Ještě dnes se vám může stát, že náhodou v antikvariátu narazíte na knihu s podivným, snad i trošku tajemným názvem Sedm listů Melinovi. Ti, kteří se začetli a vytrvali, možná dospěli k názoru, že mají v rukou pozoruhodné a pozapomenuté dílo. Nemýlili se, ještě dnes — řadu let po smrti Josefa Šafaříka, autora knihy — dozvědět se něco o tomto solitérovi a outsiderovi naší poválečné kultury představuje úkol takřka sisyfovský.

Utajený život

Úsilí dobrat se alespoň základních faktů o něm zkomplikoval svou příslovečnou tajnosnubností i sám Josef Šafařík. Nikdy nestavěl na odiv sebe a nad vše si cenil klid, v němž mohl soustředěně přemítat a vážit slova. Ostatně když mělo konečně v roce 1948 vyjít jeho první dílo, povzdechl si v dopise příteli: „Chtějí po mně data o mém životě a o mé práci a já cítím, jak se začíná bortit mé blažené soukromí. Nechci ani myslit na to, co se teď sesype na mnou hlavu. Buď nebe milostivo mně, porotě i Družstevní práci! Ty, který z valné části víš, co v knize je, uvěříš mi, že tohle není žádná póza. Nesetká-li se kniha s lidmi dobré vůle — jakože se nesetká — čeká mě pěkný cirkus. Ostatně, bůh mě chraň i před lidmi dobrými. Těm se teprve neubráníš.“ Šafaříkova skepse byla na místě, mýlil se jen v jediném: obtížně dobrým lidem nebylo třeba se bránit, nebyli opravdu tehdy žádní.

Uveďme pro pořádek alespoň základní životopisná fakta. Josef Šafařík se narodil v roce 1907 — stejně jako Jan Patočka. Jeho osud se však ubíral zcela jinými cestami než životní dráha světově proslulého — možná jediného českého? — filosofa. Vyrůstal v rodinně majitele dobře prosperující instalatérské firmy, která měla pobočky v Brně a Bratislavě. Šafařík po svém otci zdědil dokonce několik zlepšovací patentů na vodovodní baterie. Tak nebylo ani o čem diskutovat — nejstarší syn, co by budoucí pan podnikatel, vystudoval brněnskou techniku se zaměřením na vodohospodářství. Podle zápisů v indexu si nevedl špatně, jak později doznal, vedla ho k tomu jen úcta a láska k otci, jinak od gymnasiálních let toužil být literátem. Definitivní rozhodnutí padlo až v roce 1938. Nedlouho po náhlé smrti otce odhodlal se zlikvidovat rodinnou firmu a pokusit se prorazit na poli umění. Tenkrát nebyl už tak docela sám, v tomhle riskantním gestu ho podpořila jeho budoucí žena Anyna. Mimo jiné i na její popud se vzdal místa na stavebním úřadě, doživotní úřednické definitivy, a žil od té doby prakticky bez stálého příjmu. Jeho žena zatím zajišťovala domácnost a věřila v jeho talent. (Jedna z ironických situací předválečné doby: Anyna si svého muže brala až rok po válce, před válkou by — jakožto zaměstnankyně zdravotní pojišťovny — byla po sňatku okamžitě propuštěna.) Dobu války přečkal Šafařík skryt, často prý ve sklepě na bednách od uhlí sepisoval první stránky svého eseje, který nakonec vyšel pod názvem Sedm listů Melinovi. Celých deset let naplněných pokusy o dramata a romány leží mezi osudovým rozhodnutím a konečným vydáním první knihy. Deset let, v nichž Šafařík obesílal všechny možné literární soutěže, aniž kdy koho požádal o přímluvu, radu… Jeho žena si tenkrát, ne bez hořkosti, zapsala do pečlivě vedeného deníku: „Říká, že tak aspoň nebude nikomu nic dlužen.“

Teprve soutěž vypsaná nakladatelstvím Družstevní práce přináší onen očekávaný zlom: odborná porota je zaskočena a šokována, neznámý inženýr filosofický samouk sepsal rozsáhlý, erudovaný a myšlenkově bezpochyby originální esej. Spis je vydán v září 1948. V listopadu vychází v Rudém právu jediná kritika, k té se ještě vrátíme. Nerozprodaný zbytek, zhruba polovina desetitisícového nákladu jde do stoupy.

Šafařík je tak politickou situací vtlačen, tentokrát už nedobrovolně, do poustevnické klauzury. V padesátých letech se snaží uniknout populárnímu obvinění z příživnictví a vždy na několik měsíců v roce si hledá brigádu. Když takto zase jednou tráví čas v „dělnickém povolání“, spadne ve slavkovském cukrovaru do špatně zabezpečené hluboké betonové jámy. Následky zranění jsou trvalé, posunuté a rozdvojené vidění, důsledkem přidělení invalidního důchodu. V příslušné komisi ovšem jistá soudružka konstatovala: „O socialismus se moc nezasloužil,“ takže mu byl přidělen nejmenší možný invalidní důchod. Šafařík tak, aniž o to kdy usiloval, získal minimální, leč pravidelný příjem, a hlavně — získal sociální statut, který mu umožňoval přežít, aniž by byl systémem přistižen. Sám o tom ironicky prohlásil v šedesátých letech: „V době, kdy spisovatelé dostávali dobře placenou tvůrčí dovolenou, mohli opustit své zaměstnání i město, které je rozptyluje a utéci do pěkně zařízeného vytopeného zámku nebo vily se vším komfortem, já se musím prát o minimální klid a nebýt úrazu, který ze mě udělal někoho, totiž důchodce, kdežto dřív jsem nebyl nikdo, poněvadž jsem nebyl v pracovním poměru, neměl bych vůbec pokoj od zvědavců, horlivců, závistníků a úřadů.“ Teprve v šedesátých letech vyvádí myslitele z jeho osamělosti ti, kteří k němu nacházejí cestu navzdory dobové atmosféře. Tak se v malém bytě v Brně na Grohově postupně objeví Jiří Kuběna, Václav Havel, Josef Topol, Pavel Švanda, Bořivoj Srba a mnozí další. Ukazuje se, že ač Sedm listů Melinovi lze získat jen s velkými obtížemi po antikvariátech, je to kniha, která pro mnohé měla význam iniciační — a mnohé dovedla až k osobnímu seznámení se Šafaříkem. Tehdy také udála se snad nejspektakulárnější akce jeho života. Z okruhu mladých obdivovatelů a přátel byla utvořena — snad trochu jako recese — Společnost přátel Josefa Šafaříka, které se podařilo zorganizovat mu veřejnou přednášku v Praze, v sále Mánesu. Odezněla na jaře 1967 za přítomnosti intelektuální elity té chvíle: byli prý přítomni Kolář, Chalupecký, Černý, Patočka a další. Pak se nad Šafaříkem znovu zavřela voda, tentokrát normalizační. Obklopen jen přáteli pracuje na shrnujícím díle, které v první verzi dokončil snad roku 1984, tiskem vyšlo až těsně před jeho smrtí na jaře 1992. Nese příznačný název Cestou k poslednímu. Toto jsou jen obrysy jednoho životního příběhu, ale v tomto případě více než kdy jindy platí, co napsal Šafařík ve svém dopise Josefu Topolovi: „Vím však již, že mlčení je hlubina, a slova i činy jen její povrchové, povětrné třepotání. V mlčení je střetávání bytostného. Vzpomínám Bernanose, který říká, že člověk přichází z nitra a vrací se do nitra.“ A právě proto není třeba dále se rozepisovat o jednotlivostech jednoho — i když vlastně dvou, Josefa i Anny Šafaříkových — života. Pokusme se nahlédnout do onoho nitra, do Sedmi listů Melinovi.

Provazochodec Kdo hledá systematičnost, ať Sedm listů Melinovi nečte. Není to filosofický traktát, natož systematický, je to vskutku sedm esejů-dopisů příteli, úvah odvíjejících se od sebevraždy — tragického konce jakéhosi Roberta. Dalo by se mluvit skoro o nenapsaném románu: Robert se před námi postupně objeví jako umělec, snad sochař, možná literát, kterého obklopuje tehdejší (dnešní?) zavile maloměstský a nechápající svět. „Naše znamenitá teta rozhodla, že Robert musel proto tak zle skončit, že se spustil Boha; z téhož důvodu prý i Havlíček Borovský zle skončil. O Janu Nepomuckém zase říkává, že proto tak zle skončil, že se Boha nespustil. Našemu neméně znamenitému strýci bylo jasné, že Roberta zkazily peníze! Vskutku peníze, toť klíč ke všemu! Jakmile se do lidských věcí vpletou peníze, zdá se vedle nich každý důvod lichý a předstíraný! — Pro Tebe byl Robert prostě tvor bez kázně a pořádku. ‚Asociální sklony‘ vedly ho k tomu, že zběhl od práce v otcově továrně a opustil nakonec i jeho dům, aby doživořil bídně jako vagabund. — Hlavní věcí je poctivě se živit, říkávala tvoje služka, smetajíc po ránu upotřebené kelímky a zkumavky v tvé pracovně se stejným gestem a se stejným rozpoložením mysli, jako po poledni činila totéž s talíři a hrnci v kuchyni. V onom čase totiž bývalo téma Robert na denním programu.“ Nejdůležitější figurou tohoto panoptika je sám fiktivní adresát dopisů jménem Melin, přítel přírodovědecracionalista. Ten je Šafaříkem volán k rozhovoru a zodpovědnosti nejvíce, vždyť na počátku stojí otázka, co Roberta zabilo.

Šafařík je mistr výstižných formulací — jedna z nich knihu otvírá: „Člověk je tvor potřebný spásy.“ Ta spása není však myšlena jednoduše nábožensky, ale jako vědomí celkového smyslu, jako vědomí souvislosti a spojitosti mezi člověkem a světem. Polemické hledání pravdy, která by zajistila lidské bytosti místo ve světě se obrací — řečeno dnešními termíny — proti různým formám odcizení. Šafařík tak věnuje mnoho úvah zničujícímu, fragmentarizujícímu působení přírodních věd na lidskou realitu. Dokládá, že analytický přístup vědy pouze rozkládá živé souvislosti a mění všechno na pouhý „písek atomů“. Na rozdíl od mnohých z nás, i většiny svých vrstevníků, Šafařík pohlížel na vědu, její neustálé inovace a nekonečný, všeobjímající rozvoj skepticky. Několik desítek let před postmoderní kritikou vědy, před vznikem všemožných i nemožných ekologických iniciativ, prohlásil jednoznačně: „Proroci, ohlašující ‚nové formy životní‘ — teorie a techniky — přehlížejí, jak mohutné intensivní etos tuto teorii a mašinerii provází. Toto etos činí z techniky jakýsi nový romantismus.“ Potud jsme v letech čtyřicátých jako dnes v identické situaci. Nezávisle na polemice zahájené Husserlem, s velkou vehemencí Šafařík odkazuje přírodní vědy do oblasti pouhé věcné, objektivní „správnosti“, zatímco pro lidský život hledá a nárokuje osobní „pravdu“, živý smysl jednoho každého života. „Na naši úzkostnou otázku, co je svět a jaký je smysl toho všeho, dostává se nám dnes od exaktních vědců této strohé a pytické odpovědi: dvě a dvě jsou čtyři,“ ukončí debatu ironicky. Kritiku postupně rozšiřuje na všechno myšlení, kterým se snažíme objektivizovat svět kolem nás a tím se de facto zbavovat zodpovědnosti za jeho podobu. Proti všeobecné morálce stojí Šafaříkovi osobně zaručená mravnost, proti pokrytecké společnosti individuální, vnitřní, ovšem zodpovědně přijatá a utvářená pravda.

Pozoruhodným způsobem celý svůj pohled na společnost zachytil metaforou provazochodce — život je Šafaříkovi jako permanentní kráčení nad propastí, každý chybný krok je pádem do nicoty, faktické i metafyzické. Tuhle starou metaforou velmi originálně rozvíjí: o světě objektivních pravd a společensky akceptovaných norem hovoří jako o lešení a zábradlí, kterým se ti, jimž je zatěžko převzít riskantní zodpovědnost za svou existenci, zajišťují nad hlubinou. Ty charakterizuje Šafařík jako diváky, neúčastné pozorovatele vlastních i cizích životů, skryté pod všemožnými maskami a společenskými líčidly. Ten, který se vydává sám za sebe, bez vnějších opor na napjaté lano života, musí se řídit jen svým vlastním citem pro rovnováhu, vlastní mravností — nikoliv společensky fedrovanou morálností, musí tvořit sebe sama ze své vnitřní reality. Takový člověk, šafaříkovsky řečeno ručitel, zaručuje sebou samým svou mravnost, svou pravdu a skutečnost. „Ptáš-li se tedy, co je pravda, zde vezmi odpověď: zač vším, co máš, a co jsi, dovedeš ručit. Neptej se proto, co je pravda; ale ptej se: zač dovedu ručit? Ba vlastně: zač ručím?“ Ti, kteří by rádi jasně formulovali desatero, jak bez úrazu bezpečně přežít život, u Šafaříka nepochodí — co ručitel je a žije, nelze nikdy docela převést do objektivních a použitelných pouček, nelze to učit jako trojčlenku. Lze to jen předávat, ovšem nikoliv direktivně z katedry k žákovi, ale v osobním vztahu člověka k člověku. Zcela lapidárně svou skepsi vůči jakémukoliv objektivizování mravního světa, smyslu života a jiným velkým metafyzickým koncepcím atp. shrnul v šedesátých letech do aforismu: „Život, toť nevědět — a muset.“

Tím nejautentičtějším ručitelem je pro Šafaříka umělec, ten, kdo utváří a proměňuje svět, a tím i sebe. Žít autenticky život a tvořit umělecké dílo, v tom pro něj není žádný podstatný rozdíl: „Umělec netvoří, umělec žije. My pozorujíce ho, jak žije, vidíme, že tvoří.“ Ani smyslem umění není však sdělovat nějaké obecné pravdy: „Jako umělec vkládá tendence do svého díla jen na účet umění, tak i my nalézáme v jeho díle ideje na účet umění. Umění neposkytuje nám pouček ani pravdy; uměním nabýváme nové zkušenosti.“ Zejména v tomto pohledu na umění je zřetelná inspirace Nietzscheho myšlením. Už dlouho před dokončením Sedmi listů Melinovi si Šafařík zapsal do sešitu pracovních poznámek: „Nietzsche kdysi řekl, že život bez hudby nemá smysl. Řekl bych to šířeji, život bez umění nemá smysl.“ Přidejme ovšem jeden detail v dnešních souvislostech — s moderním uměním byl často dosti na štíru, přes veškerou důvěru v umělce jen málokdy u moderních tvůrců nacházel zásadní zodpovědnost za život a dílo, zodpovědnost, bez níž — podle Šafaříka — se i umění stává jen odcizenou formální hrou.

V souvislostech dnešního postmoderního fluidního myšlení zdálo by se téměř, že není Šafaříkovo dílo již ničím převratné ani potřebné, proti čemu bojuje je dávno vybojováno — svobody máme přece co hrdlo ráčí, de iure. Doba ale spíše jen pozměnila interpretační akcenty: pro generaci, která četla Sedm listů Melinovi po válce a v letech šedesátých, byl nejpodstatnější onen protikolektivistický pathos, ta radikální obhajoba individua proti všem normujícím a nivelizujícím tlakům, dnes bych klad důraz jinam — k apelům na osobní zodpovědnost, na zodpovědnost nezcizitelnou a nedělitelnou. Na tomto místě stačí jen namísto shrnutí odcitovat jednu z pasáží sedmého, posledního dopisu Melinovi, kde Šafařík dovádí obraz provazochodce do nejoriginálnější polohy: „Umělec kotví v přítomnosti, v tom, co je skutečností minulého i skutečností budoucího. Minulé i budoucí, toť tyč, vytvořená a užívaná mužem na visutém laně k jistější chůzi, k získávání lepší stability a k větší rozmanitosti a rozloze pohybů. Jediné umění ví, že tyč byla zhotovena pro chůzi a ne chůze pro tyč. Jediné umění krouží lehce holí do rytmu chůze, která se tak mění v tanec tam, kde ostatní, závratí a bázní strnulí, svírají křečovitě svou tyč v domnění, že je zábradlím, které je vede, šňůrou napjatou rukama všemocných bohů a zákonů, ve věčnosti vzad a ve věčnosti vpřed zakotvenou provždy danou a neměnnou. Ký div, že v očích těchto vážných a úzkostlivých je umění lehkovážnou hrou a lehkomyslným počínáním. Avšak všechna ekvilibristika muže na laně, všechna krkolomnost jeho pohybů, celý ten taneční a lehkonohý běh, vše to nemá jiný cíl než onen nejpotřebnější: udržet muže nad prázdnem. Jediné umění se nemýlí o povaze účelů a cílů; ví, že skutečný cíl cílů a účel účelů je v přítomnosti, v nezbytnosti zachovat život dnes, udržet jej nad prázdnem nyní.“

Znalého čtenáře jistě nepřekvapí, že Šafařík velmi kriticky až uštěpačně nahlíží jak na myšlení tzv. materialistické a pragmatické, tak na všechny formy idealismu. Jeho nedůvěra vůči jakémukoli systematickému myšlení byla neotřesitelná — vždy v něm nakonec identifikoval nějakou formu utopismu, potenciálního mocenského nátlaku a nakonec i totality. S Hegelem se vyrovnal prostě, a vlastně i zábavně, když shrnul postavení umění v hegelovském systému následovně: „Pro idealisty všech dob je to jedině věž teoretického ducha, kde se rozhoduje o bytí a nebytí světa, a chce-li mít umění na tom také podíl, musí rádo nerado k němu. Teprve Hegel, který se ujal dresury se vší důkladností a vytrvalostí jemu vlastní, poskytl umění příležitost ukázat, co je zač. Podařilo se mu přivléci je na řetěze idejí a pojmů až na sám práh svatyně absolutního ducha, ale zde mu exotické zvíře pošlo. Hegelovi nezbylo než pronést nad ním pohřební řeč.“ Své řekl i k dialektickému materialismu — věnoval mu přes deset stran, kde rozsáhle cituje nejen Engelse ale i jiné dialektickomarxistické autority. Nedá mu ani tolik práce, aby ukázal na množství vnitřních rozporů tohoto údajně vědeckého systému myšlení. Kupodivu bez velké jízlivosti závěrem výkladu konstatuje: „Lze věřit, že to bude marxista, kdo změní svět; je však jisto, že užije-li k této změně vědy, pak nebude to věda marxistická, nýbrž universální, jakože jiné vědy není. — Kdyby marxismus byl v přesném slova smyslu vědou, nikdy by mu nenapadlo svět měnit.“ To je řečeno konec konců ještě zdvořile, obzvlášť uvážíme-li, co všechno je už tušit na obzoru v roce 1948. Ale i takováto noblesní zdvořilost byla zcela nepřípadná pro dobu, v níž se Sedm listů Melinovi ocitlo.

Tzv. podnikatelská filosofie a existencialismus

Že kniha přišla na svět v nešťastnou chvíli je svým způsobem banální konstatování — má však své pozoruhodné konkrétní rysy. Krátké poválečné mezidobí charakterizuje kromě mocenských bojů i snaha navázat zpřetrhané kulturní vazby. Velkou aktivitu v tomto směru podnikl i Jindřich Chalupecký, který se v návaznosti na svou kritickou činnost spojenou se Skupinou 42 pokusil do českého kontextu uvést tehdy již relativně etablovaný, zvolna do módy přicházející existencialismus. Navázal tím na své teoretické aktivity kolem Skupiny 42 a rozsáhlé diskuse o jejím směřování. Nejpodstatnější bylo třetí číslo čtvrtletníku Listy, který sám redigoval — bylo věnováno výhradně existenciálnímu myšlení a literatuře, poprvé — a na dlouho naposledy — vycházejí česky eseje Sartrovy, Camusovy, Šestovovy nebo Kafkovy povídky. Souběžně s tím přednáší na universitě o existenciálním myšlení Václav Černý, což završuje vydáním Prvního sešitu o existencialismu. Vyšel na počátku roku 1948, první vydání bylo během jednoho týdne rozebráno a okamžitě byl opatřen dotisk. Druhý sešit o existencialismu už vyjít na podzim 1948 nesměl, podobně byly v téže chvíli zakázány i Chalupeckého Listy. Můžeme jen spekulovat o tom, zda — kdyby byl prostor pro náležitě erudovanou kritickou reflexi a recepci prvního Šafaříkova díla — by byly rozpoznány rysy blízké existencialismu, zda by se už tehdy tenkrát neukázalo Šafaříkových Sedm listů Melinovi jako zjevení „existencialismu“ českého. (Takto je dílo vnímáno později například generací Šestatřicátníků.) Sám Václav Černý přece napsal: „Je opravdu tolik existencialismů, kolik je existencialistů.“ Ovšem když v Druhém sešitu o existencialismu, publikovaném až po více než čtyřiceti letech, hledá Černý ona česká specifika existencialismu, soudí, že tím osobitým rysem je „mravní zaměřenost existenčního pocitu“ — a vyzdvihuje zejména poezii Jiřího Ortena jako nejvýmluvnější doklad. Svůj výklad Ortenovy poezie shrnuje: „Má-li každý tvůrce krajní mez sebe samého, k níž vědomě či nevědomky spěje v procesu zosobňovacím, má ji zajisté i Jiří Orten. Není pro mne pochyb o ideální krajnosti, k níž tíhl: je jí světec bez Boha. Doba málo chápe, jak hrůzně je pro ni tento typ charakteristický.“ Můžeme jen trnout, když si uvědomíme, že Šafaříkovo volání po ručiteli, autentické bytosti, je svým způsobem volání po osobní svatosti, nedogmatické a neinstitucionalizované. „I když svět samých svatých je báje, zůstává úsilí o to, být světcem, úsilí o skutečnost potud, pokud žravý živočich je v převaze,“ mohli bychom pochopit jako jisté credo Sedmi listů Melinovi. Jako by Černý recenzi na Sedm listům Melinovi napsal, aniž o tom věděl. Fakticky jsme však bohužel odkázáni, pokud jde o reakce Černého, Chalupeckého a jejich vrstevníků, jen na zprostředkované ohlasy. Anna Šafaříková si zapsala v souvislosti se Šafaříkovou přednáškou v pražském Mánesu v roce 1967: „Před osmou hodinou nával lidí. Manifestačně se hlásili Václav Černý, Jindřich Chalupecký, Josef Palivec atd.“ Také zaznamenala tuto Šafaříkovu zmínku: „Jedna věta Václava Černého (Na Šafaříka se musí jít demonstrativně) nebo Jiřího Koláře (Ze Sedmi listů jsme dvacet let žili) mi dává tolik, že o tom nemají tušení.“

Jediným kritickým textem dobovým — a to v nejotřesnějším smyslu tohoto slova — je recenze Jindřicha Filipce Bída jedné filosofie (Rudé právo, 19.11.1948; viz níže). Jen na okraj připomínám, že pokud opravdu něco Šafaříkova filosofie není, tak idealistická. O ostatních soudech nechť si laskavý čtenář udělá názor sám. Nutno ovšem uznat, že dotčený Filipec byl zřejmě v oboru vzdělán, neboť správně identifikoval, že Šafařík „si často zálibně zahrává s existencialistickými myšlenkami“. Na rozdíl od nás to evidentně nepovažoval za positivum a navázání vazeb k evropskému kulturnímu kontextu. Onen varovný a temný tón článku měl prostý důsledek: kniha byla dána na index a dosud nerozprodaný náklad zničen ve stoupě. A když bylo rušeno v příštím roce nakladatelství Družstevní práce, lze se oprávněně domnívat, že i vydání této knihy bylo náležitě zváženo. K životopisu Jindřicha Filipce jen dodejme, že byl v letech 1949-1952 pracovníkem Oddělení propagandy a agitace ÚV KSČ, konkrétně vedoucím Odboru pro vydávání a rozšiřování knih, přesně zařazení znělo „vedoucí a referent pro vydávání marxisticko-leninské literatury“. Pro ty, kteří si to nestihli spočítat — v roce 1948, když odstřelil Šafaříkovou prvotinu, bylo Filipcovi dvacet dva let.

Dalo by se skončit nějakou frází o tom, že lidské osudy jsou nevyzpytatelné a cesty boží nezbádané, dalo by se skončit konstatováním, že přesto všechno, co byl nucen Josef Šafařík prožít, dokázal dokončit své dílo, které podle všeho žije dál, ale možná by nebylo od věci odcitovat jednu Zarathustrovu sentenci, jak mu ji do úst vložil Nietzsche: „Ó přátelé moji! Takto dí poznávající: Stud, stud, stud — to jsou dějiny lidstva!“ Ach ano, kdyby tomu tak opravdu bylo.

Bída jedné filosofie

Jindřich Filipec, Rudé právo, 19.11.1948

Nakladatelství Družstevní práce vydalo knihu filosofických essayí od Josefa Šafaříka Sedm listů Melinovi, kterou je možno označit jako zcela zbytečnou, ba škodlivou knihu na našem trhu. Autor, jenž, jak se píše na záložce, „vystřídal státní službu s vlastním podnikáním a věnuje se nyní literatuře“, slepil bez ladu názory všech možných filosofů a stvořil dílo neobvykle zamotané, jehož abstraktnost a zdánlivá učenost má zastřít velmi omšelé a prosté reakční myšlenky. Každá stránka se hemži citáty z „autorit“, které již samy svým často fašistickým původem svědčí o hodnotě knihy: Russel, Freund, Gentile, Sorokin a. j. V kapitolách, které jsou nadepsány přímo jarmarečními názvy jako „Sebevrah“, „Provazolezec nad prázdnem“, „Provazolezec tančí“, se ve formě dopisů probírají různé filosofické otázky, jejichž jedinou spojovací linií je případ sebevraha. Josef Šafařík je skrz naskrz idealistou. Přírodovědecké zákony jsou podle něho jen logický předpis, kterému ve skutečnosti nic neodpovídá. Ale jak to již dnes v době rozpadajícího se kapitalismu, hroutících se idealistických systémů bývá, vymyslel si filosofii vpravdě „podnikatelskou“, kterou by se chtěl líbit všem. Proto hlásá, že „theologie a idealistická filosofie budou mít pravdu, arci s tím omezením, že současně také přírodověda a filosofie materialistické mají pravdu.“ Jaký hanebný, ustrašenecký ústup k relativismu, podle něhož každý má svou pravdu! Jak věrný obraz zbabělosti buržoasie, která, aby zachránila svoji „pravdu“, je pod. tlakem události ochotna přiznat pravdu všem! Je to marný pokus smířit nesmiřitelné. Z protikladu mezi vědou a idealismem, který je zřejmě nepříznivý idealismu, se Šafařík snaží uniknout k „novému náboženství“, k umění. Tam vidí Šafařík spásu pro svoji měšťáckou filosofii, neboť „už jen umění je zůstaven úkol hájit okrouhlou výspu života proti záplavě automatů a robotů.“ Ovšem, že ne každé umění je schopno hájit tuto „okrouhlou výspu života“ buržoasie. Šafařík, který si často zálibně zahrává s existencialistickými myšlenkami, má své představy o umění, které dobře charakterisují ideály jeho světa: „Umění není poznáním“, „není ani praporečníkem idejí“ a „má-li být uměním, nesmí být tendenční“. Formalismus, bezideovost, apolitičnost — to jsou ideály, které mají obhájit „při života“ buržoasie. Dodáváme: při života buržoasie, která je již pro buržoasii definitivně prohrána. Jasnější řeči není třeba. Autorovy útoky proti marxismu jsou jen logickým dokreslením jeho profilu. Jelikož není s to pochopit Engelsovu dialektickou poučku, že hmota je nemyslitelná bez pohybu a naopak, tvrdí, že marxismus musí dojít „k obskurnostem…, nebo k tvrzením, která se navzájem vyvracejí“. Nebo jiná „moudrost“: „kdyby byl marxismus v přesném slova smyslu vědou, nikdy by mu nenapadlo měnit svět.“ Tato poznámka hraničí s bezmeznou domýšlivostí, neboť nám zde Šafařík slibuje, že podobně jako Dühring hodlá učinit mocný převrat vědy a poučit svou „podnikatelskou“ filosofií marxismus o „přesném smyslu slova vědy“. Obáváme se, že mu k tomu nebude dána příležitost. Je však třeba položit otázku, co sledovalo nakladatelství Družstevní práce vydáním této veskrze špatné knihy? Zejména je nepochopitelné, že ji dokonce poctilo cenou v literární soutěži. Jaké asi muselo být složení poroty, která tuto knihu označila za „veliké obohacení naší literatury, tak chudé na díla myšlenkové originální“? A jak ubohé musely být ostatní příspěvky do této soutěže, které nedostaly cenu! Bohužel nejsou u nás podobné knihy ojedinělým zjevem. Bude třeba v budoucnu daleko pečlivěji kontrolovat náš knižní trh a vyřazovat předem takovéto zbytečné a škodlivé knihy, které jsou ve své podstatě cizí a nepřátelské zájmům a potřebám našeho lidu.