Českému čtenáři se s dvaatřicetiletým zpožděním konečně dostává do rukou kniha-nekniha anglického spisovatele B.S. Johnsona Nešťastníci.  V Čechách není Johnson tak úplně neznámý, koncem 70. let vyšla v kapesní odeonské edici jeho čtenářsky asi nejúspěšnější kniha Vlastní podvojné účetnictví Christie Malryho. Proč tedy vydávat další knihu koncem 60. let „nejvýznamnějšího v současnosti anglicky píšícího mladého autora“? Není Johnson jen další z tzv. experimentálních autorů, kteří rychle zazářili na literárním nebi jenom proto, aby mohli ještě rychleji upadnout v zapomnění? Na obě otázky lze v tomto případě odpovědět ne. Vedle nesporného významu Johnsona-experimentátora na myšlení o literatuře, zejména na myšlení o románu, je to také pro nesporné literární kvality jeho děl.

Co se tedy čtenáři dostává do rukou při zakoupení Nešťastníků? Hřbet působí jako přebal kterékoliv běžné knihy, avšak, co to?, chybí vazba. Kniha má podobu krabičky, v níž jsou volné stránky sepnuté pouze černou páskou, na níž je napsán návod. To by ještě nic tak mimořádného nebylo. V návodu je však čtenář nabádán, aby po sejmutí pásky oddělil kapitoly označené jako První a Poslední a se zbývajícími 25 částmi naložil podle vlastního uvážení. Buď se spokojí s určitým více méně nahodilým pořadím, v němž román zakoupí anebo může KAPITOLY OZNAČENÉ POUZE GRAFICKÝMI SYMBOLY LIBOVOLNĚ PŘEHÁZET, tedy sám si určit pořadí, v němž je bude číst (= řídí se principem náhody). Ale unese román o fotbalovém reportérovi vzpomínajícím na svého zemřelého přítele takový zásah? Bezproblémů. Jednak proto, že román je vlastně jen nelineárním sledem asociací spojených se známým městem propojených s útržky vzpomínek na umírajícího přítele, který v tomto městě kdysi žil, ale jednak sama vnitřní struktura si vynucuje jiný než konvenční přístup z důvodů snahy o dosažení pravdivosti uměleckého díla.

A tím se konečně dostáváme k podstatě Johnsonova díla. „Vyprávět příběhy znamená lhát.“ , je slogan užívaný Johnsonem. Dá se však z tohoto sloganu vycházet? Ano i ne, nutká se říci. Otázky ukryté v Nešťastnících míří hlouběji, než by se mohlo na první pohled zdát. Míří nekompromisně k postatě toho, co s sebou literární tvorba přináší. Klade si otázky, co to znamená konstruovat literární (fikční) svět a jakým způsobem tento svět odráží svět skutečný (aktuální). Dá se ještě u skutečnosti ztvárněné v podobě románu hovořit o pravdivosti? (Pro autora? A co však teprve pro čtenáře?)!

Jednu z možných odpovědí na tuto i další otázky nabízí podívat se na Nešťastníky optikou teorie hry, hry, jakožto nedílné součásti lidské podstaty (viz Huizinga, Fink, ale třeba i Vyskočil). Podívejme se tedy, co umožňuje například to, že si budeme hrát na četbu této knihy. Čtenáři se tak otvírá prakticky nekonečné pole možností, jak knihu číst. Přečte si začátek, pak třeba losuje pořadí kapitol nebo si taky docela klidně může kapitoly uspořádat podle koleček a hvězdiček uvedených v záhlaví každé z nich, a vůbec se tak nezmění intence knihy. Kromě toho, že si čte román o umírání Johnsonova přítele Tonyho Tillinghasta, se mu tak může stát, že si přečte knihu o životě sportovního reportéra, o sobotním odpoledni v Nottinghamu či třeba o milostných zkušenostech začínajícího spisovatele, stačí jen, jak Štěstěna uspořádá jednotlivé kapitoly a co se čtenáři vynoří jako téma. Je totiž velký rozdíl, jestli je popis Tonyho umírání hned první náhodná kapitola, nebo jestli se objeví až po popisu experimentální sebevraždy Tonyho přítele či až po reportáži ze zápasu City proti United.

Tato hra však stojí jednou nohou v životě a jednou nohou ve věčnosti. Na jedné straně se od života a smrti odpoutává, ale jenom proto, aby se k nim na straně druhé svým smyslem mohla připoutat. Vymezuje se sice vedle života tím, že není spoutána nějakým jedním konečným cílem (např. prodej knihy), odpoutává se tak od jednotného toku života, ale zároveň je jakousi oázou štěstí („Já to všechno napíšu.“, slibuje vypravěč Tonymu u smrtelné postele). Vymezuje se tak proti všudypřítomné smrti, i tu však obsahuje jako svou nedílnou součást (z historie připomeňme třeba aténské Velké Dionýsie).

Co je život a co je smrt, ať už literární či skutečné, stejně tak jako odpověď na otázku pravdivosti románu se tedy asi opět nedozvíme s definitivní platností a tak si dovolím zakončit Rilkeho slovy: „…Ale to zde: Smrt,/ tu celou smrt, než počals ještě žít,/ mít něžně v sobě, zloby necítit,/ je nevýslovné.“

Ladislav Čumba

B.S. Johnson: Nešťastníci. Z anglického překladu Unfortunates (1969) přeložil Jiří Hrubý. Vydalo Argo, Praha 2002.