Na konci března byla pro občany Gruzie zrušena vízová povinnost ve styku se státy Evropské unie. Mohou – pokud mají biometrické pasy – volně přijet a strávit v zemích EU až devadesát dnů, tedy pokud se mohou prokázat zpáteční jízdenkou a dostatečnou částkou na pobyt v Schengenu. Je to nepochybně mezinárodně politický úspěch Gruzie, důležitý krok na cestě do Evropy, jenže bohužel nadlouho nejspíš také krok poslední. Za dnešního stavu EU nemá Gruzie v dohledné době naději na začlenění do tohoto společenství. A tady se lze ptát: neotráví gruzínské občany to dlouhé a málo nadějné čekání? Nerozhodnou se obrátit kormidlo a zvolit si reprezentaci, která se raději obrátí tam, kde o jejich zemi stojí, totiž k Moskvě?

Gruzie je ze tří jihokavkazských zemí jediná, která jeví reálnou touhu vytrhnout se z objetí ruského medvěda a vydat se směrem k Západu. Arménie na Rusko spoléhá jako na mocného ochránce před tureckým sousedem, a ázerbájdžánský vládce Alijev soudí, že si se svou ropou nějak s mocným Ruskem už poradí. A kdyby měly nastat problémy, doufá v pomoc západních ropných společností.

Postsovětský prostor je v tomto ohledu rozdělen: baltské země, začleněné do SSSR o generaci později než ostatní kdysi sovětské republiky, se „na Západ“ úspěšně dostaly, ale cítí se – právem – Ruskem trvale ohroženy. Ukrajina o cestu k Západu usilovně bojuje, což ale Moskvě rozhodně není po chuti, takže svůj vliv brání, seč může. Ani Evropa touhou po Ukrajině zrovna nehoří: mimo jiné proto, že se jí nezamlouvá mohutná korupce, která zemi prožírá. Běloruský prezident Lukašenko, kterému komentátoři s oblibou říkají „poslední diktátor v Evropě“, by si rád prošlapal nějakou svéráznou vlastní cestu, rád by udržel na uzdě bouřící se běloruskou společnost, uhrál s Ruskem levné dodávky energií – a zároveň se nějak skamarádil s demokratickou Evropou.

Zcela jinak se to má se středoasijskými republikami, na které nepřímo upozornily teroristické útoky, k nimž v těchto dnech došlo v Petrohradě a ve Stockholmu. Pachatelem jednoho patrně byl Uzbek, druhý má zřejmě na kontě Kyrgyz. Že by ten či onen útok mohl nějak změnit poměry v zemích, odkud pocházejí, je holý nesmysl, šlo o jediné: zabít co nejvíc lidí. Přece jen však by to mělo naši pozornost aspoň trochu obrátit k tomu, co se v Uzbekistánu a Kyrgyzstánu, ale i v ostatních středoasijských zemích vlastně děje. Proč tolik jejich obyvatel odchází do Sýrie bojovat za samozvaný islámský stát? Že tam po rozpadu ateistického Sovětského svazu výrazněji ožil islám, je zřejmé a plně srozumitelné. To ovšem v žádném případě nevysvětluje ani odchody do války, ani teroristické útoky. Jakpak se tyto země vyrovnávají s militantními duchovními a ideology, kteří se snaží mladé muže přesvědčit k boji?

A podobné otázky se vznášejí i nad severním Kavkazem. V Čečensku sice vládně tvrdou rukou prezident Kadyrov, který je s Vladimirem Putinem jedna ruka, ale přece jen: když se v Rusku stane cokoli, co zavání terorismem, patří mezi první podezřelé vždy Čečenci. Ke Kadyrovovi také vedou nitky v případě politických vražd, které byly Kremlu nepochybně vhod, jako byla vražda Anny Politkovské nebo Borise Němcova. Jak vlastně vypadá náboženský život a jací emisaři a verbíři působí v Čečensku, Dagestánu a vůbec na severním Kavkaze?