslo jedna. Když současně začali vypínat jednu moji zamilovanou kapelu za druhou, bylo rozhodnuto. Stal jsem se rebelem, a to mi zůstalo.

Vraťme se do tvého dětství. Kde jsi vyrůstal?

Do třech roků v Libni u Rokytky, od třech v Záběhlicích u Botiče. Jsem kluk od potoků a z periferií. Chodili jsme po psích loukách a vyřvávali: „Lidi třeste se, železný muž běhá po lese, nohy má nakřivo, mezi nima srp a kladivo…“

Co na to dospělí?

Jasně, že nás fackovali. Kolem zuřila Velká říjnová revoluce ve všech maloměstských podobách, anticharta se řezala v podpisové vyhlazovací válce s chartou a všichni byli zesraní, aby nebyli vidět. Nešlo o život, šlo o míru nutného zkurvení se. Nám to bylo fuk. Měli jsme svý světy. Našim králem byl tehdy Ronnie Peterson a Tonda Panenka.

No počkej, ale kdes teda vzal ten přídomek Úvalský, když nejsi z Úval?

Mladická nerozvážnost. Když jsem psal ve čtyřiadvaceti hubotřasný román Poslední bourbon, komolil jsem tam všem svým současníkům jména. A protože reálně hrozilo, že mi to někdo vrátí, zkomolil jsem si ho pro jistotu sám.

Ale proč sis vybral zrovna Úvalskýho, když jsi vyrůstal v Záběhlicích a v té době už jsi bydlel v Nuslích?

Na počest pradědečka. On byl námořník, patřil k pražské předprvorepublikové bohémě, trochu pochlastával s Haškem. Naši ho přede mnou úspěšně tajili. Tak jsem ho vytáhl v plné parádě, jako že jde o dočasný fórek – a už mi zůstal.

On tedy pocházel z Úval?

Jasně. Pak ale bydlel na Žižkově. To už byl námořníkem ve výslužbě a přivydělával si jako ochotník. Myslím, že hrál i v nějakých kabaretech v pražském Montmartru. Měl umělecké jméno Jožka Vaněk-Úvalský. Vzal si dámu o třicet pět let mladší a ta na to přišla, až když si šla pro jeho úmrtní list. Mého dědu odkládal do sirotčince. Aby mu nekazil bohémskou fazónu. Divnej týpek. Ale furt to zní líp, než kdybych byl Bohuslav Vaněk-Nuselský.

Co vlastně dělali rodiče? Čím byla tvoje máma?

Moje máma je, byla a bude zdravotní sestra. Je jí dvaasedmdesát a pořád dělá. Když si vzpomenu na staroušky po sedmdesátce, co sedávali ve starých Záběhlicích na zápraží, je to obdivuhodný. To má jejich generace od Micka Jaggera. Ten bude lítat, dokud ve sto dvou letech nepadne. A i pak bude ležet a skuhrat: „I can‘t get no…“ Naše generace to bude mít zase po Cobainovi. Necháme si to pěkně projít hlavou a vyserem se na to.

A táta?

On byl stoprocentní hudebník. Nastavil ucho a měl to v něm. Přehrál hned cokoli… Jediný, co nepřehrál, byla přehrávková komise. Takže makal jako sálový technik u počítače. Dotáhl to až k robotronu z Východního Německa. Ten zabíral celý patro, a kdyby těch pater bylo třicet sedm, měl by výkon asi jako dnešní navigace do auta.

Co na něm dělali?

Počítali výplaty. A protože dělali i Československou televizi, věděli jsme, kolik bere Karel Gott.

A bral hodně?

No, oni je tehdy komunisti drželi u huby. Komunisti byli divní, protože drželi u huby i sebe. To až jejich dítky, zlatá mládež a omladina, všichni ti poprověrkoví náměstci a svazáci, začali být nenažraní. Staří kádři ne. Ti to brali poctivě. Mýmu mistrovi na dílně bylo osmdesát, a i když byl zhrzenej osmašedesátým, chodil do práce o hodinu dřív, aby připravil stroj. Oni tomu věřili. A i když pak už třeba ne, měli v sobě setrvačnost… Makali jak blbí, přijímali závazky, dřeli do úmoru, a zelináři s řezníky si zatím stavěli vily… Tedy každej svoji. Staří praporečníci revoluce se s tím nemohli srovnat… Kolik bral Gott nevím, ale kdyby vydělával v normálním světě, asi by nemusel šmelit vilu v Jevanech.

Uznával jsi ho?

Samozřejmě, že mě jako oddanýho fanouška Led Zeppelin tahaly ty jeho Zvonky štěstí za koule! Jenže tu taky byl Trezor, Lady Festival, Oči má sněhem zavátý, Hej, páni konšelé… Gotta jsi nemohl nemilovat. Když jsem se narodil, už byl extratřída. Podle mě mu děsně ublížila smrt Jiřího Štaidla. Ten mu psal ty věci rovnou do hrdla. Byl to chytrej a nápaditej textař. Populární muziku, která umí být strašně banální, pozvedal originalitou. Gott byl výjimečný fenomén. To byli i Miki Volek, Olmerová, Schelinger, ale venku uspěl jen Gott.

Tvůj táta dělal jakou muziku?

Bigbít. Jmenovali se Mouses Cry, hráli na čajích, měli manažera, vlastní taxikáře, kapelou prošlo i pár zvučných jmen, ale nakonec skončil u toho robotronu. Po revoluci počítačům propadl. V osmdesátkách to zkoušel jako textař. Ale hned první písničku mu vyloučili  z Bratislavský lyry, protože v ní nabádal k emigraci.

Jak to?

Interpetka v ní zpívala, že často kouká za obzor… Taková to byla idiocie! Táta se zasnil a my skončili málem v gulagu! I s papouškem!

Měl jsi sourozence?

Měl jsem prd. Vyrůstal jsem ve dvoupokojáku s prababičkou. Pradědeček sice umřel, aby nám uvolnil prostor, ale ani to nestačilo. Později jsme měli dva plus jedna, ale ani tady se naši nepustili do zbytečných dobrodružství… Hele, mně to bylo fuk, měl jsem spoustu kamarádů, pořád jsme někde lítali. A teď si vem, kdybych měl mladší sestru a ona by mi nacpala na gramec Sagvana Toffiho… Uškrtil bych ji!

Měl jsi i kazeťák?

Měl. Ve čtrnácti jsem si přes léto vydělal na americký ITT. Mělo to rozšířený stereo, zesílený basy, dolby B, C, když jsem to pálil stylem volume doprava, slyšela mě půlka Záběhlic. Skvěle se na něj balily holky.

Po základce jsi šel na grafika, nebo na tiskaře? Pokud vím, tak tyhle dvě školy, grafická a polygrafická, byly kousek od sebe, na tiskařský učňák chodil patafyzik a můj kamarád Dan Štverák z nakladatelství Clinamen. Grafici byli prý vejš, jakože umělci – tiskaři naopak lopaty. Tys byl teda co – umělec, nebo lopata?

Dělník. Tiskařina byla dělnická profese. Byl jsem Středním učilišti polygrafickém, sice s maturitou, ale umělectví se nás netýkalo. Hellichovka za rohem byla výběrová. Víš, co je sranda? Na Hellichovku nastoupil teď v září můj syn. Upřímně řečeno, jsem z toho doteď paf. Jediná knížka, kterou v životě otevřel, byla Pipi Dlouhá punčocha. A zase ji rychle zavřel. Ne, vlastně ještě vloni si půjčil moji Bílou Nemoc dnes, dočetl ji do půlky, pochválil mě, že to má krátký kapitoly a odsýpá to. Pak ji odložil, že je ze čtení unavený. Že se přihlásil na Hellichovku, může být nějaký rámec rodinné terapie… Ale že ty zkoušky udělal… Nechápu.

Syn tedy překoná otce?

Kéž by! Tak by to mělo být. Ať synové zašlapou svoje otce do země! Ať Julian Lennon je lepší než fotřík, ať mladý Adam Mišík vymaže starýho ze zemskýho povrchu… Bohužel se to jen málokdy stane…

Proč?

Protože ti otcové si to museli tvrdě vybouchat. A jejich potomci jsou v nevýhodě. Já budu rád, když mi to synek nandá na plný čáře! Ať se prosadí. Všechny moje děti! Stejně jsem radši, že jsem dělal ten učňák a ne výběrovou grafárnu.

To myslíš vážně?

Naprosto. Ve čtrnácti jsem šel poprvý na praxi. Z akvária mě vytáhli do reálnýho života. Pěkně za uši a šup – přímo mezi dělníky. V tiskárnách jsem strávil šest, nebo sedm let. Ve výrobě. Byla to úžasná škola. Naučila mě psát pro lidi. Ještě teď mám v nose vůni solviny a pach těl linoucí se ze starých sprch… Víš, jak jsme se bavili o tom Gottovi?

No a co s ním?

Já myslím, že to bylo stejný jako s Lennonem, nebo s Elvisem. Anebo s Ozzym a Johnny Rottenem. Že to byli obyčejní kluci, kteří pocházeli ze sociálně slabších poměrů. A uvnitř takoví zůstali. Na jejich věcech je to vidět. Gott dělal elektrikáře a když opouštěl zaměstnání, musel vědět, že ho zpívání uživí. Musel zpívat pro lidi, kteří si ho budou kupovat, ne pro komise, který rozdávaj ceny, nebo granty.

Myslíš, že to je v tvorbě směrodatný?

To snad je původní smysl umění. Dělat věci, který spojí lidi napříč profesemi. Život zlepšovat, ulehčovat. Vzpomeň na poslední písničku Života Briana od Monthy Python (pozn.red.: skupina ukřižovaných na Golgotě zpívá: Vždycky život z té lepší stránky ber). Základem je vědět, čím prochází všichni. Ne jen vybraná elita. Hele, netvrdím, že chci být lidový, nenáročný autor. Říkám jen, co mi dala továrna.

Týká se to i spisovatelů?

Jasně, vezmi si, jak studovaný Hrabal zahazoval doktorský titul a cpal se do výroby. Nebo naopak, jakou hrůzu prožíval třeba Bukowski, když měl odejít z pošty na volnou nohu. Jak na sobě makal, aby ho lidi kupovali. Život ve spodních vrstvách vytvoří pouto, vztah. Myslíš na svoje čtenáře, protože znáš jejich starosti. Tohle mi u mnoha současných autorů čehokoli chybí. Ten pach solviny zadřený pod kůží. Oni tam maj akorát zadřenou touhu po grantu. To je cesta do pekel.

Tys dvě léta po sobě na střední škole dělal brigádu s archeologama na keltském oppidu Závist kousek od Prahy a dost to tě to vzalo. Odtamtud pramení tvůj zájem o pyramidy, Egypt, Kelty a magii?

Jo, moje Závist… Vidíš, tam jsem byl skutečně lopata. Škrabka a lopata. Ale je to složitější. Když jsem byl malej, jezdili jsme na chatu přes Dolní Břežany. Spartakem. Kousek od toho kopce nás táta obrátil na střechu. Přímo před hospodou. Pamatuju si, jak jsem ležel na střešním polstrování, za krkem jsem měl babiččinu praženou polívku a ve dveřích stála vyjevená servírka s věnci piv… Měla je v obou rukách.

To je dost hezká vzpomínka na autonehodu…

Je. Nikomu z nás se nic nestalo. Byly mi asi čtyři. Ten kopec je z místa nehody vidět. Mně přišel vždycky takovej zasněnej. Vábil mě. Myslím, že si mě přitáhl. Já vůbec nevěděl, že tam jsou nějaký vykopávky, že tam byli nějací Kelti. Ten kopec je z nějakého důvodu úplně vymazávanej z našich dějin. Pořád se zmiňuje oppidum u Stradonic. Dobře, skvělé. Ale Závist byla obchodní centrum celé říše. Byla to taková pra-Praha… Víš, že byla schopná pojmout v nouzi až čtyřicet tisíc lidí a ochránit je? To je víc obyvatel, než mělo středověké pražské souměstí.

Našel jsi tam něco?

Našel. První líbací lásku.

Líbací?                                                

Jasně. Ty před tím byly čistě platonické. Ivuška už byla daktylní. Silně. Všichni si ze mě dělali srandu, že jsem tam našel pěknou vykopávku. Ivuška byla z Ostravy. Pak odjela, tak se zas ptali, jestli měla černouhelnou pánev…

To jsme se dostali trochu jinam. Vykopal jsi tam něco?

Prstýnek. Dělali jsme nahoře v druidský škole. Já byl v bývalý cisterně na vodu. Našel jsem v ní prstýnek. Tak jsem ho tajně dal Ivušce, aby si ho nechala. Ta zavýskla, letěla za doktorkou Motykovou a dostala pětikilo odměny.

To nebylo moc spravedlivé…

Náhodou, nespravedlnost je hnací silou tvorby! Ale my to pětikilo pak prochlastali v bowlích. Jedna stála snad jedenáct korun… To bylo něco jako dneska Johnny Walker, blue label edition… Ty ses ale ptal na můj zájem o zaniklé civilizace.

Zajímal mě tvůj zájem o pyramidy a prastarý Egypt.

Za to může Däniken. Když mi bylo jedenáct, viděl jsem jeho Poselství bohů. V kině v Hostivaři. Úplně mě uhranuly ty křišťálové lebky. Znal jsem je. Měl jsem je v hlavě a spoustu těch míst, který tam byly. Ale znal jsem je, když vypadaly jinak. Hned jsem z otce vymámil Součkovo Tušení stínu, Vzpomínky na budoucnost a už jsem v tom svištěl. Víš, že jsem ty lebky spojil se Závistí?

Proboha, jak?

Představil jsem si, že když se tam umístí v určitých pozicích, vznikne kvantový počítač, který koncentruje obrovskou moc. Můžeš s ním cestovat časem, možná to umí aktivovat i vesmírný portály. Pak jsem přidal nácky, sympatickýho archeologa v klobouku a hodil jsem to na papír. Protože jsem znal někoho z produkce od Lucase, nechal jsem to přeložit a poslal to do Hollywoodu. Když jsem pak viděl, jak zpatlali čtvrtý díl Indiana Jonese, mohla mi z toho puknout moje nekřišťálová lebka…

Takže český spisovatel zasáhl do osudů Indyho?

To asi ne, spíš to byla zajímavá synchronicita.

Dobře. Po Závisti, místo abys vystudoval archeologii, jsi začal makat a přitom psát. Cos dělal, než sis založil vlastní nakladatelství?

Obrážel jsem cizí nakladatelství. Všude mě posílali do háje. Dobře dělali; to, co jsem psal, stálo za prd. Ale učil jsem se, zlepšoval. Bylo mi jasný, že boom tzv. zakázaných autorů nevydrží po roce devadesát dlouho, bylo mi přes dvacet, byl jsem připraven.

A pak sis založil Krásné nakladatelství.

Jo. V roce 1993. Zjistil jsem, že je nás v podobné situaci víc. Čert sper ty přemoudřelé nádivy! My jim natrhnem zadek! Tak s tím jsem do toho vlítl. Žádný zadek, krom vlastního, jsme samozřejmě nenatrhli, ale byl jsem jeden z prvních, kteří se po třeskutém vydávání hlava nehlava začali zase věnovat vizuálu a kvalitě obyčejné knihy. Knihkupci mi vždycky říkali: „Aha, vy máte ty krásné knížečky.“

Vždyť jsi to pojmenoval Krásné nakladatelství.

Já tím ale mínil sebe a svou partnerku. Jako že my jsme krásní…

Básnický debut Nářez brouků na palouku sis vydal sám, stejně tak i románový debut Poslední bourbon. Třeskutě vtipné knihy u kritiků zabodovaly, neměly nouzi o čtenáře, ale bohužel naopak: čtenáři je nemohli sehnat. To už začala působit výsměšná náhoda?

Všechny mé knížky něco zařízlo. Nikdy nenaplnily hitový potenciál, který prokazatelně měly. Ničily je tiskárny, mizely v distribucích, které vzápětí krachovaly… Tehdy mě to pohřbilo. Někdy až neuvěřitelně sofistikovaným propletencem tzv. náhod. Je to pryč. Nechci se v tom hrabat. Jestli to někoho zajímá, popisuju to poměrně zábavnou formou v knize Jak nevydat bestseller. Je to takový knižní thriller o osudech mých knih.

Ale některé knihy přes svoje havárie zanechaly trvalou stopu.

Doteď to nechápu. Asi tak šest stovek Posledního bourbonu, které jsem vyprostil ze dvou zničených nákladů, mi otevíralo různé dveře i po letech. Dokonce ho Academia zařadila mezi sto nejdůležitějších knih devadesátých let. Pravda je, že tehdy byl zjevením. Byl prostořeký, svižný, měl přesně ten humor, který tu chyběl. Nezapomeň, že Česká soda, která stála na podobném humoru, teprve startovala… Bourbon navíc stál na Haškově myšlení, na Burianově klauniádě, na tradici Voskovce a Wericha… Ta knížka nemohla neuspět. Vrátil jsem ji do hry nedávno – a velice dobře se prodává. To po pětadvaceti letech od vydání považuju za majstrštyk, humor totiž zastarává děsně rychle. Ale pak je tu geniální Hašek, který tě rozesměje nahlas i po stu letech. Vydal jsem jeho povídky, některé jsem veřejně četl, aniž bych prozradil autora a lidi se smáli, až měli slzy v očích. Když jsem psal Poslední bourbon, říkal jsem přátelům, že jestli tahle knížka někoho rozesměje za dvacet let, vyhrál jsem. Myslím, že už mám nárok stát na pódiu…

Co pro tebe vlastně znamená čtenářův smích?

Obrovskou odměnu. Smích je pro mě jediná lidská emoce, který věřím.

Počkej, jak to myslíš? Co třeba láska?

Láska se dá vyvolat peněženkou. Je to chemická reakce na vypuštěné feromony. Někdy vizuální oblbnutí. Lze ji předstírat. Ale smích vyvoláš jen vyzkratováním mozku. Dobrým timingem. Realizováním naprostého hovadna. Smích očišťuje a zároveň lidi pozvedá. Smích je nekonečná zásobárna sil. Všimni si, že všechny totalitní systémy, všichni idioti, kteří chtějí lidem říkat, co si mají myslet, činíce tak s vážnou tváří zakazují nejprve smích. Ten je přímo bytostně nasírá. A přitom jsou sami tak směšní…

Kromě sebe jsi vydával i jiné autory, třeba Romana Szpuka z literární Skupiny XXVI. Co vlastně byla a je zač tahle skupina?

Záhada. Pro mě, pro Szpuka, pro Beneše, pro Kukala, pro Antošovou, pro Váchu, pro Davida, pro Gordona Ludvíka, pro všechny, kteří s náma tehdy jezdili. Pamatuju si, jak se Szpuk skoro na každém setkání snažil prosadit nějaký nový literárně-ideový program, pod nějž bychom se svorně podepsali. Vždycky jsme mu to s až sadistickou rozkoší rozsápali. A tak se jediným literárně-ideovým programem Skupiny XXVI stalo odmítání literárně-ideových programů. My na to kašlali, chtěli jsme pařit a žít o sto šest. Pravidla vznikala při každém setkání, bylo to spontánně rozpoutané slovobití a příval okamžitě realizovaných nápadů. Čím šílenější, tím lepší.

Nebyla ta skupina původně katolická?

Ano. Ale taky obrovsky tolerantní a stále otevřená, vstřícná, hledající. Díky tomu jsme z ní katolické rituály vyrubali už na druhém srazu, jehož jsem se zúčastnil. Když se k nám později vnutil oranžový přízrak ve formě Linharta z Duchcova, svištěli jsme už v naprostém rozrušování smyslů a podstaty všehomíra. Byla to neskutečná sranda, až na to, že to někteří nepřežili.

Ale to s literární činností skupiny nesouvisí, ne?

Egypťan Sinhuet říká, že slova nejsou vlaštovky, aby se jen tak vypouštěla… Počkej, já to řeknu po česku: Psaní není prdel.

Tvoje knihy v Krásném nakladatelství jsme probrali. Měl jsi někdy komerční úspěch jako nakladatel s jiným autorem?

Ne.

Ty sis tedy tehdy myslel, že to bude fungovat jako na Západě, že dobrý autor si na sebe vydělá v dobré shodě s nakladatelem?

Myslím si to doteď. Ale nevím, co je dobrý autor. Já dělal hlavně poesii. A dělal jsem ji tak, že se každé vydání dokázalo zaplatit. Mně nesrazila vaz poesie, ale průsery kolem Posledního bourbonu. Čili potopila mě moje vlastní vlajková loď. Kouzlo dneška netkví v tom mít dobrého autora, ale v nástrojích, jak ho prosadit.

K Martinu Reinerovi do nakladatelství Petrov jsi tedy přestoupil kvůli komerčnímu neúspěchu Posledního bourbonu?

Měl jsem toho plný zuby. Na všechny mý knížky se lepily nejneuvěřitelnější průsery a po Posledním bourbonu zůstávala sekera asi sedmdesát tisíc. To zas v roce 1996 nebylo úplně málo. Navíc se mi spletl tiskař a dárkovou knížku, kterou měl udělat v nákladu dvě stě kusů, vyfikl v nákladu dva tisíce kusů.

Počkej, to jsi přece nemusel platit, ne?

Musel. Jinak by mi nevydal náklad knížky, která vyjít musela, protože na ni byl vázaný grant. Navíc jsem slušnej kluk. Vzali jsme to na půl.

U Petrova jsi vydal upravený Poslední bourbon, Zabriskyho, Pomeranč, který byl bramborou tvého dětství a sbírku prózy v poesii Ženy, Havel, hygiena. Knížky měly velmi dobré ohlasy, podle Zabriskyho se připravoval film, vydával jsi v zahraničí, dával jsi rozhovory – jak ses cítil?

Blbě. I když Brambora měla dotisk a Zabrisky se stal kultovním, něco bylo špatně. Ty knížky se v Praze mizerně sháněly. Byla taková doba. Probíhal boj o pulty. Tečka.

Z brněnského Petrova jsi teda odešel kvůli tomu, že tvé knihy nebyly k sehnání v Praze?

Ne, vyhodili mě. Hromadným emailem. A dobře udělali. Stejně jsem to chtěl ukončit.

Proč?

Björn Borg taky skončil s tenisem v osmadvaceti. Hele, založil jsem rodinu, narodily se mi dvě děti, žena měla psychické problémy, z šéfeditora v časopiseckém vydavatelství jsem se vypracoval na šéfredaktora, knížky jsem psal po nocích – jak to asi mohlo vypadat?

Dal sis tedy pauzu a k vydávání ses vrátil až v roce 2010 se značně rozšířeným Zabriskym, který jsi vydal s podtitulem Ta druhá spermie?

Ano, Zabrisky, ten to způsobil, že v tom jedu dál.

Z jakého důvodu jsi ho přepracoval na v podstatě novou knihu?

Já ho mám moc rád, toho obouchaného parchanta, který umí každýho namísto bouchačky odkráglovat pusou… Hele, to je snadný. Osm let jsem přepisoval scénáře pro různé filmové produkce, až se příběh dostal naprosto jinam, než byl na začátku. Když jsem šel při stěhování vyházet scénáře do sběru, začetl jsem se do nich a zjistil, že mám v ruce nádhernou romanci o dnešní době. Je to milostný trojúhelník nájemnýho spisovatele, nájemný ukončovatelky lidských osudů a všežravé lidské bohyně – majitelky osudů. Je to román o velkým podrazu a manipulacích. Je v něm sociální darwinismus i inženýrský marketing. Je to nejlepší story o nás dnes, která tady v novém tisíciletí vznikla. Takže jsem to přepsal tak, aby to už nikdy žádný chytrák nemohl natočit, a aby se ten, kdo se chce dostat k podstatě našeho systému, musel trochu snažit – a odčíst si to. Ani Zabrisky totiž zadarmo nehrabe…

U jiného nakladatele ses ale už neupíchl a vrátil ses ke Krásnému nakladatelství. Jak jsi se Zabriskym, tou druhou spermií dopadl?

V intencích mých předchozích průserů. Distribuce, která na to měla výhradku, přešla měsíc po předání knihy do nucené správy i se třemi čtvrtinami nákladu. Vánoce tak byly bez mojí účasti – a já zahučel asi tak o sto padesát tisíc.

Přesto jsi to nevzdal. Děláš teď moc pěkné knížky v malých nákladech a prodáváš si je sám přes web vanek-uvalsky.cz, což je fajn. Bohužel hodně lidí si myslí, žes už umřel, protože se na ně obálky tvých knížek nešklebí z výloh vedle Babovřesek a kuchařek Jiřiny Bohdalové. Taky v médiích jsi vidět jednou za uherský rok. Jaké výhody a nevýhody má tahle svobodná partyzánština, kdy nejseš v systému distribucí, které sedřou z kůže nakladatele i knihkupce, o autorovi nemluvě?

Volnost. Ručím si sám za sebe. Dělám osobní předávky knížek po Praze. Jsem z toho stále víc nadšený. Lidi, kteří si ode mě kupují, jsou přesně ti, pro který píšu. Jsou to chlápci a ženy, které už život párkrát sejmul a umí si vážit chlapa, který jim nelže.

Ale to předávání musí být dost náročné na čas, ne?

Ano, ale z prodané knížky mám minimálně sto padesát korun a ne třicet – to zaprvé. A zadruhé – já už se nikam necpu. Celá současná česká literatura mi ve své provinčnosti může políbit prdel. Já tohle dělám už jen pro sebe a pro lidi, kteří v sobě nezemřeli.

A kam podle tebe směřuje česká literatura a společnost respektive planetární dění? Vidíš to stejně jako hrdinové tvé poslední knihy Princ Gayaya – Nové národní 5G pohádky, kterou jsi napsal pod pseudonymem Piggy on? To znamená, že ti to všechno připadá kefalínovsky absurdní?

Gayaya není žádný hajaja! Je to ostře podaná satira chlapa, který se ptá: „Tak, kurva, koumáci, co se ještě teda může? Neuvařili jste si už těma cenzurama, zákazama, příkazama, regulacema, kriminalizacema myšlenek, všema těma napravovačema napravených pravd už mozek? Ne? Tak jestli ještě nějaký máte, já vám ho uvařím! Nejlíp smíchem z vaší pýchy!“ Takových blbců, kteří by rádi kontrolovali na člověku každý parametr, tahle planeta už viděla… Otázka zní: Jak chcete kontrolovat lidské bytosti, když sami jste ztratili duši?

A jak by zněla odpověď?

Stejně jako vždycky. Tolik snažení a pýchy, tolik zmařených životů – a člověk vás nakonec zase přečůrá…

 

V únoru příštího roku ti bude padesát. Bilancuješ nějak, nebo ten čas vnímáš jinak?

Pokud Ozzy přežije a přijede příští rok do Prahy, nezaznamenám oproti roku 1970 změnu. Ozzy bude stát za mikrofonem a já budu mít nejspíš u pusy nějaké krásné ženské ňadro…

Děkuju ti za opravdu výživný rozhovor 

 

Ukázky z knihy Piggy On – Princ Gayaya – Nové národní 5G pohádky

 

Jak senior měnil, až vyměnil

Koupal se poctivě bohatý lobbista ve svém bazénu, dostal se do hlubiny a tonul. Šel kolem senior, uslyšel křik, přispěchal a lobbistu z vody vytáhl. Ten honem nevěděl, jak se seniorovi odměnit, a řekl mu, že když půjde do banky, čeká ho tam hrouda zlata velká jako dívčí ňadro.

„Trojková dudyna,“ pravil doslova.

Seniorovi se do banky nechtělo, ale měl zadarmo dopravu, a tak tam vyrazil.

„A do hajzlu!“ zabručel na uvítanou bankéř. „Vítej seniore! Co bys tu rád?“

„Prý mi dáš kus zlata velký jako dívčí ňadro,“ zašustil igelitkou senior. „Posílá mne lobbista.“

„A do hajzlu!“ řekl bankéř. „Trojková dudyna! No, dám, co bych nedal. Ale co ty se zlatem? Máš dceru?“

„Mám,“ přikývl senior.

„Tak vidíš. Nech mi zlato a já ti dám pro ni diamantů, až ti igelitka prdne.“

Senior poklepal souhlasně hůlkou a bankéř ho poslal za svým bratrem, který měl na druhé straně města klenotnictví.

„A do hajzlu!“ řekl klenotník. „Vítej, seniore! Co bys rád? Prsteny, přívěsky, nebo snad safírový pás?“

„Igelitku diamantů,“ zašustil senior taškou. „Říkal tvůj bratr, že mi ji naplníš.“

„A do hajzlu!“ zvolal klenotník. „Prdavá igelitka! Tak ukaž, jak pevné má uši.“

„Tahle neprdá,“ zaprotestoval senior. „Je z Alberta.“

„No vidíš,“ pochválil ho bankéř. „Ale víš co? Schovej si igelitku a raději zajdi za mým švagrem. Ten ti dá pro dceru ferrari jak z bábiny almary!“

Senior poklepal souhlasně hůlkou a odebral se za klenotníkovým švagrem.

„A do hajzlu!“ uvítal ho v autosalónu klenotníkův švagr. „Vítej, seniore. Co bys rád? Zondu, nebo Veyron?“

„Vejron jsem už měl,“ řekl mu senior. „Na kotníku. Ale prý mi dáš ferrari pro dceru.“

„A do hajzlu!“ zvolal švagr. „Ferrari jak z bábiny almary! Dám, co bych nedal. Ale co tvá dcera s ferrari? Vždyť chytí z jízdy opary! Dej jí raději skútr.“

„Skútr?“

„To není jen tak obyčejný skútr!“ řekl švagr přísně. „To je kamaskútr.“

„Tak mi ho dej.“

„Mám bratrance na druhé straně města,“ řekl švagr. „Zajdi k němu a vybereš si z mnoha skútrů. Ale to ti povídám! Vybírej dobře. Jen jeden má lůžkovou úpravu, jen jeden je kamaskútr!“

Senior byl už unavený, ale poklepal souhlasně hůlkou a odjel trolejbusem za švagrovým bratrancem.

„A do hajzlu!“ řekl bratranec, když seniora vyslechl. „A co takhle klokaní biftečky pro manželku?“

„A ty mi je dáš?“ optal se senior.

„Ne. Ale půjdeš za mým fotrem a ten ti dá!“

Senior tedy hned vyrazil. V půl jedné v noci zazvonil na bratrancova tatíka.

„Co chceš, debile!?“ ozval se z mluvítka rozespalý řezník.

„Klokaní biftečky.“

„Tak já ti je udělám rovnou z huby!“ rozhodl řezník. „Vyndej si zuby!“

„A do hajzlu!“ vyděsil se senior.

Hned vzal hůlku na ramena a mazal na nočku.

„Kdepaks byl?“ rozkřikla se na něj seniorka.

„Ále,“ mávl rukou stařík. „Právě jsem nám ušetřil za zubaře.“

„A do hajzlu!“ vyštěkla seniorka. „Vypravuj!“

„Nu, nejprve jsem vytáhl z vody lobbistu. Ten mi dal hroudu zlata. Bankéř mi ji vyměnil za igelitku diamantů. Tu jsem vyměnil za ferrari pro dceru. Aby nechytla opar, hned jsem ho vyměnil za skútr. Místo něj jsem získal bifteky z klokana. A ty jsem vyměnil za to, že mi řezník nezláme čelist.“

Seniorka vyprávění vyslechla.

„Ty jsi takový blbec!“ rozkřikla se pak. „Kdybys nechytrákoval!“

„Ale vždyť jsem nám ušetřil peníze!“ bránil se senior. „Víš, co stojí nová čelist?“

„Já ti ji snad zlámu sama! Víš, co uděláš příště?“

„Ne.“

„Až příště zachráníš nějakého lobbistu, dáš mu sto korun a pěkně se mu omluvíš!“

Senior přikývl, zařídil se dle rady a žili šťastně až do exekuce hospicu.

 

x x x

O neposlušných managerech

Byla jedna úspěšná senior managerka a ta měla čtyři malé junior managery. Jednou se stalo, že musela donést draft na briefing a nechtěla to skrečovat. Pak ještě měla board. Svolala proto statut a povídá: „Musím dnes na briefing, budete mít home office. Zasejvuju vám safety roletu. Target je neotevřít, dokud můj hlas neproskenujete. Really?“

Junior manageři hned slíbili loajalitu, senior managerka z toho měla dobrý feeling, stáhla proto safety roletu a s ostře nabitým notebookem odešla na briefing.

Netrvalo dlouho a přijela dodávka. Řidič zapnul reproduktor a dodávka volala: „Junior manageři, otevřete! Vezu vám čerstvé příručky, cool grafy, prima offery a domácí EUsměrnice!“

Junior manageři studovali skener a potom odpověděli: „Emergency, emergency! Shit! Neotevřeme! Naše senior managerka má tenčí hlásek.“

Řidič v dodávce zakroutil hlavou a pohrál si s ekvalizérem. Za chvilku volala dodávka tenčím hlasem: „Junior manageři, otevřete! Vezu vám čerstvé příručky, cool grafy, prima offery a domácí EUsměrnice!“

Junior manageři skenovali, skenovali, ale potom odpověděli: „Emergency, emergency! Dropujem to! Naše senior managerka má ještě tenčí hlásek.“

Řidič v dodávce překontroloval objednávku, znovu si pohrál s ekvalizérem. Za chvilku volala dodávka hlasem co možná nejtenčím: „Junior manageři, otevřete! Vezu vám čerstvé příručky, cool grafy, prima offery a domácí EUsměrnice!“

Junior manageři skenovali a skenovali, ale nemohli tentokráte hlas managerky rozeznat. Jeden řekl: „Je to naše managerka. Open!“

Druhý: „Fuck off! Closed.“

Třetí: „Omg!“

Čtvrtý: „Lol!“

A protože jim chyběl head plan, focus, super deal a nedokázali to zprocesovat ani zvalidovat, začali se tahat za kravaty, škrábat si i-pady a vřeštět.

Řidič už ale nemohl čekat, a tak všechny příručky, sexy grafy, prima offery a domácí EUsměrnice vyskládal před vchod do vysokých komínků. Zrovna, když se vracel k vozu, praštil jeden z bojujících junior managerů do centrálního ovladače a roleta se vyrolovala. EUsměrnice se na ně hned zřítily a rozmačkaly je na sračky.

„A sakra!“ ohlédl se řidič. „Já to říkám pořád, že s EUsměrnicema není žádná prdel.“

Nastoupil, otevřel objednávky.

„Tak, do jakého státu teď?“

 

x x x

Princ Gayaya

Byl jednou jeden princ a ten byl jiný. Měl v offroadu navigaci a ta k němu promlouvala laskavým hlasem. Radila mu, kam má jet, kdy se má jít vyčůrat, co si vzít na sebe, koho svézt a tak. Nejlepší na ní bylo, že promlouvala hlasem Václava Moravce. Tenhle princ si jezdil po světě a plnil různé úkoly, které mu zadával osud. Jednou dostal za úkol zabít draka a osvobodit princeznu Slavěnu. Zadal si do navigace souřadnice draka a navigace ho dovedla na místo uprostřed hlubokého lesa. Klečela tam před jeskyní nádherná panna a čekala, až ji drak sežere. Princ k ní nacouval a tasil meč.

„Stáhni si okýnko,“ řekla navigace. „Pak máchni rukou.“

Princ si stáhl okýnko a jednou ranou usekl drakovi hlavu. Ta se zakutálela až k princezně.

„Ať si nastoupí,“ řekla navigace.

„Nastup si,“ řekl princ.

„Otevři dveře!“

Navigace se nepoznávala. Mluvila tak rezervovaně! Styděla se za to — ale žárlila.

V ten okamžik se Slavěna probrala z transu a vyhrkla: „Ach, tys mě zachránil, můj hrdino! A já se na oplátku stanu tvou věrnou ženou! Budu ti všechno vyprávět!“

Slavěna mluvila silným zvonivým hlasem. Nejhorší na tom bylo, že to nebyl hlas Václava Moravce. Slavěna dokonce neměla ani regulaci hlasitosti. Princovi došlo, že tohle je cena za lásku. Máchl proto mečem a usekl Slavěně hlavu. Pak šlápl na plyn a vyrazil za dalším dobrodružstvím.