V centru města Kungur v Permské oblasti visí pamětní deska s nápisem: ”Kolemjdoucí! Obrať svůj zrak na toto náměstí, kde kdysi počestní předci pro Slávu Boží a pro zvelebení Kunguru vystavěli dva mohutné chrámy (…) Chrámy vyhodili do vzduchu a zbourali v roce 1939. Ohlédni se a při odchodu pamatuj…”

Na druhém konci náměstí na ono místo, kde stály chrámy, ukazuje dlaň velkolepého Iljiče. Leninův památník sdílí ničím nerušené sousedství s pamětní deskou, i když by se zdálo, že se vzájemně vylučují.

Navíc zde ještě stojí obelisk z 19. století připomínající obyvatelům města, že ”Primátor Krotov a kupec Chlebnikov velící jednotkám dobrovolníků z řad spoluobčanů kungurských vítězně odrazili útok Pugačovovy sebranky ”. Z téhož místa vybíhá ulice Karla Marxe. A ulice Jemeljana Pugačova se v Kungursku vyskytuje též. Jakož i jiného bandity Stěnky Razina. Primátor Krotov a kupec Chlebnikov prolévají na nebesích slzy a snaží se pochopit, v co dnešní potomci vlastně věří.

Stejný obrázek vidíme v městě Perm. Na bývalém domě pravoslavného biskupa, archijereje, je připevněna tabule připomínající, jak bolševici biskupa odvedli a zaživa pohřbili. Dům stojí na křižovatce Chrámového náměstí (Sobornaja ploščaď), Komsomolského prospektu a ulice Ordžonikidzeho, bolševika z kavkazské Stalinovy mafie. Posledně uvedenou přejmenovali, ale ne úplně. Cedule se jménem Klášterní a Ordžonikidzeho se vesele střídají.

V Petrohradu se vyskytuje mnoho památníků. Petr I. zde vítězí nad Vladimírem Iljičem a v některých případech se oba střetávají a němě měří síly. V Sestrorecku u jezera Razliv, kde se skrýval v létě roku 1917 Lenin se Zinověvem před prozatímní vládou, se nachází pamětní stodola dělníka Jemeljanova. Z dob sovětských je obestavěna skleněným pouzdrem kvůli zajištění udržitelnosti. Na pouzdro dnes bůhvíproč nalepili obrázek Petra Velikého s jakousi ne zcela skromně oděnou dámou velkolepých křivek, patrně Minervou. Školáci, kterým průvodce právě vyprávěl o ukrývajících se revolucionářích, hledí na tuto idylku a říkají si: kdo z nich je Lenin a kdo Zinověv?

Moskevský problém s mauzoleem je znám. Avšak posílat Vladimíra Iljiče na hřbitov nikdo nepospíchá. I když na druhé straně Kremlu už stojí Leninova konkurence, velkokníže Vladimir Svjatoslavovič. Jako posila velkoknížeti postavili v Alexandrovském sadu památník caru Alexandrovi I. a patriarchu Hermogenovi. A veliký učitel a vůdce má v zásobě celý zástup rezervistů pod kremelskou stěnou ve formě bust učitelů a vůdců menšího formátu, od Stalina po Černěnka.

Podobné případy najdete po celém Rusku. Lze se klanět těm, kdo zaživa pohřbívali, i těm, koho pohřbívali. Stačí odejít na jiné náměstí nebo jen přejít na druhou stranu ulice. Zdálo by se, že nynější klerikalizace by měla udělat konec ideologickým protikladům a religiózními symboly potlačit komunistické. Není tomu tak. Máme tu jak ty, tak ony.

Na první pohled tu vzniká postmodernistický obraz, kde se všem názorům a koncepcím dává prostor, jak by to taky mělo v 21. století být – vládne tolerance a respekt k jiným názorům.

Smutné na tom však je, že tolerance ve skutečnosti nijak nevládne. Památníky mezi sebou nebojují, ale lidi, kteří památníky staví a klaní se jim, se k sobě staví velmi nepřátelsky. Militantní neznabozi nenávidí popy a všechnu jejich symboliku. A klerikálové hledají cesty, jak se vypořádat aspoň nějak se symboly svobodomyslnosti, jelikož na sovětské státní symboly sahat nesmějí. Clausewitzův citát lze tedy použít v poněkud pozměněné podobě: U nás se vede válka mezi symboly, jež je pokračováním politiky jinými prostředky.

Něco jiného je, že ona válka je lokální. Spíš to jsou potyčky na roztroušených frontách. Klerikálové zabírají chrámy. Neznabozi v nich tančí nebo hledají pokemony. Přičemž naprostá většina obyvatelstva se bojů neúčastní. Přichází do chrámů jen o velkých svátcích. Zapaluje svíčky a křižuje se. V ostatním čase mimo svátky uctívá památku sovětských vůdců, kteří světu ukázali, jak tvrdí jsme borci.

Obrázek tedy není nijak postmodernistickým. Připomíná polyteismus, při němž různé symboly existují vedle sebe, přičemž každý z nich je specializován. Mezi transcendentními figurami je dělba práce zabývající se uspokojením našich potřeb na tomto světě.

K Vladimíru Iljiči se lze modlit za spásu před vykořisťováním oligarchy. K Vladimíru Svjatoslavičovi za utužení duchovní jednoty našeho velikého národa, z čehož se oligarchové nevyjímají, jelikož štědře financují naše duchovní sjednocování. K Josifu Vissarionoviči Stalinovi se lze modlit, aby nás chránil od odpadlíků: aby se NATO nedostalo na Krym, aby natruc Rotschildům a Sorosům u nás kvetlo nahrazování zakázaného dovozu zboží a aby ruské zbraně měly všechny komponenty vytvořené zahraničními technologiemi. Petr Veliký pracuje na poli okna do Evropy, jelikož tímto oknem vyjíždí sjednocující elita za objemnými nákupy a na rekreaci ve vilách u Středozemního moře a dává vyučovat své děti na nejlepších západních univerzitách barbarským jazykům a byznysu.

Dále se musíme modlit, aby nám byly přátelsky nakloněny vyšší síly vládnoucí nad trhem paliv. Za to, aby hyperborejští zbožní vládci nebrali jméno sankcí nadarmo. A nakonec za přízeň našemu zboží ze strany Číny, moudré, štědré a láskyplné. Epochu drahé nafty obsluhuje Brežněv a Kosygin, nejvyšší bohové sovětského panteonu, kteří začali s naftou na Sibiři.

Idolů je mnoho. Hlavně nešetřete svíčkami a čelobitím.

Přeložil Jaroslav Suk

Článek byl uveřejněn v periodiku Vědomosti 18. května 2017 pod názvem Dama Lenina v Razlive