Jak známo, v dobře napsané mikrohistorii, třeba v dějinách jednoho městečka, lze najít téměř vše, co patří do tzv. velkých dějin; toto lze konstatovat i v případě knihy Vojtěcha Pokorného, v níž se pojednává o jedné z pražských periferních svatyní, o šáreckém kostelíku Sv. Matěje, ovšem též o jeho zázemí, okolí, budování, využití, o folkloru s ním spojeném, o tom, co tu bylo dávno před ním, co o něm bylo napsáno, ba i vymyšleno.

Pokorný začíná prehistorií, resp. archeologií tzv. Horní Šárky, poukazuje na množství nálezů keramiky i zbytků staveb z neolitu, eneolitu a z doby bronzové, tj. z období cca 3800 př. n. l. – 1200 př. n. l., poukazuje však také na absenci jakýchkoli nálezů z doby předkřesťanského keltského, neřkuli slovanského osídlení, což nepřímo vyvrací fabulace Václava Hájka z Libočan, jenž ve své kronice – byv inspirován Kosmou a Dalimilem – považuje legendu o dívčí válce a o Ctiradovi a Šárce za historický fakt a z Kosmovy zmínky o tom, jak horlivý byl Boleslav II. při šíření křesťanství, vyvozuje, že tento kníže, byv roku 971 v Horní Šárce napaden medvědem a zázračně zachráněn zjevením sv. Matěje apoštola, založil zde na památku této události kostelík právě ku cti tohoto svatého.

Pokorný cituje skutečnosti, které dokládají, že jde jen o smyšlenku, jež se ovšem stala legendou a byla dokonce zhmotněna i na samotné zdi svatomatějského kostelíka v podobě pamětního nápisu dodnes tam čitelného.

Po vzniku skutečné hornošárecké svatyně bylo ovšem nutno pátrat v souvislostech dějin Prahy, svatovítské kapituly, jejího probošství, v prvních zprávách o založení Dejvic (původně Dehnic), Ovence, Bubenče a osady Újezdec v Šárce, jemuž se později říkalo už jen Šárka a jehož počátky sahají do 14., snad i do 13. století, přičemž ale první písemný doklad o existenci Sv. Matěje máme až z r. 1404.

V dalších kapitolách pak Pokorný sleduje osudy této svatyně i s osadami v jejím okolí (Dejvice, Šárka, Baba, Podbaba, Juliska, Kotlářka aj., ovšem vždy ve vztahu k blízké Praze) v dobách „od husitské revoluce ke stavovskému povstání 1420–1618“, během stavovského povstání, v době barokní 1620–1771, od založení nového barokního kostela v r. 1771 k době josefínských reforem r. 1784, v letech 1800–1914, za první světové války, v době první československé republiky, za protektorátu, v letech komunistické totality i po r. 1989.

Pozornost je věnována záznamům o rozvoji jednotlivých obcí a osad, např. o rozvoji vinařství a o jeho praktickém zániku v této končině v důsledku obléhání Prahy francouzskými a bavorskými vojsky za války o dědictví rakouské (1741–1757), o tom, jak se měnila duchovní správa kostela sv. Matěje, o založení a zvelebování obecní školy při kostele, o založení hřbitova a jeho postupném rozšiřování, o dalších, mladších svatyních na území dnešních Dejvic, ovšemže též o výzdobě těchto kostelíků a kaplí, takže publikace, jelikož obsahuje množství černobílých i barevných reprodukcí, slouží i jako umělecko-historický průvodce pro tuto část dnešní Prahy. (Velmi cenné jsou zde reprodukce těch několika málo vedut Prahy a okolí, na nichž je v pozadí aspoň trochu zachycena též původní podoba románsko-gotického kostelíka sv. Matěje, jehož hmota byla bohužel zcela zničena při stavbě barokní svatyně.)

Závěr knihy je věnován historii (svato-)matějské pouti, což může být pro dnešního čtenáře část z nejatraktivnějších. Z původní náboženské slavnosti, o níž je zmínka již k r. 1598, se až během 19. století stala masová lidová zábava, jejíž jméno „Matějská“ je vlastně v dnešní češtině téměř synonymem „lunaparku“, „prátru“, ne-li „disneylandu“.

Ovšem ještě v 19. století šlo vskutku o poutní cestu, začínající ne-li již na Špejchaře, tedy na dnešním Vítězném náměstí (před jeho výstavbou se této křižovatce cest říkalo „Na růžku“), odkud až na kopec nad Šárkou, tedy ke Sv. Matěji, vedla cesta lemovaná dvanácti kapličkami, z nichž dodnes přečkala jediná – hned u svatomatějského hřbitova. Tato cesta bývala pak od 24. února, tj. počínaje svátkem sv. Matěje, kromě těchto kapliček lemována desítkami, snad stovkami stánků kramářů, pernikářů a prodavačů všeho možného. Na samotného sv. Matěje a na legendy s ním spojené si z frekventantů „Matějské“ už v 19. století zřejmě vzpomněl málokdo.

Pokorný ještě líčí, jak po r. 1922 se už ona „pouť“, resp. její hlavní atrakce soustřeďovaly na Vítězném náměstí, byť stále ještě ve spojení se svatomatějským kostelíkem nad Šárkou. Připomíná písně a básně inspirované „Matějskou“ (např. Hašlerovu píseň U Svatého Matěje či Seifertovu báseň Matějská pouť, povídku Karolíny Světlé Láska k básníkovi na hřbitově u Sv. Matěje se uzavírající) a nepomlčí ani o tragikomických koncích svatomatějské poutě: z Matějské se na počátku 50. let dvacátého století stala „Národní pouť pracujících“, byla přemístěna na holešovické Výstaviště, tehdy ovšem Park kultury a oddechu Julia Fučíka neboli PKOJF, lidově Julda-Fulda. A tato Matějská v Juldovi-Fuldovi, byť opět přejmenovaném na Výstaviště, trvá dodnes. O Matějské také velmi hezky vypráví Jan Werich ve druhé části seriálu ČST Přiložte životopis (1968) – jaká byla za jeho dětství, jaká pak „u Juldy-Fuldy“.

Ach, svatý Matěji!

P.S. Kniha vyšla rovněž v anglické mutaci v překladu Martina Tharpa.

Vojtěch Pokorný, Dějiny kostela sv. Matěje v Praze-Dejvicích

FOIBOS BOOKS + MČ Praha 6, Praha 2022, 160 s.