Dnes je tomu 100 let, co 1. dubna 1922 zemřel poslední český král – a zároveň císař rakouský a král uherský – Karel První. Pochopitelně bychom nesměli žít v Čechách, kde místní „vykukové“ takřka okamžitě po skončení 1. světové války zaměnili přídomek První za Poslední. Zcela opomněli, že jako český král byl toho jména Třetí. Ačkoli nebyl v Praze korunován, nic to nemění na jeho oprávněném nároku na titul českého krále, protože se podle pragmatické sankce z roku 1713, kterou náš právní historik Valentin Urfus označil za rodný list středoevropské habsburské monarchie, se stával každý z rakouských Habsburků právoplatným dědicem českého trůnu dnem úmrtí svého předchůdce a nikoli až dnem korunovace.

Arcivévoda Karel František Josef Ludvík Hubert Georg Maria se narodil v roce 1887 – letos v srpnu tomu bude právě 135 let – a patřil mezi ty členy panovnických rodů, jež lze označit okřídleným úslovím „k vládě nezrozeni“. Dynastické vazby v habsburské rodině byly vždy neobyčejně spletité a Karel nemohl tušit, že v Mayerlingu tragicky skončí život korunního prince Rudolfa, který svého otce Františka Josefa varoval před obsazením Bosny, Hercegoviny a Nového Pazaru a hrozícím konfliktem na Balkáně. Rudolfovým nástupcem a čekatelem trůnu se po různých peripetiích stal Karlův strýc, arcivévoda František Ferdinand d´Este, jehož cesta do Sarajeva koncem června 1914 poskytla záminku k rozpoutání Velké (1. světové) války.

Sam císař František Josef údajně na smrtelném loži prohlásil, že předává vládu novému korunnímu princi Karlovi v ještě horší situaci, než sám trůn přebíral. To je co říci – Evropa v letech 1848-1849 zažívala největší rozvrat od napoleonských válek. Jenže v samém závěru roku 1916 panovala všeobecná frustrace po zjištění, že navzdory nejkrvavějším polním sražením celé dosavadní historie („velká jatka“ u Verdunu, na Sommě a jinde) je konec války v nedohlednu.

Nový císař a král Karel I. nebyl pro svůj úřad systematicky připravován, ale hodila se mu zkušenost ze služby v armádě a znalosti ze studia na pražské universitě. Hned v roce 1917 nařídil oživit v habsburské monarchii dočasně umrtvený parlamentní systém a amnestoval tzv. velezrádce. Navíc netrpěl předsudky k důstojníkům a vojákům českého původu – např. nejschopnějšího Čecha mezi c. a k. generalitou, Aloise Podhajského povýšil jako jednoho z nejplatnějších polních velitelů, zvláště na italské frontě, jak výslovně uvedl.

Je známo, že Karel I. usiloval o federalizaci monarchie, byť ji oficiálně proklamoval teprve 16. 10. 1918. Proti ní se totiž stavěli zejména Maďaři, žárliví na „vydržená“ privilegia zemí Svatoštěpánské koruny, a tak se císař z důvodů spíše pragmatických než citových nechal přemluvit ke korunovaci králem uherským. Češi mu měli za zlé, že totéž neučinil i v případě zemí Koruny svatováclavské, ale mohli si za to do jisté míry sami. Tvrdili totiž, že podobné náklady jako na uherskou korunovaci si české země nemohou dovolit. Inu – jak se ta historie opakuje.

Jako čtyřiadvacetiletý se Karel oženil se Zitou de Bourbon-Parma. Mimochodem – filmové záběry z jeho svatby byly prvními, kde se objevil císař František Josef, který rozhodně nebyl příznivcem nových zpravodajských „médií“. V průběhu války se její bratři Sixtus a Xavier, kteří stranili dohodové koalici vojsk proti Německu a jeho spojencům, stali v březnu 1917 ústředními postavami aféry, která málem rozbila německo-rakouské spojenectví. Jednalo se o možnosti uzavření příměří – ne-li dokonce separátního míru – mezi Dohodou a habsburskou monarchií.

V čase nouze nejvyšší se rodí různé fantasmagorické plány a v drtivé většině špatně končí. Nevím, který z vídeňských politiků prohlásil, že v případě úspěchu takového vyjednávání by reakce berlínského dvora byla jednoznačná – německé jednotky („Prušáci“) by byli do čtyřiadvaceti hodin v Praze. Karel měl tedy císaři Vilémovi II. co vysvětlovat, ale zamlčel, že o tom věděl.

Napětí mezi berlínským a vídeňským dvorem to stejně neuvolnilo – vědělo se totiž, že rakouský císař již v únoru stejného roku jasně odmítl německé vyhlášení neomezené ponorkové války. Projevil tak mimořádnou prozíravost, protože tento akt proti mezinárodnímu námořnímu i válečnému právu vedl ke vstupu USA do války na straně Dohody, a tím i k jejímu konečnému vítězství. Z podobných pohnutek byl Karel i odpůrcem nasazení zbraně hromadného ničení – bojových plynů.

Skutečný spiritus agens celého mírového projektu byl totiž známý orientalista Alois Musil, svého času méně úspěšný protihráč známého sira Lawrence of Arabia. Nepadalo na váhu, že mu byla po dobu působení na Blízkém výhodě propůjčena generálská hodnost. V očích německých spojenců jej „degradovala“ okolnost, že se jednalo o Čecha, katolíka, a navíc ještě kněze. Protože největší zodpovědnost v této záležitosti spadala na císaře, byl později iniciován proces jeho blahořečení, který se dovršil počátkem října 2004.

Navzdory snahám o mírové (rozumí se smírné a všeobecně přijatelné) ukončení válečných hrůz je třeba zdůraznit, že sám Karel zbabělcem rozhodně nebyl. Na rozdíl od svého předchůdce osobně navštěvoval všechna bojiště, kde jeho vojska působila, přičemž najezdil desítky tisíc kilometrů vlakem. Kromě toho založil zvláštní vyznamenání pro aktivní frontové bojovníky (Záslužný Karlův kříž) a „štábní krysy“ i jiní povaleči v důstojnických uniformách si o něm mohli nechat jen zdát. Podobně tomu bylo i v případě Medaile pro zraněné vojáky, jež nesla císařův portrét.

Poslednímu rakouskému císaři a českému králi náleží i zásluha za poměrně nekrvavé předání moci nástupnickým státům – zvláště československé republice – na konci roku 1918. Rozhodně odmítl vojenský zásah proti odpůrcům monarchie i jakékoli represe. Vděku se ovšem nedočkal – nové republiky takřka okamžitě vyvlastnily veškerý majetek habsbursko-lotrinského rodu. Zvláštní je to možná v případě Rakouska a Maďarska – jenže první zemi tehdy ovládali „socani“ a druhou „bolšánská“ luza.

V našem případě bychom mohli argumentovat faktem, že jsme se podobné protekci ze strany vládnoucí dynastie netěšili. V Karlově případě tomu bylo ovšem jinak. Nejenže ovládal češtinu jako žádný jiný z Habsburků, ale měl vřelý vztah k Brandýsu nad Labem, kde sloužil u známého dragounského pluku, i k mnohým z místních obyvatel. Víme, že se nebránil představě, že by v místním zámku dožil i s rodinou jako „soukromník“ a namísto výnosu ze zabavených statků se spokojil s přiměřenou státní apanáží, která by odpovídala jeho neokázalému životnímu stylu. V důsledku toho by se jistě nedal přemluvit k nešťastným pokusům o získání trůnu v obnoveném uherském království. Nezdar zmíněných pokusů vytvořil ve střední Evropě atmosféru, jež po méně než dvou desetiletích napomohla vzniku nové světové války.

Na základě konsensu vítězných velmocí byl poslednímu českému králi přisouzen pobyt na jednom z ostrovů portugalského souostroví Madeira, kde 1. dubna 1922 zemřel na španělskou chřipku. Za tento přívlastek choroba vděčí španělskému králi Alfonsu XIII., jehož matkou byla Marie Kristina Habsburská. Do té doby se nemoci přezdívalo všelijak – nejvíce byl rozšířen pojem „flanderský mor“, protože pandemie v Evropě se nejprve objevila mezi dohodovými vojáky na západní frontě v roce 1918. Zřejmě ji přivezli vojáci z USA, což je paradox, protože jinak měli lví podíl na konečné porážce Německa. Mezi Američany ji v domácích výcvikových táborech pravděpodobně zavlekli čínští „ekonomičtí imigranti“. Ale jen Bůh ví, jestli některý z nich pocházel z Wu-chanu.

Karel I. se příčinou svého úmrtí – v pouhých pětatřiceti letech – vlastně řadí mezi oběti 1. světové války. I na něj se tedy vztahuje upřímné a doufám že bohulibé přání: „Ať je mu země lehká!“